Na okraji stránky

Anotace: Vinou dlážděná cesta k nevinnosti.

Dějiny žen jsou dějinami znásilnění. June Jordanová. Nepřesný citát něčeho, co se zdá být až příliš přesné.
Roztáhnout nohy a odvrátit zrak.
Nechce toho chlapa vidět, není pro ni ničím. Jen další v řadě. Pan Bezejmenný. Nemyslí na nic, nedívá se, neposlouchá. A on heká a rudne, mozolnatýma rukama jí drtí prsa, pronikne do ní a nepřirozeně sebou zmítá při nejpřirozenějším projevu lidského zvířecího já.
Ještě chvíli.
Počítá pomalu od desíti dolů. Nikdy se nedostane až k nule, ten poslední vydržel do čtyř. Devět. Osm. Zavře oči, hlavu má prázdnou. Jako by tam ani nebyla. Meditace bez meditace. Sedm. Jak opustit vlastní tělo, aniž byste se museli zfetovat.
Sex je levnější než drogy.
Muž vykřikne a plnou váhou těla se zhroutí. Chrochtá blahem, v koutku úst mu slina nafukuje bublinu. Snad čistě automaticky, snad z podivného přesvědčení, že se to sluší (a nebo z úplně jiného důvodu), se pokusí dívku políbit. Nepovede se, masité rty se střetnou s chladnou tváří.
S nezájmem, ostatně co ještě dodat, se odvalí na stranu a okamžitě usne. Nechá ji v ložnici samotnou. Nevadí, je na samotu zvyklá. Ticho, tma a zasychající semeno v klíně. Dívka se natáhne pro košili, zahalí se do ní a jde do sprchy. Smýt ze sebe cizince a deset minut pokoření.
Voda teče. Ještě chvíli.
Z pokojového minibaru vezme předraženou vodku. Když se stane něco špatného, pijete, abyste zapomněli.
Jako kdyby to bylo tak snadné.
Odchází a vyhne se pohledu na postel. Mysl se pomalu plní útržky vzpomínek a roztříštěnými obrazy. Ještě nevyjde na ulici a puzzle bude poskládané. A ona bude muset začít znova. Žádná definitivní destrukce neexistuje. Jsou to kecy.
Aby nedošlo k omylu, některá znásilnění jsou dobrovolná. Špinavé tělo se dá umýt, zasviněná mysl je napořád. Doživotí v cele vlastní hlavy.

Sedí v metru a čte. Z Florence po trati C na Budějovickou. Nikdo si jí nevšímá. Jako by byla neviditelná. Mohla by udělat cokoli. Začít křičet. Hystericky se smát. Zatnout ruku v pěst a vší silou udeřit do špinavého okna. Rozbít ho – a rozbít i sebe. Ale neudělá to. Je zbabělstvím zůstat naživu, i když víte, že musíte žít sami se sebou? Čte dál. Cizí myšlenky, napsané téměř před půl stoletím, jsou její vlastní.
Sny přicházejí, aby se mi vysmívaly v ranním slunci. Deník Sylvie Plathové. Vždycky si můžeme vypůjčit cizí myšlenky, když nemáme dostatek vlastních. Nebo když ty naše stojí za hovno.
Otočí list.
Některé životy jsou prý jako kniha. Její ne – kdyby ano, všechno by bylo jednodušší. Špatný den? Otočte prosím ze strany padesát tři na stranu sedmdesát jedna. Je vám třicet, řídíte mezinárodní společnost, máte rodinu a dům se zahradou. Pokud vám na tom záleží, můžete mít i psa. Pro dobrovolnou depresi nalistujte stranu sto třicet dva. Vaše patnáctiletá dcera vám právě oznámila, že je těhotná a že je to vlastně vaše vina, protože jste se jí kvůli práci nevěnovala. Hlavně že je na koho svést vlastní neúspěch. Až se rozhodnete to celé odpískat, přeskočte na konec, těsně před tiráž.
Kdyby byl její život kniha, pravděpodobně by několik stránek vytrhala a spálila. Historie je posetá hranicemi hořících knih, tak proč ještě nepřiložit? Kapitoly nekonečných hádek s matkou, kapitoly poraženého přijímání její pravdy. Pak taky ty části, v nichž se marně snaží zničit vzpomínky na to jediné, co v jejím životě kdy dávalo smysl. Bylo by snazší prožít zbytek zpackaného života s jistotou, že to nikdy nebylo lepší.
Dívá se, jak oheň plápolá. Ještě chvíli.
Zavřít oči, dát si panáka a konečně – konečně nemyslet vůbec na nic. Když se stane něco hezkého, pijete, abyste to oslavili.

