V odrazu zrcadla

Anotace: povídka s dvěma alternativními konci

Vycházeli z kina. Bože, tolik jsem jim záviděla. Vysoký, hnědovlasý kluk s vysokou, černovlasou holkou. Jeho silná paže byla propletená s její hubenou rukou. Ano, ta holka byla hubená. Hodně hubená. Nevím, jestli jsem jí záviděla kluka nebo postavu... Nepatřila jsem zrovna k nejvychrtlejším holkám co znám, ale na druhou stranu jsem byla celkem spokojená. Nikdo si mě nedobíral nebo nekritizoval, takže jsem neměla jediný důvod na sobě cokoliv měnit. A ten kluk? No,co už.. Jednou to příjde, říkala jsem si..
,,Ahoj, jak se máš?" pozdravila mě Betty. ,,Co ty tady?"
,,Ále.. Čekám na bráchu, šel do kina s děckama od nich ze školy.. Máma mě poslala ho vyzvednout..."
,,Aha, tak to máš blbý.. Já spěchám za Natashou, jdem do cukrárny na indiánka a špičku, jdeš s náma?"
,,Nemůžu, čekám na toho bráchu."
,,Jo, vlastně, tak ahoj zatím."
V ten moment jsem byla ráda, že na něj čekám. Kdybych šla s něma do cukrárny, určitě by nezůstalo jenom u indiánka nebo špičky. Musela bych si dát i kokosovou roládu, punčový řez a zapít to mléčným jahodovým koktejlem a večer před zrcadlem bych měla výčitky svědomí. Moc dobře se znám. To si raději doma udělám něco méně kalorického.
Když jsme s bráchou přišli domů, čekala nás návštěva v podobě babičky s dědou... Prarodiče moc často na Manhattan nejezdili. Bydleli sice v New Yorku, tak jako my, ale Rhode Island se s centrem prostě srovnávat nedá. Bylo to trochu zvláštní, protože babička je typ ženy, která o sebe velmi dbá, obléká se podle poslední módy a její nehty stoji dobrých deset dolarů. Ale asi to dělá kvůli dědovi, který si zelené parky na Islandu nemůže vynachválit. Takže byli u nás. Seděli kolem stolu a debatovali. Typický večer jedné rodinky. Po večeři jsme se jako vždy přesunuli k televizi. Obyvkle v sobotu večer sleduji pořady jako MTV, HBO nebo tak, ale babi se rozhodla, že se budeme dívat na ABC. No, proč ne, řekla jsem si, Jerry Springer Show by taky nemusela být špatná. Ovšem v televizi neběžela zmiňovaná talk show, ale volba královny krásy Spojených států. Povzdechla jsem si, todle bude příšerná nuda, ale vzhledem k babičce jsem to musela přetrpět. Nebylo to tak špatné, dokud babička, posilněna sklenicemi koňaku, nevznesla připomínku. Ke mně.

,,Ty dívčiny mají tak úžasná těla. Podívej, Charlott, jak krásně vrtí zadečkem. Vrtět jím ty, tak spadnou všechny mrakodrapy na Paté. Haha! Podivej, ty plavky! Ty by ses do nich nevešla, haha! A kdyby jo, tak by všichni začli volat Greenpeace, že jim uplavala veleryba, haha!!!"Vyskočila jsem z křesla a běžela do pokoje. Vztekle jsem si lehla na postel. Nikdo se mě nezastal!! Ani máma ani táta! Nikdo! Svlékla jsem si tričko i kalhoty a postavila se před zrcadlo. První pohled nebyl zase tak hrozný. Celkem spokojená, bez důvodu si něco vyčítat. Ale druhý pohled byl příšerný. Viděla jsem své krátké nohy, krátké ruce, široké boky, tlustý zadek. Třetí pohled byl nejhorší. V zrcadle se zřetelně odrážely tlusté kotníky, tlustá stehna, nafouklé břicho, druhá brada a buclaté tváře. Nenáviděla jsem to zrcadlo. Uvědomila jsem si, že babička měla pravdu. Ani zdaleka se nepřibližuju dívkám v televizi. Všechna měla krásná, štíhla těla a veselý obličejíček. Ten můj byl plný zlosti. Zlosti na samu sebe. Na zrcadlo.. Sebrala jsem botu a vší silou jsem jí mrštila proti zrcadlu. Roztříštilo se na tisíce malých kousků. Napadlo mě, že střepy nosí štěstí. Mým jediným štěstím bylo, že jsem se již více nemohla vidět v onom zrcadle. Ale veděla jsem, že rozbitím všech zrcadel na světě nic nevyřeším. Malý střep se mi zařízl do nohy. Sledovala jsem potůček krve stékající pomalu po mé noze. Pokud si jizvu nezalepím, vyteče mi z nohy všechna krev a noha splaskne. No jasně, splaskne. Pokud si žaludek nezalepím jídlem, všechen tuk mi z těla vyteče a já splasknu. Prostě nebudu jíst! Hm, ale nevím jak to udělám. Zbožňuju jídlo a bez McDonalda bych nemohla žít. Krvi jsem dopomohla, tělu taky pomůžu. Seběhla jsem do koupelny. Zamkla jsem. Klekla jsem si k záchodové míse. Nevěděla jsem přesně, co dělat. Strčila jsem prst do krku. Začla jsem se dávit a mít nepříjemný pocit v krku. Ale nic se nedělo. Otráveně jsem si sedla na mísu. Už ani tohle nedokážu, pomyslela jsem si. Musím to zkusit ještě jednou. Tentokrát jsem prstem zajela do krku níž. Povedlo se. Čínské nudle, pudink a mísa popcornu ze mně vyjely jak po másle. Měla jsem ze sebe radost. Štastně jsem si utřela pusu a podívala se do zrcadla. Uznala jsem, že na poprvé se hned všechno nepovede, ale byla jsem si jistá, že to zabere.

