Zimní pohádka

Anotace: ještě než poslední bílá kaše zmizí z vrcholků hor. ještě než inspirace a touha psát zhoří v tropickém vedru. povím vám příběh, který mi pošeptala sněhová vločka

Pod temnou noční oblohou, pod myriádami prchavých bledých hvězd, pod zasněženým smrkem spala na palouku, pokrytém jemnou trávou (jemnou, jako doteky mladých milenců), křehká živá bytost. Povyrostlý uzlík nedávno zrozené existence. Děvčátko zatínalo pěstičky, nožky se jí bořily do kypré půdy… Svět jí byl ještě cizí a přece vídala elegantní pohyby mraků na nebi, ranní příchody slunce i jeho večerní osobité loučení, malé domky, kde vyrůstaly její vrstevnice i přilehlé zahrady, místa, kde se rodila radost. Čichala vůni trávy, ranní rosy i kamenů v jezeře…
Ta malá dívka, to tělo nezjizvené,



ČISTOTA



předvídala příchod neznámých dvou aspektů. SMUTKU a NEJISTOTY. Neznala je. Ani z vyprávění. Nechtěla???!!! A možná… ty dva aspekty dospívání měly ještě bratry a sestry… že by snad NEJISTOTA chodila ruku v ruce se ZLEM??? A jsou snad dítka ZLA LIDÉ??? Matka BOLEST kojí vášnivě svého syna SMUTKA… nebo je to její dcera SMRT???

A Láska???

Měla v hlavě mlhavý opar nevědomosti sladké vůně. To žádně VLASTNICTVÍ ji činilo volnou… morbidně prázdnou. Mezi jediný MAJETEK, jímž disponovala, patřila malá mantra, kterou šeptala do atmosféry vánočního večera.
Byla pravdivá:

Nechci zemřít jako dítě, které nikdy neuronilo slzu,
Nechci zemřít jako dítě, které nepropadlo posedlosti básněmi,
Nechci být bytostí, pro níž je SMUTEK dvouslabičným slovem


***


Tma ji spolkla jako kus čokolády a znovu vyvrhla na horním náměstí. Ty bulváry byly rušné. Obchůdky lákaly roztomilým zbožím, promrzlí prodavači usrkávali prodávaný grog, maminkám se na tvářích objevoval ruměnec… Všichni šli k Betlému, příliš unavení pro filozofii Vánoc. Santa se vrací do města… zpije nás do němoty, pocukruje rohlíčky, pak v lednu sundá plnovous, rozštípanými sáněmi si zatopí a půjde pohřbít NADĚJI…
Uprostřed náměstí se nezúčastněně opírá o vetchou ohrádku přezdobený strom…

Ve výru pohybu populace křivými uličkami se dostává blízko jejich tělům. Zase ji nehřejí. A bude to někdy vůbec??? Pro ni je CIT zakázaný a neprobádaný pojem…

Tma opíjí, hlasy sílí, pod náporem deziluze vyhublé dívčiny nohy slábnou a ona se propadá ne pryč ze snu, ale vstříc chladným dlažebním kostkám.
Vyrůstala přece beze slov. Nikdo v ní diktátorsky nevyvolával INSTINKT sebezáchovy…

Hledět vzhůru pro živenou VÍRU, mít sny o celém SVĚTĚ, oddávat se abstraktním drogám. Kdo ji to naučí??? A kdo jiný než ČLOVĚK???
Co by pro jedince s neprobuzenou SEXUALITOU znamenal intimní KONTAKT??? NEPOCHOPENÍ???

