První pomoc

Anotace: čekejte dokonce...

„Doktore, klesá mu tlak, ztrácíme ho!“ Vykřikl anesteziolog.
„Vážně a já myslel, že to je jen červená tempera a to bude asi krev, kterou mi sestřička není schopná odsát.“ Ironicky poznamenal doktor Jenkins, aniž by spustil oči z hrudi svého pacienta a ze svých obratných rukou, které se snažily udělat vše pro to, aby dokázaly zachránit jeden lidský život.
„ Sestro, vy máte nádherné oči, ale teď bych byl docela rád, kdybyste je zaměřila na stolek s chirurgickým nářadím a podala jste mi svorku kocher.“ Poznamenal ironicky Jenkins, až se sestřička začervenala i přes roušku na tváři.
Všechno mu šlo ladně od ruky, po očku sledoval tep a přeměřoval si anesteziologa, jak bledne při pohledu na klesající tlak pacienta, ale daleko důležitějším pro něj bylo najít to proklaté místo, odkud se valí tolik krve z těla, aby mohl stabilizovat jeho stav. Krůpěje potu mu stékaly po čele, pousmál se na blondýnu vedle něho, která mu automaticky otřela čelo sterilní vatou. Věděl, že to zvládne, znal i horší případy, než je tumor v dutině břišní. Bez problému ten nádor odstraní, ale stejně podle statistiky tomu muži zachrání život jen na pár let. Úděl každého lékaře je dělat práci nadvakrát.

„Tak jste to zvládnul.“ Špitla sestřička, když mu pomáhala z nemocničních papírových obleků na jedno použití.
„Samozřejmě, zašil jsem mu hruď a teď bych se rád věnoval té Vaší.“ Usmál se svůdně, ale v rozhovoru ho přerušil anesteziolog. „ Myslím, že dneska jste měl z pekla štěstí.“ Zkritizoval ho při cestě ze sálu do Jenkinsovy kanceláře.
„Buďte tak hodný a neprozrazujete tady sestřičce, že jsem opravdu ve všem takový ďábel.“ Pousmál se na něj Jenkins s výrazem nechuti v očích. Nepatřil zrovna mezi typy lidí, kteří milují tyhle chytráky, sami vědí, ale neporadí. „Doneste jeho kartu na intenzivní péči.“ Dodal ještě sestřičce a po očku na ní mrknul. Sledoval její pevný zadek v bílých šatech s modrým lemem a nevnímal, že z povzdálí na něho někdo mluví.
„Bobe, copak mě nepoznáváš?!“ křičel na něho cizí muž z druhé strany chodby mezi intenzivní péčí a akutním příjmem. Konečně Jenkins opustil pohledem líbivou partii sestřičky a otočil se za mužským hlasem za jeho zády.
„Tome? Co tu děláš?“ Podivil se a objal muže tak radostně, až překvapil všechny sestry, které si všimly, že na mladého doktůrka někdo volá.
„Nemá cenu vykládat ti, že jedu jen kolem, přijel jsem záměrně, ale to bych chtěl probrat jinde.“ Odpověděl Tom a poukázal na spousty zvědavých očí kolem nich.
„Dobře, dnes už nemám žádný případ, tak co si zajít na pořádnou sklenku dobré whisky?“ Zeptal se ho Jenkins.
„Proč ne, s tebou vždycky, Bobe.“ S úsměvem přijal pozvání Tom.

