Z obyčejného života II.

Anotace: Na četné žádosti - pokračování... P.S.: Nehledejte v tom mnoho skutečnosti.

Sluneční paprsky se draly i skrz žaluzie a já otevřela oči s úsměvem, že ještě nemusím vstávat. Koukla jsem se na mobil, abych zjistila kolik hodin je a k mému úžasu jsem zaspala! Zase! Kouknu na druhou polovinu pokoje, kde by měla být má milovaná sestřička, ovšem tam nebyla. ,,Ta mrcha!“ pomyslela jsem si. Ani neměla snahu mě probudit. Tak to jí tedy nedaruju, pomyslela jsem si. Vystartovala jsem do koupelny, kde jsem byla maximálně pět minut (na mě teda celkem rekord), naházela na sebe nějaké to oblečení a běžela na zastávku.

Tiše jsem zaklepala na dveře mé „oblíbené“ učebny biologie. Sotva jsem rozdýchala ranní rozcvičku do školy, už se na mě díval káravým pohledem náš profesor biologie. V následujících pěti minutách jsem slyšela to, co slýchávám vskutku často. Věty typu: ,, Nováková, Nováková, už zase?!“ mě už nedokáží rozhodit. Zkrátka jsem to nějak vydržela, stejně tak, jako následující hodiny předmětů, plné učiva, které se nám bude v životě přece hodit.

Dnes jsem si dávala pozor, abych nepřejela mou zastávku. Vystoupila jsem správně a zdárně došla domů. Doma jsem musela našim ukázat „výstražný“ papírek, o mé absenci. Následně jsem nafasovala zaracha! V šestnácti letech – je to normální??? Jelikož jdu zítra s kamarádem z práce do kina, tak musím dnes sekat dobrotu, aby mi bylo zítra odpuštěno a já dostala zpátky svou svobodu.

Zavřela jsem se v pokoji, pustila jsem si Green Day a dala jsem se do kreslení. Fantazie mě stále neopouští, za což jsem samozřejmě hodně ráda. Jsem divný člověk, proto dělám často divné věci, jako např. i dnes. Zase jsem si povídala s plakáty, hlavně s Alicí a Jasperem (nehledejte v tom žádnou závislost, jenom to ne) – zkrátka mi rozumí… A ti dva mají geniální schopnost nahlížet do mé duše.

Zavolala jsem Lucce, jestli se nechce stavit, když už jsem doma vlastně uvězněna. Její odpověď mě vůbec, ale vůbec nepřekvapila. S kým asi je? Jasně, že se svým Jirkou. Ale tak na druhou stranu, alespoň někdo z nás dvou je šťastný i v tomto směru. Někomu holt osud nepřeje. Já to ale nevzdávala a napsala jsem SMSku Monče. V zápětí mi přišla odpověď, že se omlouvá, ale je s Tomem. ,,Do prdele už“, naštvala jsem se, když mé dvě nejlepší kamarádky (které tu pro mě byly vždy, když jsem potřebovala a já samozřejmě pro ně) nemají na mě čas, zase. Ještě jeden marný pokus u mého bývalého, kterého pořád miluju, ale odepsal mi, ať už ho neotravuju, takže tak.

Se slzami jsem se schoulila na postel a nebyla schopna normálních myšlenek na normální věci… Už mě vše přestává bavit…
...