Tak líbezně duní země, tak ohavně se lže dětem, tak ohavně hubí OTÁZKY naše PŘEDSTAVY…

Teď už nemá ŠANCI, když jí to OSUD připravil jinak. Místo náruče dlažebních kostek ji v letu zachytí náruč dospívajícího KLUKA. SEN. LET. PRAVDA. Už ví, že to od něho by se mohla všechno učit. A že jak věci byly neprůhledně mrtvé, najednou každý kousek puzzle do sebe zapadá. Proč teď, když ji opatrně nohama na zem postaví a prodá jí výjimečnou chvíli, kdy se může nasytit jeho vnější krásou, popadá ztěží dech a pouze se diví???

Diví se tomu, že vlákna chlapcova kabátu unesou váhu celého jejího těla, že náhlá blízkost jejich těl v ní vyvolává vzrušení, že se dokáže tak zlehka dotknout dlaní její tváře, že jeho oči, barvy páteční nebeské oblohy, intenzivně propalují ty její, že koutky úst naznačují rozpačitý úsměv a taky, že dokázala v době, nazývané MINULOST, ráno vstávat, večer usínat a svobodně vnímat, bez ZNALOSTI o jeho existenci tady, v krajině nečekaných překvapení. Tak to bývá, když se u dívky nezpochybnitelně utváří pojem ON.

ŽIVOT už nebude jiný. Nebude milosrdný. Nebude naplněný. Aspoň ne pro ty, u nichž je STRACH vykoupený NEVĚDOMOSTÍ… O tom přemýšlí, když se plouží neznámou ulicí, když vidí prokleté hlupáky, očekávající rozumnou pointu SAMOTY.



NEKLID




Každého podezřívá, stovky tváří těkavě znásilňuje svým pohledem, hledá… ONA JEHO. A ON JI??? Kdyby byla více zběhlá v pojmech, nejspíš by pro ni byla tou správnou definicí LHOSTEJNOST.


***


Ti lidé, kteří ztrácí a hledají DOMOV, ti se jdou aspoň na tu pomíjivou chvíli proplížit do společnosti. Protože se u nich postupem času vytváří paranoidní POVĚDOMÍ o vlastní NEVIDITELNOSTI. V levných kavárnách nenasytně srkají horkou kávu nebo citrónový čaj, ze špinavého podtácku si snaží vyvěštit klamnou BUDOUCNOST, aby zahubili s příštím krabicovým vínem VĚDOMÍ trýznivé PŘÍTOMNOSTI.

Proč se zas schovávají sami před sebou??? Ticho přehlučí gramofonovou deskou, krásu měsíčního světla zahubí dalším heroinovým večírkem a pro neznalost veršů vykonávají sebevraždy.

Aby přesvědčila svoji DUŠI o přechované ČISTOTĚ, aby zradila vlastní POCHYBNOSTI, aby se jí vlastní ŽIVOT promítl před očima, šla tam, kde vládne SMRT.

Prochází lipovou alejí obrostlou hroby, do čerstvě napadaného sněhu dočasně tetuje svoji přítomnost zde. Takže… kdyby ji snad NĚKDO hledal, kdyby vůči ní snad pocítil STESK, kdyby pochopil, že bez ní už jeho EXISTENCE postrádá jakéhokoli SMYSLU, zkrátka kdyby dospěl k tomu, v co nyní již dospívající nerozhodná dívka sobecky doufá, má cestu naznačenou. Má však opravdový STRACH, že je pro všechny, ale především pro NĚJ bezcenná…
Tak si hýčká svoji katastrofickou vizi….
Zmocňuje se jí šílenství…

Obchází hroby, směje se mrtvým, kope do váz s květinami, hledá KONEC.

