Zoufalství

Anotace: Proč jsem vůbec takový čurák, setkání s ní a kokotem co ji ted mrdá mě vždycky knockautem sundá k zemi

Zoufalství
Jsem už dávno mrtvej, proč je pro mě, tak těžký tuhle skutečnost pochopit? Cítím jak ji mrdá o tři patra nade mnou, padají na mě zdi a snad všechno co spadnout může, utíkám z baráku běsu, stává se ze mě bezdomovec, sedám si do tramvaje, pozoruju ovce kolem sebe, kurva co mají oproti mě navíc? Smějou se a já bych nejradši každýho umlátit bejzbolkou. Jedu desítkou do Kobylis, pičo co já dělám v Kobylisích, kokote, to ji chceš snad kontrolovat jestli tam ještě bydlí a nebo se už přestěhovala, tramavaj vyměním za metro, z Kobylis mířím na Háje, přesněji řečeno do háje. Večer bez chlastu se svýma
myšlenkama je smrt sama o sobě. Včera jsem se přiotrávil chlastem,
noc jsem strávil blitím na hajzlu, tělo se zbouřilo, hm už na to mělo oprávněný nárok. Jsem netušil, že se dá blít i nosem, jakmile zmizel obsah mého žaludku v hajzlu, pil jsem vodu, když jsem ji do sebe dostal tak dva litry, koloběh se opakoval. Po každým vrhnutí žaludku do záchodový mísy je mi napatrně lépe. Bude to tím jak ředím žaludeční štávy, chlastal jsem vodku s nějakýma levnýma energi drinkama, tuhle noc ani náznak spánku nepříjde, po sockách (redbull pro socky) svítím jak světluška, alkohol už dávno ze mě vyprchal, od tý doby mi je zle, ale pachut z energi drinků mě né a né opustit, cítím ho ve svých útrobách, humáč pocit ale oproti vzpomínkám na Hanouska to je pořád ráj. Čtvrtý kolo, blitky ze mě vylítly naprosto nekontrolovatelně, až mi o záchodovou místu vystříkly zpátky do ksichtu. Je to jen voda, smrdí po taurinu. Z neustálého blití mám do krve poškrábaný hrtan.
3.10.2009 – 1:50

Je večer, nudný metro, v baráku se to nedalo vydržet,
musel jsem vypadnout, azil jsem našel v prostředcích mhd,
čumím na dvě mladý holky, snaží se vypadat dospěle,
vytahují placatku, davají si do nosu,
jen z pohledu na flašku se mi převrací žaludek naruby.
Asi jsem v sobě hodně věcí za poslední dva dny posral.
No a co?
Kurva ještě pořád dejchám.
4.10.2009 – 23:37

Proč jsem vůbec takový čurák,
setkání s ní a kokotem co ji ted mrdá
mě vždycky knockautem sundá k zemi,
choděj se na mě dívat, jestli jsem si už náhodou nehodil mašly,
vysmát se mi, či litovat, vyjde to nastejno. Ať chcípnou.
Někde je chyba a třeba taky ne,
takhle má svět přesně fungovat, v šedi a zoufalství.
5.10.2009 – 1:15

