Nájemník

Anotace: Ruka na tváři zrcadlem poznání.

Sbírka: Střípky s pohodou žití.

Inzerát poslala do novin, vlastně je to obecní plátek, ale občas si ho koupili i rekreanti z města. Nabízela zařízený byt s vlastním sociálem, tedy koupelnu a záchod. Bydlela v domku po rodičích, bývala zdravotní sestrou a nikdy nebyla vdaná. Letos oslavila šedesát, jmenuje se Jiřina Horká slyšící na "sestřičko" a postava doznala značných změn. Jako mladá holka, která narostla do úctyhodné výšky sto osmdesát pět centimetrů a zadala si i s váhou osmdesáti kilo, těžko hledala kluka, který by vydržel bez úrazu, když si mu sedla na klín. Dokázala nést babičku přes celou chodbu do sprchy, uměla učesat malou holčičku, stejně jako píchnout injekci s něžnou laskavosti a citem. Když ji však vidíte, jak vyhazuje opilce,který obtěžuje pacienty při návštěvách, nenechali byste na sebe sáhnout. Ve své práci byla jedničkou, ale někdy také slonem v porcelánu. Prostě některé věci nebyly dost festovní, ale pacienti si ji předcházeli. Neznala slůvka nechci, nemohu, nemám čas. Na jednu zálibu si ale našla čas vždy. Byla vášnivou a mezi chlapy uznávanou rybářkou. Její rybí saláty baštili jak pacienti tak doktoři. Čtyřicet let v jedné nemocnici z ní udělalo chodící inventář. Od batolat přes školáky až k budoucím otcům a matkám, tak je potkávala na chodbách nebo ordinacích. Samota však není dobrým spolubydlícím, proto se rozhodla pro inzerát. Jednoho nájemníka by měla hned, ale byl dost nerudný a sobec. Celý měsíc odmítala jeho návrhy na společnou domácnost. Ukončil to rázný vyhazov, jen jí bylo líto té kytice, kterou ho majzla po hlavě. Dva dělnici zase projevovali větší sklony k nočnímu životu, než bylo zdrávo. Neuspěli. Nerada měla oslovení paní a ani slečno ji moc nesedělo, byla zvyklá na Jiřku, nebo sestro. Když musela s někým jednat, požádala o oslovení slečno. Uběhl měsíc a Horká se rozhodla inzerát zrušit, už to trvalo dlouho a nic. Ten den uklízela na malé zahrádce před domkem, když zahlédla psa na vodítku a pak muže, který se nedal přehlédnout. Vysoký s prošedivělými vlasy, sportovně oblečený, černé brýle a mohlo mu být tak šedesát. Byl to někdo, koho tu viděla poprvé. Schválně se šla podívat k plotu, kam muž zamíří, zašel za roh. Ani neví, kde se vzala vzpomínka na muže, kterého přivezli na oční a ona pro něho musela sehnat velkou postel, nakonec si vypůjčili gauč od primáře. Ještě chtěla uhrabat pěšinku ke dvířkám, ale už pocítila únavu, poslední dobou jí trápí kolena. Uklidila nářadí, trochu si opláchla ruce u pumpy a utrhla si dvě jablka. Byla už mezi dveřmi, když na ní volala Křížová, prodavačka, že se na ni ptal nějaký chlap, prý přijde zítra. Večerní programy v televizi ji donutily použít několik sprostých slov, ovšemže potichu. Večer pak vyřešila s knihou v posteli, což mělo za následek, že v deset spala jako mimino. Příští den musela do města, nemá auto, ráda jezdí autobusem už kvůli lidem. Návrat před polednem ji umožnil objednat se ke kadeřnici Miládce, dělá po večerech. Kousek od baráku na ní volal pošťák Zadák, že ji vede hosta. Starší, vysoký muž, vedený slepeckým psem, poděkoval Zadákovi. Stála tam plná rozpaků, to je on. Hlubší, ale příjemný hlas muže zněl nejistě, ale když promluvila postavil se k ní tváří. "Promiňte slečno, jmenuji se Jan Kolný, sháním menší byt, slyšel jsem o vašem inzerátu." "Horká. Trochu jste mne zaskočil, měla jsem v úmyslu ho zrušit. Pojďte, nebudeme stát na chodníku." Věděla, že nemá smysl muži pomáhat, pes zná dobře své povinnosti.Pouze u branky ho upozornila na malý schůdek. Dohodli se, že zůstanou na zahrádce pod pergolou. Přinesla džbánek s džusem a psovi nalila vodu do misky. Pan Kolný několika slovy popsal svojí situaci a přímo se zeptal na podmínky