Na odlehlejším místě hřbitova, na začátku dalšího sadu mramorových náhrobků, stojí socha ŽENY. Je vytesána snad z alabastru a její oči se zmučeně a přesto s oddanou POKORNOSTÍ upírají k nebesům. Jako vodítko k spiritualismu…

To dívku nepoznaně zaujalo… přemýšlí teď o věcech, jež přináší DOSPĚLOST, nenadálou ŠPATNOST a ZRADU. To všechno neznámé, to, co se s DOSPÍVÁNÍM otevírá, to, co je pokrytecky vyzdvihováno, to je všechno jenom BEZNADĚJ…



TEMNOTA



Přísahali si věčnou Lásku, všechno pro ni mělo radostný výraz (ty ukradené chvíle na jejich promilovaném palouky, ty vášnivé polibky, kterými ji častoval po nedělní bohoslužbě, ty barevné sedmikrásky, jež jí vplétal do vlasů)… pak se mu postupně stávala hospoda druhým a později i prvním domovem. Vracel se před východem slunce v podnapilém stavu, podezíral pro osobní PRÁZDNO. Podváděl ji a obtěžoval nekonečnými omluvami, nosil ji v náručí a krutě týral… Jejím denním chlebem bylo ZOUFALSTVÍ.

Tak na jeho hrobě stojí jako mrtvá výhružka a její jedinou společnicí je černá kočka. V takových temných nocích si vyčítá svá dřívější rozhodnutí. Marně.

Dospívající mají miliony otázek. Ta TOUHA po ODPOVĚDÍCH bývá často ZÁHUBOU jejich pocitu ŠTĚSTÍ. A s tím se člověk špatně srovnává.

V té neočekávané tiché chvíli se jí v bezprostřední blízkosti vyjevil obraz dosud poznaného. Ten dospělý život jí připomínal cestu pokřivené TOUHY po falešné SPOKOJENOSTI… Celé se jí to nehorázně zajídalo a hnusilo…

Vzpomněla si na svůj SVĚT, když bývala DÍTĚ.Všichni ji mohli milovat, právě kvůli dospělými pohrdané prosté DOKONALOSTI vnitřní ČISTOTY. Celý ŽIVOT by se tenkrát nebála zasvětit pozorování elegantním pohybů mraků na obloze nebo vnímání vůně lučních květin. To pro ni byl východ slunce alfou omegou. To se nebála být přirozená. Být úplným dítětem.

Tu svoji nově nabytou DOSPĚLOST nenáviděla čím dál víc…
Nebyla to všechno jenom strašidelná noční můra ubohého dítěte??? Nemohla by se vrátit pod zasněžený smrk, zavřít oči a prostě zapomenout??? Je navždy pokažená???

Musí najít východ. Východ ze slepé uličky. Východ z dospělé BEZNADĚJE.

Rozběhla se. Poháněla ji ÚZKOST a NADĚJE. Kolem vysokých kamenných zdí nabírala rychlost. Pevně sevřené dlaně… jako kdysi. Přes hustou závěj sněhu neviděla napravo nalevo. Srdce vypovídalo službu, strašně se zadýchala a zdálo se jí, že běží už potřetí kolem stejného místa. Happyend se nekonal. Světlo na konci tunelu zhaslo. Pohádky byl konec…

Už nemohla. Kolena se jí zlomila v půli a ona zase padala vstříc hloubkám…
Z budoucí zkušenosti tušila, že ji dnes ale nikdo nezachytí jako motýla, jehož křídla se topí v příliš velké kapce rosy. Smířila se s tím, že spadne obličejem tvrdě na náhrobní kámen neznámého zpopelněného mrtvého a že bude s Láskou, skrytou v kalužích její krve, pomalu umírat.



***



Čas. Někdy se hloupě vleče, jindy běží jako splašený. Každý ho máme trochu přiděleného. Někdo víc, někdo míň. A co na tom záleží??? Je snad nesmrtelnost nějakou zárukou???

Ona žije pro svůj pomíjivý okamžik. Zítřky má nejisté. Nic nevlastní. A přece jí můžeme závidět…

Do chladné a temné noci šeptá svoji mantru:

Nechci zemřít jako dítě, které nikdy neuronilo slzu,
nechci zemřít jako dítě, které nepropadlo posedlosti básněmi,
nechci být bytostí, pro níž je SMUTEK dvouslabičným slovem






a Láska utopií