Sedím na baru, dva dny bez jakého koliv alkoholu,
chci ten stav změnit,
žaludek vypadá lépe a dokonce jsem už pozřel i to nějaký jídlo.
Je zajímavý jak zoufalec přitahuje ještě větší zoufalce,
chci se jen opít, abych přežil další děsivou noc, díky chlastu bez slz,
typ vedle mě padesátník, jde k výhernímu automatu, přede mnou přistane druhý absint, nečekal jsem to, žaludek ustál prvního panáka, uvidíme jak si poradí s druhým, padesátník hodí do něj prej poslední dvoukilo a zapne samohru, nebo jak se to jmenuje na těhlech šmejdech, vrací se k baru, dopíjí svoje zvětralý pivo,
z nudy sleduju jeho automat, nějakým zázrakem vyhrál 6 tis a ted už to jen prohrává, on je otočený k baru a čumí barmance na vytahaný kozy pak odejde na poblitý hajzly. Říkám ji ať ten automat zastavý, že už to jen projíždí, něž jí to dojde co po ni chci staroušovi z šesti tisíc zbyde něco přez polovinu. Starouš se vrací s protaženým ksichtem
a čumí na svoji prázdnou sklenici, barmanka před nej vysype prachy, blbě na to čumí, říkám mu, to jsi vyhrál, když jsi se na záchodu pokoušel o neúspěšnou sebevraždu, není to totální čurák, platí mi dalšího absinta a že mi moc děkuje, takovejch lidi už bylo, doufám že jsou mrtví. Prý jsem mu zachránil život, tak ten jeho má cenu tří hadrů,
radím mu, aby je neprochlastal, to umí každej kokot jako já. Prý ne,
zaplatí za to nájemné a má měsíc kde bydlet. Tak to není zas taková výhra posunout svoji smrt o měsíc a hlavně za další měsíc neudělá šteští takovou chybu, aby zablodilo to baru, kde na něj bude znova čekat hafo takových zoufalců. Jeho přítomnoust a štěstí mě pěkně sere, zvedám se, padám z toho pajzlu. Všechny prachy tohohle světa jsou mi u prdele, jen se s nima udavte, mě stačí když budu mít na panáka. Studený vzduch nepomáhá, zvedá se mi kufr,
zvracím mezi popelnice, tak žaludek ještě nebude úplně v poho.
Absint kope jako kůň a až moc snadno mě sundal na zadek.
6.10.2009 – 2:35

Jo tak mě zabily ženský a je jedno,
která vlastně byla první či poslední.
Už nechci procházet tím peklem,
rok či dva, tři čekat než se mě zas
některá baba ujme...
9.10.2009 – 10:23

Po tváři se mi koulí slza nechce se vpít do kůže,
závist je můj smrtelný hřích,
závidim všem štastnějším jejich štěstí
a jejich spokojený životy.
Jsem jen duch vyřezávající si symboly do kůže.
Výhoda pekla na zemi je, že nemáte kam níž spadnout,
už nic krom smrti vás nemůže překvapit a to bylo sakra
přijemný překvapení, máte práci za 60kč na hodinu,
ukrajinci se na stavbách mají líp, žádný přátele či kamarády,
který by jste mohli zklamat a ty zbytky se postarají o
vymrdání bejvalky. Přežívání po parcích či sklepích,
zaběhnutý bezdáci jsou na tom lépe, vědí kam se v nejhorších
mrazech vrtnout. Rodina je mlhavý záván na obzoru,
který vám maximálně přispěje na rakev. Budoucnost je něco nenáviděného, co holt přijde, ty budeš muset do svého zkurveného žaludku dostat kus žvance, protože ti pod sebezáchovy nedovolý jinak. Budeš chodit po ulicích a čumět na podělaný lidi,
v hlavě ti mele proč zrovna já, metro a tramvaj ti nahradí teplo domova, poslední zbytky peněz utratíš za krabici vína ani na provaz ti nezbyde. Bloumáš po vylidněnejch ulicích, mrazem ti omrzají chlupy na ksichtě, co bys dal za flašku rumu, vzpomínky na štěstí žádný nejsou ,
dávno zamrzly na prahu vědomí.
Dýcháš z hluboka, tělo tě zklamalo,
ryješ držkou v zemi.
12.10.2009 – 21:00

Můj smutek váží víc než tvoje hovno.
Zhnisaný nehet, dobra večeře.
Čtvrt stolení na světe, čtvrt století v bolesti
13.10.2009 – 12:13

Ty krávo ono je to snad ještě horší než začátku,
těch posranejch kopaček, svůj život absolutně nezvládám,
záchvaty paniky, úzkosti nade mnou vyhrávájí.
Přežívám v domu hrůzy, o dvě patra nade mnou bydlí Iv,
ta mě poslala někam hned jak jsem ji v tomhle baráku zařídil byt,
o další patro nad ní Hanousek, ta vede, zatím do mě sekla nejhloubějí,
děvka s anorektickým tělem a dábelskýma schopnostma,
duší černější než moje. Jen se přetvářela a já kokot jejímu dobývaní
věnoval skoro dva roky, ten co ji teď mrdá, toho to nestálo
ani desetinu času a úsilí.
Zaslouží si smrt daleko více než já
a proč vlastně?
Hovno.
Smrt je vysvobození
a jen pro mě,
Ploužím se ulicemi,
přeji si nebýt,
lidi jsou jen nutné zlo
a svět bez lidí,
super,
ale by mi neměl kdo v baru nalejt panáka či pivo.
15.10.2009 – 12:33