nájmu. "Pane Kolný, zatím nebudeme mluvit o nájmu, ráda bych vás provedla domem, mám obavy, že pozice bytu a rozmístnění zařízení bude pro vás nešetrné." "Nezapřete sestřičku, ale uvidíme, líbí se mi tenhle výrok." "Mám nepatrné zkušenosti, proto se raději zeptám, při prohlídce bytu mám být průvodcem, nebo jenom navigátorem." "Klidně průvodcem, ovšem Nely nám bude v patách." Oba se zasmáli, zdálo se, že formálnost ustoupila přirozenosti. "Myslím, že můžeme začít," ozval se Kolný, "kolem třetí pro mne přijede bratr." Jiřina Horká byla překvapena jistotou při rozhodování, ten člověk to měl v hlavě pěkně srovnané. Kolný nastavil ruku a Horká mu nabídla rámě. "Tak okamžik, vy stojíte na schdech¨?" "Ale ne, jsem stejně vysoká jako vy, půjdeme, teď teprve budou tři schody." Kolný zakroutil hlavou a šeptnul: "Pane jo.", ale určitě tím nemyslel ty schody. Od hlavních dveří vedla krátká chodbba, na jejím začátku byl umně vyrobený skládací botník. Odkládací stolek a několik věšáku na jedné stěně, vestavěná úzká skříň na druhé. Na konci chodby byly dveře do volného bytu. Jedna menší místnost mohla sloužit jako ložnice, větší jako pracovna, obývák, podle vkusu nájemníka. Pan Kolný si bez ostychu nechal vše ukázat, způsobem, kdy mu Horká pokládala ruce na jednotlivé předměty. Ptal se na barvy stěn, nábytku a nechal se zavést do koupelny a na záchod. Zajímalo ho, na co je výhled z oken a dokonce zkusil válendu, byl nedšen její velikostí. Kuchyň ho nadchla, svěřil se, že rád vaří. Horká nevěřícně zakroutila hlavou a skoro se zastyděla, když řekl:"Kroutíte nad tím hlavou, ale když mne někdy k té plotně pustite, no!" Najednou si uvědomila, že Kolný hovoří, jakoby tu už bydlel. "Pak je tu ještě menší obývací a moje ložnice." Kolný se začal chechtat až se musel omluvit. "Tak ven s tím, co to je?" "Ale neurazíte se, je to, no, chtěl jsem odpovědět, že se tam podívám později." "To jsem ráda, že vím na co si mám dávat pozor, nezamykat na klíč." Vidět se smát ty dva postarší habány se nezapomene. Fenka se pomalu odklidila do chodby, co kdyby začali tančit. Naučeným pohybem si pan Kolný sáhl na hodinky."Vida, půl třetí, je mi líto, musím se vrátit ke krámu, bude tam čekat bratr. Chtěl bych vás požádat, ty podmínky projednáme pozítří." Horká, ještě tak trochu mimo, vyhrkla:"Nebo zítra" "To nemohu, mám plavecké závody, přijďte se podívat." Horká si chystala nějakou poznámku, ale raději mlčela, u něho člověk nikdy neví. "Nemohu, jdu k holiči." Cestou k brance se zastavil a pronesl větu, kterou si Horká uložila hluboko v srdci. "Rád bych si vás prohlédl." Chvilku nechápala, pak vzala jeho ruce a položila si je na hlavu. Jemně ji prohrábl vlasy, konečky prstů přejel po čele, očích a tvářich, klukovsky ji zatahal za uši a nakonec jedním prstem přejel rty. Viděla jeho úsměv a slova rozloučení sotva vnímala. Stalo se ji poprvé za život, že chtěla vykřiknout:"Zůstaň!" Její "nashledanou" jaksi zaniklo v poznámce, kterou Kolný směřoval k Nely. "Tady se nám bude určitě líbit." Horká se vrátila do bytu, první cesta vedla k zrcadlu, hezká tvář stárnoucí ženy, volně rozpuštěné vlasy barevně těžko rozlišit, Miládka s tím něco udělá. Několik vrásek kolem očí a úst, odhaduje, že jich není víc jak šedesát, co rok to jedna. No co, lepší už to nebude, přivřela oči a položila si prst na rty, nic, přejela prstem a nic. Otevřela oči, udělala přísný kukuč a řekla: "Ty snad blbneš Jiřko." Ani nevěděla, že začala mýt umyvadlo. Praštila hadrem a vyšla na zahrádku, pod pergolou na stolku leželo pár časopisů. Posadila se, vzala jeden do ruky, po pár vteřinách ho odložila, nevěděla co čte. Zavřela oči a přistihla se, že touží po tom, aby tady stál a hladil ji. Vložila hlavu do dlaní, musí někam na drby a to hned. Zkusí