Kravaťák stočí volant ke kraji silnice a auto zastaví. Měl by být doma a hlídat nemocného syna, protože manželka odjela na třídní sraz. Měl by vařit čaj s medem a měřit teplotu. Možná si pustit televizi a dívat se na fotbal. Místo toho šel na pivo a tam se na něj usmála mladá holka. Když se neděje nic, pijete, aby se něco stalo.
Představila se čtyřmi jmény a nechala ho, aby si vybral. Od prvního okamžiku si s ním pohrávala. Sváděla ho.
A on se nebránil. Koupil jí pití, naložil ji do auta a vyjel do noci s nejasným jasným cílem. Manželka není doma, syn už jistě spí. Kdyby se s tou cizí holkou, Janou nebo Danielou, pomiloval přímo v ložnici, nikdo by se nic nedozvěděl. Je vůbec zatajená pravda lží?
Holka mu sáhne do rozkroku. Konec cesty. Kravaťák dupne na brzdu. To už má rozepnutý poklopec a drobnou dlaň v kalhotách. Místo velké pohodlné postele s měkkou matrací a množstvím polštářů mu musí stačit přední sedadlo firemního mercedesu. Holka si svlíkne triko a obkročmo se mu usadí v klíně. Je to jak dětská skládačka, v níž do sebe jednotlivé dílky lehce zapadnou. Nechá si líbat krk a žužlat prsa. Nechá ho funět a vdychat, nechá ho říkat jí Jano nebo Danielo. Meditace bez meditace. Jako by tam nebyla.
Ještě chvíli.
Když je po všem, muž se zeptá, co pro ni může udělat. Chtěla by peníze? Někam odvézt? Mohl by ji pozvat na večeři? Ať si řekne.
Teď by se hodil nějaký klasik. Třeba Lukrécius. Tragédií pohlavního styku je trvalé panenství duše. Střípky rozbitého zrcadla se zase skládají. Konec destrukce.
To, co by chtěla, jí nikdo dát nemůže.

Je to jak ve zpomaleném filmu. Otevře knihu a záložka se pomalu, pomaličku snáší k zemi. Stará černobílá fotografie pohledného muže s malým děvčátkem.
Ilustrace ve vaší soukromé Knize života. Víkend s tátou na horách. Jedna z těch stránek, které byste nejradši spálili. Štěstí zachycené pro budoucnost přestává být reálné. Je z něj vykonstruovaný příběh, váš nebo někoho jiného, to už stejně nikdo nepozná. Nepomůže ani ručně psaná poznámka na okraji stránky. Já a táta, jaro 1994. Poslední společné prázdniny.
To je to, co hledá. Hledá muže z fotky, nebo aspoň někoho podobného. Zakonzervovanou minulost, svou nebo někoho jiného, na tom nezáleží. Hledá někoho, kdo by s ní jel na prázdniny a kdo by se na ni usmál. A možná někoho, kdo by od ní neodešel bez rozloučení. Copak je to tak moc?
Dívá se na fotku. Ještě chvíli.
Pak ji vrátí do knihy. Založí přesně tu samou stránku, kterou zakládá už několik let. Vždycky můžeme číst cizí poezii, když nejsme schopní napsat vlastní. Básně Sylvie Plathové. Táto, táto, já už to mám za sebou, ty hajzle.
Jako kdyby to bylo tak snadné.
Uloží knihu pod polštář, lehne si a schoulí se pod deku. Zavře oči. Pro návrat k nevinnosti nalistujte stránku patnáct.