Kunda je nesmrtelná,
abych dokonal svoje maximální zhnusení nad sebou samým,
kupuji si děvku, spíše se jedná o známou z baru co mi dluží hafo
panáků a nějaký prachy, živí se jako společnice v jednom z
pražských privátů. Pěkný hubený tělo s kozama akorát do huby,
na rukách má stopy po sebeubližiování znám je docela dobře,
měl jsem je taky, ale už dávno jsem zakrytý dalšíma jizvama ze života.
Některé její jizvy jsou čerstvé, růžové po odtržení strupu,
už jednou jsem na ně narazil, když jsem na to nahodil slovo
uraženě se zvedla ze židle a vypadla z baru. Teď nemá šanci utéct.
Zakusuju se jí do zápěstí, v jejích očích ani náznak překvapení,
ani nechci píchat, mám toho v sobě mraky, abych udržel v sobě vnitřnosti. Dotýkám se těla vede mě jen živočišná touha po uspokojení, hnusím se sám sobě, ale díky flašce vodky můžu pokračovat dál. Je to něco něco jiného než si ho honit nad fotkama bejvalek. Sám sobě si dokazuju jak jsem odporný.
Kam se na mě hrabe sliz. Ve ksichtě má absolutně neutrální výraz, to v baru se při nějaký mý hlášce neudržela a pousmála, mlčím, stejně jsem při těhlech situacích nikdy nevěděl co říci, teda věděl, ale rozhodně by to nebylo vhodné či taktní.
Všimla si mého zájmu o její levou ruku a schovává ji pod polštář,
nevadími to, ikdyž holka vypadá vyrovnaně a že má situaci pod kontrolou, opak bude pravdou, dal jsem se do prozkoumávání zbytku jejího těla. Pro mě je to dětská hra, najít další stopy po sebeubližování, nohy jsou čistý, krom dvou tak týden starých modřin, asi něco či někoho nakopla. Klín vyholený, super pohled, zkouším ji lízat, má růžový pysky akorát, nic to s ní nedělá, mě bleskne hlavou kolik to dneska chlapů s ní už takhle zkoušelo, žaludek se mi převrací, co by na to řekla, kdybych se ji vyblil do klína, cucám ji bradavky, má dvě ranky v podpaždí, nepatrné dlouhé čárky, asi při holení pospíchala jako já, holení je pro mě jen ztáta času, už když s tím začala Iv, když mi poprvé oholila koule, Hanousek dílo dokonal a „musel“ jsem se holit i v podpaždí. Jako kuře jsem si připadal, který se chystá na hodinový grilování. Zjizvení má pouze na levé ruce.
Zbytek těla by byla pro většina chlapů jako cesta do ráje,
že se ho mohou dotýkat. Přemáhám se k něčemu, čemu odporoval můj
zdravý úsudek. Jsem larva ve vývynu, měním se v kuklu,
tvrdá schránka vodky mě chrání. Můj svět není zvolen pro cit,
nazazuje mi kondom, z mým vlastních zásob,
ok,
držím hubu,
už jsou dva roky prošlý,
ještě z dob Jany, ta mě bez pláštenky na sebe nepustila.
Na youtube pouštím Kenny Arkana – La rage.
Super agresivní song, a pořád dokola.
Mrdám ji do rymtu La rage,
vybíjim si na ni nenávist k ženskému pokolení,
kunda není jen nesmrtelná ale i nezničitelná,
veškeré moje návaly nenávisti a agrese snáší s obdivuhotelnou lehkostí. Po půl hodině bezduchýho zasouvání:
Nenávist mě drží při životě, docela tu holku lituju, co si musí pode mnou vytrpět, muj dech musí smrdět po chlastu, její po cigaretách, po ksichtu ji nečumím a nečuchám, tahle klasická poloha mě už nudí, převracím se a hážu ji na sebe, jo pohled pro bohy, čumím na dvě nádherný symetrický kozy, pevný, že by ti bradavkou vystřelila oko, čekal bych, že se bude více snažit, aby to měla co nejdříve za sebou, při tomhle jejím tepmu se ani do rána neudělám, ale vychtnávám si pohled pro bohy, že by už tohle bylo to tížené štěstí?
Je nervozní a vypadává z tempa, šáhnu po mobilu a ukazujuji čas,
máme ještě 20 min, společných, kdy budu z ní sát skrz pory kůže nergii a vracet nenávist. Sundávám ji ze sebe, její laksnost mi nesvědčila, pokladám ji na přicho a chci po ni, aby na mě vystričila svoji prdel, pro Hanouska přijatelná poloha, kdy ji po chvilce nebolely kyčle, tahle děvka má podobné tělo, jen svalu je na ni méně, Hanouskovo cvičení se projevilo i v tom jakou měla kundu, nebyla jen nezničitelná, ale i pěkně utažená, tahle děvka nemá potuchy o cvičení.
Je mi zle, ale mrdám, něco o čem se mi ani ve snech nezdálo.
Přidávám na tempu, jí to nechává klidnou, blíží se moje vyvrcholení,
přijde mi to jen jako denodenní honění, jen náhražka skutečného uspokojení.
Výstřik.
Ticho.
Vzpomínka na to, jak jsem to poprvé narval do Hanouska
a ona se prohla jako luk mě přišpendlila k zemi.
(Samo, že si to idealizuju, co mi taky jiného zbývá)
Ulehám vedle ni, mlčíme, hladím ji na zádech,
mezi nohama mi scvrkává péro ještě pořád zabalený v kondomu.
Ptá se mě, jestli chci ještě. Mlčím, chtěl bych, kdyby chtěla,
ne jen pro další prachy, ale třeba proto, že je jí to příjemné.
Jí jen zajímá, aby měla na další fet.
18.10.2009 – 21:22