Šaldovou, ta je také celé dny doma. Vrátila se v deset s poznáním, že Květuše má výborný šípkový čaj, jen si nebyla jistá, kolik vypila čaje a kolik rumu. Druhý den ji popadla uklízecí mánie, pravda jsou místa, kde bude nutno uklidit, ale že to musí být hned, pochopila kolem poledne, kdy ji začalo všechno bolet. Nakonec dospěla k rozhodnutí, že odpoledne uklidí jen koupelnu a záchod. Ve čtyři už ležela na gauči se studenými zábaly na lýtkách. Dobrá rada maminky na zapalená lýtka, v tomto případě to byly křečové žíly. Nebyla už naivní dívenka, aby nedokázala usměrnit myšlenky na ryze praktické rozhodnutí. Nájemník je přínos financí a mnohdy i pomocník při udržování domku, tady s pomocí nelze mnoho počítat, ale je tu záruka solidnosti. Jak to Květuše včera říkala, dobré jídlo a vůně těla přitahuje chlapy, jako mucholapka mouchy. Jistěže ví jací chlapi jsou, není starou pannou, ale tady se vloudilo něco k srdíčku. Horká si bezděky sáhla na rty. Posadila se na gauči a trochu promnula lýtka. Jen tak pro sebe si řekla: "Ale to bych měla." Vstala a šla do bytu, otevřela okna, z luk a nedalekého lesa zavanul pokojem chladný vzduch. Sebrala přehoz z válendy, ubrus ze stolu, několik krajkových deček, přihodila k tomu pár drobností a hodila vše do pračky. Vytáhla zásuvku válendy, vyndala prošívanou deku a polštář, na zahradě obojí přehodila přes šňůru. Trochu škodolibé radosti měla z toho, že nemusí mýt okna. Měla by se stydět, ale viděla tolik utrpení, tady šlo spíše o nadsázku. Měla by vyluxovat. "Jiřko, nesu ten vlašák." Křížová stála u branky s kelímkem v ruce. "Dělá to jednadvacet korun." "Ty jsi poklad, já na to úplně zapomněla, pojď dál." Došla pro peníze, jak mohla zapomenout, zítra je zavřeno. "Maruš nezlob se, ale nevím, kde mi hlava stojí." "To říkala Květa taky, holky, holky, vždyť jste mohly skončit na záchytce." Chechtaly se jako malé. "Vidím, že máš opravdu hodně práce, tak půjdu. Držím ti palce, je to fešák." "Co blábolíš, ještě není nic dohodnuto, má přijít zítra." "Ale i tak." Křížová mačkala palce na obou rukách. "Káčo bláznivá."ulevila si Horká. Večer, když si prohlížela, co si vezme zítra na sebe, se ji poznámka Křížové nezdála zas tak od věci. Při sprchování si místo mýdla vzala raději pěnu. Jen v županu doběhla uklidit deku a polštář, obojí bylo krásně provoněné venkovním vzduchem. S kávou si sedla k televizi, film už měla vybraný, ale pak přepnula na nějakou soutěž. Věděla, že bude u filmu brečet, zná se, zítra by měla opuchlé oči. Spát šla s pocitem školačky před maturitou.
Ráno ji zastihlo v malém šoku, trochu si přispala, ale měla dost času se vzpamatovat. Dala se do oběda, pečené kuře s nádivkou, restované brambory a okurkový salát, většinou to má na oba sváteční dny. Možná ještě stačí udělat pár chlebíčků. Omyl, nestačí! Před domkem zastavilo auto, z něho vystupuje Kolný, bez hole, bez psa. Horká kouká oknem z kuchyně a nevěří svým očím, tak takhle je to. Odvázala zástěru a už se chystá vyrazit, když přijíždí malá dodávka. Z auta vystupuje Kolný, bože, vždyť nic nepila. Bílá hůl a Nely ji vracejí na zem. "Je otevřeno." zavolá od dveří. Stojí jako sloup, nebýt té hole, tak neví, který je který. "Vítám vás, tohle mi příště nedělejte pane Kolný." "Ale který? Dovolte, Petr Kolný o dvanáct minut starší bratr, ještě o dvacet minut starší bratr sedí v autě, až zaparkuje, tak přijde." "Tak okamžik, půjdeme si sednout a pěkně od začátku, Nely pojď sem." Kolie se posadila u Horké a položila ji hlavu na klín. "Brácho vzpoura, ona šla." Jan Kolný však nasadil vážný tón. "Slečno Horká, můj starší bratr mne bude zastupovat v projednání smlouvy a bude i podpisu. Jinak jsme trojčata, nejstarší je Jiří, myslím, že právě přichází." Do dveří vstoupila starší kopie