„Tak to vybal, co potřebuješ?“ Zeptal se Jenkins svého přítele, když si konečně sedli do jejich oblíbené restaurace z mládí. Už dlouho tam nebyl, v podstatě to bylo od té doby, co viděl Toma naposledy. Oba ukončili školu, on jako doktor a Tom jako právník, tím se jejich přátelství vzdálilo a jen občas se navštěvovali. Přesto se malá restaurace, na rohu Belfordu a Queensferry, nezměnila. Stejně zakouřená, plná mužských, co se setkávají jako pravý fanoušci fotbalu.
„Hele Bobe, žijeme s Emily šťastně a dosud bez problémů …“ „To gratuluji!“ Skočil mu do řeči Jenkins. „…díky, ale o to nejde. Nemám moc času, tak to řeknu narovinu, můj známý potřebuje lékařskou pomoc.“ Dořekl a na ex vypil sklenku whisky a pokývnutím na číšníka si požádal o druhou.
„Potřebujete lékaře? A v čem je problém? Pokud vím, tak nemocnice je na každém rohu.“ Divil se Bob.
„Nemůže do nemocnice, on to není jen tak někdo.“ Snažil se mu objasnit situaci Tom.
„A kdo to je? Nech mě hádat…je to Sněhurka, která postřílela trpaslíky, protože se chce rozvést.“ Ironicky vtipkoval Bob, dokud nespatřil, jak tvář jeho přítele zbledla.
„Ne, je to můj soused…“ řekl roztřeseně Tom a znova na ex vypil sklenku whisky.
„Tvůj soused je princ William, nebo co? Proč by nemohl do nemocnice?“ Nechápal pořád souvislost.
„Načapal jsem ho v posteli s Emily, prostě jsem nemyslel, tak jsem vytáhnul zbraň a střelil. Naštěstí jsem trefil jen rameno, zamknul jsem ho ve sklepě.“ Dořekl tiše Tom a s utrápeným výrazem se podíval na Boba.
„Potřebuji pomoc, prosím. Tu zbraň jsem měl jen na obranu, sám dobře víš, jak to dneska vypadá s lupiči,ale v tu chvíli se mi zamlžilo před očima a udělal jsem největší hloupost ve svém životě.“
„Panebože, to je zločin, víš, co po mě chceš? A co uděláme pak? Postřelil jsi člověka, nečekáš, že soused bude mít výčitky kvůli sexu s tvou ženou a bude ochotný odpustit ti, že jsi ho postřelil, že ne?“ Jenkins byl tak vyvedený z míry, že i on na ráz vypil svou whisky, jako by to byla jen obyčejná voda. „A co Emily?“ Ta jen tak sedí doma s možná mrtvolou ve sklepě?“
„Ne, dal jsem jí prášky na spaní, měla by spát celý den, Bobe, prosím tě, pojeď tam semnou.“ Dodal zkroušeně Tom.
„Fajn…“ Tom znova loknul sklenku whisky „…manželku uspal a milenec málem vykrvácel, to budou titulky, honem dopij sklenku a jedeme, třeba ještě nebude pozdě.“ Křiknul na Toma.

Seděli tiše v autě, řídil Tom, který byl očividně dost nervózní, nebo to alespoň tak Bobovi připadalo.
„Nechci být morbidní, ale co budeš dělat, když soused zaklepe bačkorami? Jsem prvotřídní chirurg, ale ne bůh, mrtvého neobživím.“
„Zakopu ho na zahradě.“ Odpověděl mu klidně a bez přemýšlení Tom.
„To snad nemyslíš vážně? A co Emily, zakopeš ji vedle něho?“ Tom neodpověděl, jen se zkroušeně podíval svému nejlepšímu příteli do očí, a pak se obrátil pohledem zpět na cestu. Bob si nedokázal představit, co ho v tom domě čeká, byl zděšený představou, že se dobrovolně stává spoluvrahem, tedy pokud dorazí pozdě. Znal Toma už od dětství, vždy na něj bylo spolehnutí a pokaždé, když potřeboval, stál Tom za ním a pomohl mu. Nebylo východisko, teď byla řada na něm ochránit svého kamaráda, i když v duchu se modlil, aby našli toho muže ještě živého.
Dojeli před dům, zrovna když slunce zapadalo za kopec.
„Alespoň bude tma, když budeme zakopávat mrtvolu.“ Řekl Bob bez úsměvu, pokaždé se svým pošklebkům smál, ale tentokrát ne. Cítil, jak se mu potí ruce, byl tak nervózní, že sotva dokázal dýchat. Tenhle stísněný pocit měl naposledy před zkouškami. Slyšel, jak Tom hledá klíče v kapse, otevřel rychle, až zavrzaly dveře, což by nevadilo, nejsou lupiči, ale přece z toho měl zvláštní pocit.
Nejdříve vešel Tom, aby rozsvítil světla, krok za ním byl Bob s první pomocí v ruce. Když Tom nahmatal vypínač, rozsvítil a vedl Boba ke schodišti do sklepa. Klidně vcházeli tmou do sklepa, když byli na třetím schodu tak, aby je mohl vidět i zraněný muž, rozsvítilo se náhle světlo a oslepilo je.
„Překvapení!!!!“ Křičel rozesmátý dav, ze kterého se vyřítila drobná brunetka s dortem v ruce.
„Všechno nejlepší, Bobe.“
„Emily…“ vzdychl překvapeně Bob „…tohle je podraz.“ Dořekl a otočil se na Toma, když jeho mysl pochopila, o co celou tu dobu šlo.
„Jo hochu, třicítka je věk, kdy se musí prověřovat, jak moc máš silné srdce a nervy.“ Dořekl Tom a objal svou manželku.
„Krutý vtip, asi budu potřebovat první pomoc! Přesně dle mého gusta!“ Vykřikl do davu Jenkins a šel za svými přáteli.