Musela jsem rodičům vysvětlovat to rozbité zrcadlo. Výmluva byla přijata. Naštěstí už byla škola a já jedla v jídelně, kde mě nikdo nekontroloval, kolik sním. Po obědě jsem hned běžela na záchod, abych to minimum jídla dostala ze sebe pryč. Běhém pár dnů jsem se naučila zvracet bez vedlejších hlasových projevů, takže mi nedělalo problém chodit na záchod i ve škole, během přestávek. Po pár týdnech jsem shodila neuvěřitelných pět kilo. Byla jsem unavenější a unavenější, ale to jsem přičítala stoupajicímu počtu testů ve škole. A pokud jsem se cítila slabá, koupila jsem si Big Menu v McDonaldovi a zase mi bylo dobře. Pak už jen stačilo doběhnout na záchod a věděla jsem, že jsem se skvěle najedla a přitom nepřibrala ani gram. To, že jsem nepřibírala, se příjemně projevovalo na mé postavě. Zadek mi splaskl, stehna jsem měla menší a bříško už né tak vypouklé. Na obličeji se mi začínaly jemně rýsovat lícní kosti a na dotek jsem cítila vystupující páteř na zádech.
,,Teda, vypadáš dobře!"oznámila mi Betty před školou.
,,Díky, já vím. Taky na tom dělám."
,,Cvičíš, co? No, já bych měla taky. Po zimě vypadám hrozně."
Nechtěla jsem jí říkat, že používám poněkud odlišnou metodu. Nepochopila by to. Ale je fajn, že si toho všimla. Byla jsem na sebe děsně pyšná. Dokázala jsem to. Ale ještě to nebylo ono, chtělo by to další kila dolů. Seděla jsem v pokoji, když za mnou přišla máma.
,,Charlott, si nějaká pohubla, nestalo se nic?"
,,Ne, mami. Všechno je v pořádku. Jen teďkom držím dietu. Teda, spíše hodně běhám a chodím do posilovny, plavat a tak. Je to dobré na zdraví a organismus."
,,Aha, no pokud ti to prospívá, tak dobře, ale nepřežeň to. Jsi nějaká bledá, ať se ti nic nestane."
,,Neboj, mami. Vím, co dělám."
Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem, že se propadám hlouběji a hlouběji do problémů. Ale zatím jsem to neřešila. Po mámě jsem vyžebrala dvacet dolarů na bazén a posilovnu. Místo toho jsem utíkala do KFC a dala si báječné grilované kuře, dvojité hranolky s tatarkou a mléčný koktejl. Už nejméně posté jsem si klekla před mísu a zvracela. Už ani ten prst jsem nepotřebovala. Šlo to samo. Když jsem si umývala ruce, podívala jsem se do zrcadla. To, co jsem v něm na první pohled viděla se mi nelíbilo. Pobledla, vyhubla tvář s oteklýma očima, se žlutými zuby a bíle povláklým jazykem. Druhý pohled byl příjemnějsí. Povytákla jsem si triko a viděla své ploché bříško, vosí pas, a když jsem nadzvedla sukni a viděla hubená stehna a skoro neviditelný zadek, byla jsem nejšťastnějsí osoba na světe.
Po dalším měsíci už jsem to nezvládala. Neunesla jsem ani svou tašku do školy. Bylo mi špatně, už jenom když jsem ucítěla vůni jídla. Ale pořád jsem měla dost odvahy sníst ho a ihned jej spláchnout do záchoda. Jídlo se mi nedostávalo ani do žaludku, ihned po polknutí muselo jít ven. Už to tak nešlo dále, ale představa báječného těla a uznání mě nutila znova a znova. Jeden večer, bylo zrovna Díkuvzdání, se to stalo. Měli jsme krocana, báječně voněl a to cukroví všude dokola! Nemohla jsem si pomoct a rvala jsem si ho do pusy jak smyslů zbavena....