Zrcadlo - 2.díl

Anotace: kapitola závěrečná

Vždy jsem se toho okamžiku bála. Té chvíle, kdy tu už naši nebudou. Jediné, co mě uklidňuje je to, že smrt obou byla rychlá a bezbolestná. Smrt, jakou si přeje každý. Oba dva ve spánku. Ve stejnou chvíli. Jejich osudy musely být propojeny.

Je mi čtyřicet a jestli půjdu ve stopách rodičů, tak mám za sebou polovinu života. Ale krásného. Mám milujícího, i když věčně zaneprázdněného manžela. Dvě roztomilé děti, dceru, která jde zrovna do puberty, a syna, který jde v září do první třídy.

Pár měsíců po ztrátě rodičů jsem se rozhodla, že konečně vyklidím jejich dům. Nebylo to dobrovolně, ale zdědil ho bratr s tím, že mi oznámil, že si můžu probrat všechny staré krámy po rodičích. Píchlo mě u srdce, jak něco takového mohl říct. Ale věděla jsem, že když už takhle něco označí, že to poputuje do popelnic. Bratr se nikdy s ničím nepáral, ať už šlo o předmět či ženu. Jakmile se mu nějaká přestala líbit, bez milosti jí řekl, že už ji nechce a dál se netrápil. I přesto mi trvalo dlouho než jsem se odhodlala do svého domova vstoupit.

Bylo to tu stejné, jako před deseti lety, jen zašlejší. Rodiče si nikdy nepotrpěli na luxus, ale přesto tu bylo útulno. V nose mě šimral prach, který se vířil díky mým pohybům. Bratr již stačil odvézt spotřebiče z kuchyně, dokonce i linka zmizela. V krabicích zelo jen nádobí. Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že z toho mám vybrat, co se mi bude hodit. Nevzal si ani hrnce, které si matka koupila teprve před pár lety. Otevřela jsem několik krabic, něco jsem z nich vyndala, něco do nich přidala. Nakonec jsem dvě krabice odnesla ke dveřím.

Bratr si odnesl vše cenné. V obýváku chyběla televize i s přehrávači, sbírka tátových DVD a z vitríny zmizel drahý čínský porcelán, dědictví po praprababičce. Tak přece jen si spoustu věcí vzal. Ale nemrzelo mě to. Vlastně jsem nikdy o dům rodičů nestála. S manželem jsme si opravili dům v malebné vesničce a nic nám nescházelo. Spíše mě mrzelo, že bratr dům prodává. Sami bydlí v paneláku, tady by měli mnohem více prostoru a oprav by taky nebylo potřeba. Snad možná nová okna. Za pár let....

Vešla jsem do svého starého pokoje. Matka si z něj udělala takovou svou komůrku, kde po večerech žehlila prádlo, štupovala ponožky, věnovala se četbě, nebo psala knížky. Žádná z jejich knih nikdy nebyla úspěšná. Vlastně ani nevím, jestli se máma někdy pokoušela je vydat. Jednou jsem si přečetla pár listů. Na můj vkus to bylo moc sladké. I když věřím, že ona v tomhle růžovém světě často žila. Ačkoli jsem její knihy nepovažovala za kvalitní, sbalila jsem rukopisy do jedné z mnoha prázdných krabic, které mi tu bratr zanechal. A potom mě znovu upoutalo staré zrcadlo. Viselo stále na stejném místě. Matka v něm nikdy nevyměnila sklo. Vzpomněla jsem si na dávnou historku s Liduškou, která nyní nastupovala na střední školu veterinární. Ráda by pomáhala zvířatům a seznamovala se s jejich páníčky. Vzpomněla jsem si taky na Rona, který už víc jak deset let odpočívá ve stínu velké břízy. Prsty jsem přejela po prasklinách skla. V první chvíli jsem cítila hřejivý pocit toho, že tu zrcadlo konečně nechám a bratr ho pošle spolu s ostatními zbytečnostmi na skládku, jenomže vzápětí se mi vybavil obličej matky, když ho viděla rozbité, s jakou vervou o něj bojovala, když jsem ho jednou sundala ze zdi a začala vyměřovat místo pro novou skříň. Vybsvilo se mi spousta vzpomínek. I ta, kdy jsem se jako malá nasoukala do máminých šatů, punčocháčů, na nohy si dala její střevíčky a rtěnkou si malovala ústa do tvaru srdíčka. Vybavilo se mi, jak můj první kluk, jehož otec byl starožitník, si to zrcadlo velice oblíbil. Rád mě u něj fotil v dobovém oblečení a moje fotky si pak vylepil po celém pokoji...