obou bratří a hned zažil šok. "To je nádivka!" vyjekla Horká a vyrazila do kuchyně. Jiří Kolný byl nalepený na futru dveří a ptal se přiškrceným hlasem jestli ještě žije. Horká se vrátila s úsměvem. "Je to dobrý, neshořela, brambory počkají, no, kde jsme přestali, posaďte se taky." ukázala na Jiřího, který se posadil mimo její dosah. Během několika minut předložil Petr Kolný znění smlouvy, spolu se slečnou a bratrem doplňovali konkrétní body. Horká byla ráda, že jedním bodem je domluva na vzájemné pomoci. Bratři byli zvědaví na byt, který jim Jan popisoval s velkým nadšením, splnil jejich představy do puntíku. Horkou to potěšilo. "Jsme opravdu rádi slečno, že Honza bude tady, snad vám nebude vadit, že ho ještě odvezeme na oběd, přivezli jsme pár věcí, které potom odneseme do bytu." Jan stál u kuchyně a nasával vůni a mlsně mlasknul. "Tak to ne hochu, hezky pojedeš s námi, říkal jsi, že v hospodě mají výborný guláš. "Slečno, dovolávám se ochrany, to by byl únos." "Je mi líto, že nemám pro všechny, ale než nanosíte věci do bytu, udělám pár chlebíčků." "Nemusíte, těch pár kousků vezmeme najednou a pak budeme muset jet." Za dvacet minut byl Jan Kolný nastěhován. Když se bratři loučili, odešla Horká do svého pokoje, později to Jan ocenil. Pozvání k obědu nemusela opakovat, ale nebyla si jistá, jak vše bude probíhat. Nakonec byla překvapená, stačilo jen Jana posadit ke stolu. Orientoval se rukama dokonale. Talíř, příbor, misku se salátem si srovnal podle zvyklosti a pak jedl s takovou chutí, že Horká jen zírala. Kolný při jídle nemluvil. Nely dostala misku granulí. Když požádal o přídavek, bylo Horké jasné, že zítra bude vařit znova, na tváři však měla spokojený úsměv. Je to hodně dávno, kdy seděla u stolu ve dvou. Při kávě hovořili o drobných potřebách, které byly součástí osobních zvyklostí. Zjistili, že ani v tom nebudou problémy. Kolný požádal Horkou, aby mu pomohla uložit věci. Říkala mu, kde co stojí, několikrát si prošel trasy a pak si ukládal věci tak, jak byl zvyklý. Horká mu je podávala, byl velmi zručný. Občal ji překvapil poznámkou, tady je okno, hřeje to, tady jsou dveře, táhne na nohy. Později oblékl Nely postroj a požádal Horkou, aby se s ní prošla po bytě, po zahradě a pěšinou k brance. Prošla se dvakrát a po třetí šel Kolný. Nely byla přesná, Kolný ji za to pochválil. Mezitím Horká umyla nádobí a šla si sednout na zahradu, našla si křížovku a luštila. Kolný byl ve svém pokoji. Ani ne za hodinu přišel převlečený do obyčejných kalhot a projevil přání, jestli by s ním šla na louku, která je pod jeho okny. Bylo to pro ní nezvyklé a přitom úžasné, ten jeho zájem o každou květinu. Dokonce se natáhl do trávy, skláněl si stébla trávy na tvář a smál se jako malý kluk: "Krásně voní zemí." I Nely cítila, že přišel okamžik, kdy může být zase chvíli obyčejným psem. Proháněla se trávou, chňapala po konících a válela se o sto šest. Slabé zahřmění bylo výzvou k návratu. Jiřina Horká, jdoucí za mužem se psem, si nechtěla připustit, že prožívá štěstí. Jeden jediný den ji dal víc, než roky pocitu, že pomáhala druhým. Trochu se obávala večera, koukat na televizi považovala za nevhodné, číst si, nu možná. Její obavy byly zbytečné, byl výborný vypravěč, i o své nemoci dokázal žertovat. Ten úraz byla něšťasná náhoda, pomocník se otočil s rozžhaveným sklem v okamžiku, kdy on se sehnul pro formu. Oči už nešly zachránit. Kolem desáté se omluvil, cítí se unavený. Když odcházel, požádal ji o čaj na noc. Přinesla mu ho pokoje, ležel na válendě, Nely ležela na dece a pozorovala jí. Postavila hrnek na dřevěný podšálek, který byl šroubkem přichycený ke stolku. Popřála mu dobrou noc a odcházela, Nely se tiše zvedla a šla s ní. U dveří je zastihl jeho hlas: "Nezapoměňte se mi vrátit, obě."