Ulice

Mrholí, kapky jak stříbrná záplava dopadá na dlažební kostky. Mlha zvolna vznáší na nad ulicí si vyhledává každou volnou skulinku a vniká do kabátů, za límce a nepříjemně se vtírá.
Daleko od davu, téměř nepovšimnutě jde malý chlapec a vypadá dost smutně. Choulí se do sebe a náhle začne zpívat snad, aby zahnal strach, ale také proto, aby ukázal světu, že je tady a chce být velký, jako ostatní.
V tom se od jednoho domu odlepí tmavý stín-kočička vlastně koťátko. Kluk sebou trhne, ale pak se rozesměje, poznává, co ho tak vystrašilo. Bere koťátko do náručí. "No neboj se, už jsme dva, už se nemusíš bát" Rukou hladí vlhký kožíšek, vyděšeného zvířete.
U jednoho domu se zastaví a zvoní, otevírá mladá žena s rozlobeným výrazem: Kde jsi tak dlouho! pusť tu kočku, je mokrá a špinavá, a domu, nebo budeš nemocný!
Chlapec smutně upustí kočku na zem, a smutně se na ní dívá. Ještě jednou se ohlédne ve dveřích, jako by chtěl zachytit nit snění, ale ta už dávno zmizelá. Sklopí smutně hlavu a vchází do domu. V ulici je zase prázdno, a ticho se zvolna rozprostírá ulicí. Prší.