Jela jsem domů. Jela jsem domů krokem, s pocitem viny i radosti. Vzadu se „krčilo“ zrcadlo, které se tam tak tak vešlo a pod ním, za ním i před ním, bylo nespočet krabic. Prošla jsem totiž i půdu a nedalo mi uchránit máminy staré alba, tátovy sbírky komiksů, známek a mincí.

Večer jsem se dostala tak nějak do nostalgické nálady. Vzpomínala jsem na své dětství, pubertu a na chvíli, kdy jsem se poprvé viděla se svým mužem. Moc se mi nelíbil, ale líbilo se mi, s jakým zaujetím vypráví příběhy o historii města. Když jsme se totiž poznali, byl na brigádě v jednom severomoravském městě a dělal tam průvodce. Prohlídka města končila u tradiční české restaurace a mě to nedalo a pozvala jsem ho na kafe pod záminkou, že se chci dozvědět něco více o místní věži.

Donesla jsem si k posteli krabici s alby. Hledala jsem svatbu rodičů. Tátu v naškrobeném saku a mámu v šatech ušitých ze záclony. Ano, rodiče po válce nepatřili zrovna k nejbohatším lidem, ačkoli matčini předci pocházeli ze šlechtického rodu. Jejich majetek byl rozkraden a rozprodán. I tak to našim moc slušelo. V mojí matce jsem viděla sebe, i mou dceru. Geny se nezapřou.

Petr už dávno spal, když jsem si do ruky brala asi desáté album. Obsah krabice se chýlil ke konci. Objevila jsem v ní fotky z mého dětství, máminu maturitní fotku, tátovy fotky z dětství. Teď jsem v rukou držela album, které bylo o poznání starší, omšelejší a zažloutlejší. Na fotkách byli lidé, které jsem neznala, ale muselo jít o staré fotografie, protože lidé na nich měli dobové oblečení. Nebyli na nich prarodiče, ani praprarodiče. To bych poznala.

Polilo mě horko. Rozklepaly se mi ruce. Na jedné z fotek seděla paní, pózovala fotografovi se šperkami v rukou a přitom seděla před zrcadlem. Ano, bylo to zrcadlo, které jsem v mládí tolik nenáviděla a teď se ho nedokázala vzdát! Najednou jsem částečně chápala, proč se ho matka nechtěla vzdát, proč o něj tolik pečovala. Byl to kus její historie.

Když se v neděli za mnou zastavil bratr, musela jsem mu o mém objevu říci. „Z které doby že je?“ řekl téměř nezúčastněně. Vůbec se mu nechtělo sdílet se mnou nadšení. „No, trochu jsem pátrala v rodokmenu, nevím to přesně, ale fotky mohou být pořízené koncem devatenáctého století.“ odpověděla jsem mu a nahrnuly se mi slzy do očí. Bratr najednou zbystřil. „Víš kolik by za to mohlo být peněz? Jestli se ověří jeho stáří a bude to více jak sto let, možná i sto padesát... Vyděláme si slušné peníze sestřičko! A zvlášť, jestli pochází od jakýchsi šlechticů. Juchů!“ Měl najednou radost i bratr. Teď jsem ji s ním ale nesdílela já. „Prodat? Blázníš? Nikdy! Je to památka po mamince a ona by nikdy nedopustila, aby se dostalo do cizích rukou!“ Křičela jsem na něho. Dobrých pár desítek minut jsme se hádali. Nakonec naštvaně odešel a já už ho nikdy neviděla.

Ošetřila jsem rám, proti červotočům. Za ten přípravek jsem dala nehorázné peníze na radu známého starožitníka – mého prvního kluka. Poradil mi šetrný přípravek, jelikož rám byl pozlacený a ani jeden z nás nechtěl, aby se nános poškodil. Manžel mi vymaloval prázdnou místnost, která byla v našem domečku, pro případ, že bysme se rozhodli mít další dítě, ale nikdy se tak nestalo. Zařídili jsme ji tak, abych měla útulnou pracovničku, kde bych mohla žehlit, štupovat ponožky a psát. Napadlo mě totiž napsat knihu. O stáří a o zrcadle. Pro inspiraci visí na stěně naproti stolu. A já se těším, až jednou budu vnoučatům vyprávět...