Uslintaný bar
a lidi u něj,
já jim velím,
lůzrů král,
co bych dal za to,
se zbavit vzpomínek
a začít na novo
jako neposkvrněný batole
bez deformující minulosti,
holt život asi funguje jinak,
třeba život vůbec nemá fungovat,
proč taky? K čemu?
Přijde smrt a ty jsi skončil se sny,
barákama, autama, plným barem
super chlastu,
prachama ulitejma před bernákem,
a co jsi z toho měl?
Roky dřiny, stresu,
a nuceného sexu z povinnosti.
Radosti z maličkostí je přežitkem doby,
kdo by se radoval nad máváním molých křídel.
Další pivo mě přibíjí k zemi,
a kurva proč ne?
Málo kdo zná tu zem jako já,
málo kdo v ní ryje držkou jako já.
Svět se změnil,
tma,
jsem rád,
bolest je jen pro vyvolenné,
rezignace, no jasně, tak do toho.
A co z toho?
Že by přežití?
Stíhají mě pohledy individuí
prý jsem jako oni, kéž by,
oni jsou po flašce štastný,
mě to jen oddaluje se vším skoncovat.
19.10.2009 – 1.30

Tak zas do práce, ještě že dnes neřídim auto,
jsem pěkně navátej, chodím šejdrem, že je mi
chodník malý, rum a vodku jsem vyměnil za burdon a wisku,
když už makám každý den, a žiju jak mnich v celibátu,
proč si nedopřát pořádného panáka,
ven jsem vyběhnul jen pouze v tričku, ikdyž je konec října
jinak bych mhd nestihnul, stejně jako jsem si ho nestihnul po ránu
pěkně vyhonit. Skoro pořád pevně stojí, zázrak o který jsem se neprosil. Teplota tešně nad nulou, svět se zahalil do zimních a péřových bund, krom mě, v krvi se mi plavý pár panáků Grencky, ok, nebude to pár panáku ale spíše celá flaška ...
21.10.2009 – 9:30

Jsem asi mimo,
no kdo by nebyl po litrovce rumu,
ale nepřijde mi fér mrdat
za zády kámošovu babu,
chápu
Život není fér,
čím dál tim víc
ve mě hloubá myšlenka vraždy,
asi by to nebylo fér jen kvůli babě někoho zabít,
ale o tom život je, takže když ho zabiju,
bude vlastně všechno v poho.
22.10.2009 – 9:52

