***

Anotace: Opravdu jen chvilkový nápad. Možná nezáživný, nedopracovaný, ale tahle prvoplánová forma je pořád nejblíž základní myšlence, takže ten příběh takhle prozatím nechávám.

Po záštitou divokého planého stromu, ve stínu jeho rozlehlé koruny se krčila malá dívka a odhodlaným pohledem se rozhlížela po okolí. Bystrýma očima pátrala po sebemenší změně od chvíle, kdy tady byla naposled, a tak jako dnes se pouze schovávala pod ochranou starého stromu, který rostl osamoceně na vrcholu jednoho z kopců. Kvůli špatné půdě a povětrnostním podmínkám, jenž často v této oblasti napáchaly paseku, tu nebyl schopný přežít žádný jiný strom, než právě tenhle – ten její. Měla ho ráda a obdivovala ho, protože se s ním někde ve svém nitru ztotožňovala. I ona byla tak vzpurná a divoká, aby se postavila i samotné přírodě pokud by to bylo nutné a vyžadovalo to od ní její vlastní přesvědčení.
I dnes, za velmi špatných okolností, nebyla ochotná ukázat jeho síle jakoukoli slabost, jež by odhalila její bolest. Chtěla být tak odolná, jako on. Přála si být nezlomná. Díky tomu se i dnes, když její nitro křičelo žalem a bojovalo samo se sebou, neprojevila v její tváři jediná špatná emoce, jež by ji prozrazovala, protože ONA nikdy neplakala. Jenže její vůle vzdorovat utrpení převýšila její možnosti a jednoho dne se stala necitelnou, chladnou a zatrpklou ženou, jež pomalu stárla se svým jediným společníkem, jenž ji ochraňoval.
Čas ubíhal svým tempem, až ublížila jedné ze svých přítelkyň. Tak jako ubližovali ostatní jí, teď s krutou radostí vracela druhým činy, které spáchal někdo jiný. Jenže čím míň citu v jejím srdci zbývalo, tím hůř se dařilo jejímu opatrovníku. S každým jejím špatným činem jako by mu docházela síla nutná k životu, až jednoho dne, když se žena vydala ke stromu už jako stará dáma, zjistila, že je vyvrácen ze svých kořenů a už nikdy jí nebude poskytovat závětří a stín. Bylo to po jednom z jejích výbuchů vzteku, po jedné z jejích smutných pomstychtivých bitev kdy se utrhla na svou malou vnučku a ona jako by v tu chvíli procitla a uvědomila si, že svou bolestí, kterou trýznila ostatní, vlastně zabila to jediné co kdy milovala. Ta skutečnost jí tak zasáhla, že padla na kolena a poprvé od nevyslovené dohody se svým stromem plakala, aniž by vnímala čas.Teprve když poslední slza ustala, zjistila, že se na ni se zalitýma očima dívá malá dívka, s lehkým smutným úsměvem pozoruje její tvář a ruku sevřenou v pěst má pevně zaťatou. Poznala v ní svou drobnou vnučku, která jí byla tak podobná.
V té malé dětské pěstičce svírala zárodek nového stromu, semeno, jež nakonec společně zasadily – stará žena a malé dítě. Od toho dne měly obě stejný cíl, když chodily opečovávat nový strom a konečně našly člověka, kterého milovaly.