Tak kokot mi oponuje tím,
copak tě to baví strkat t odo někoho
kdo tě jen lituje?
Sex z lítosti,
no jasně,
copak existuje taky něco jiného?
25.10.2009 – 9:55
Pár litru chlastu k pár vteřin zapomnění,
zavírám oči před realitou,
honim si péro nad fotkou Pergnerový v Leu,
jen z donucení zvířecího pudu na cestě
k chvilkovému uspokojení.
29.10.2009 – 12:21

Nechte mě spát se svým smutkem,
kdy nehty se mi zarejí do tváře,
nechte mě umírat
uprostřed dávno zapomenutých démonů,
kdy nenávist pohltila ulice,
nechtě mě být ať smrt najde si mě v klidu,
nech te mě, aby dávno vše upadlo v zapomnění.
29.10.2009 – 18:45

Nesplnuju vlastní etický, morální
a inteligenční přecevzetí,
tak kurva co s tím,
plavání ve vltavě počátkem listopadu by měla být
sebevražda sama o sobě pro normálního člověka.
Tak jak to, že ještě dejchám.
Voda řeže do těla jako žiletky, proud je sílný jako
kráva a strhává mě, seš sráč, když to nezvládneš ani přeplavat.
Marně čekám, kdy se vrátim ke břehu a tam budou na mě čekat
pánové v bílích pláštích a jen uslyším „tak to by stačilo a půjdeme“
díky,
nasadí mi svýrací kazajku a na neurčitý čas mě zavřou
mezi posltrované stěny.
Budu si psát dementní deník plný pravdivých lží.
Měl jsem sen,
že příští den,
zabiju někoho z vás,
máš se těšit či bát?
Proberu se v bíle vymalované místnosti,
přikurtovaný k posteli,
huráá,
sen se stal skutečností.
4.11.2009 – 3:45

Je super je slyšet na chodbě
jak se smějí a jdou po schodech k sobě píchat,
to jsou chvíle kdy se snažím vypít láhav rumu na ex
a přeju se nikdy nenarodit, bolest se prochází v mém těle.
Brečím krev. Ten smrtící smích vrývá se mi do mozku,
chcípnout,
dnes ne,
zítřek bude určen smrti.
6.11.2009 – 1:08

Dostal jsem do sebe 11 řezaných piv, úzkost nepovolila,
vracím se k baráku hrůzy, motám se, že je mi chodník malý,
rovnováha a koordinace pohybů je v piči,
ale mozek maká neomylně, na zemi před vchodem vidím nedopalek,
zvedám ho, stejná značka, co hulí Hanousek, tak pivo můžu vyřadit ze svých pomíjivých antidepresiv. Ani není moc rozmočený,
leží tu tak hodku maximálně hodku a půl. Nedá se myslet na nic jiného
než co s ní ten kokot vyvádí, když v tom byla ještě tak dobrá.
Ještě, že mě doma čeká vznešená společnost pan Johny Wolker a Jack Daniles, po večerech v téhle trojce vedeme dlouhé diskuze o smyslu života. Je zajímavé, že všechny končí smrtí a je ještě zajímavější, že mojí.
7.11.2009 – 23:25

Jsem čurák, který nezvladá smutek
a ještě s tím obtěžuje okolí.
Kurva jsem jen slaboch, který není hoden téhle společnosti.
Musí bejt žůžo sledovat můj uřvanej ksicht.
Do paměti se mi nesčetněkrát vrývájí bejvalčiny zvuky,
jejího smíchu, chlast jako antidepresivum už nefunguje,
z vyhulený trávy nemůžu dejchat, lajny kokosu
mi vypalují chlupy v nose. Bude to chtít se posunout
na další metu, ale na perník zatím nejsou finance.
Vysral jsem se na setkání s psychologem,
který mi chtěl údajně pomoci,
a nenápadně rozhodovat o tom jestli mě vzít do
ústavní péče, někam zavřít a zahodit klíč.
Neměl bych být proti, vše je lepší než peklo
v kterém přežívám a jsem moc velký
srab na to skoncovat to sám
9.11.2009 – 00: 35

Abych zabil jakýkoliv pokusy o myslění,
vypil jsem čtvrt lahve vodky na ex,
zvedl se mi kufr a hned jsem ji vyzvracel,
čekal jsem to a zvracel jsem do půllitru,
znova to polikám, ultrahumáč. Odpoledne 14 hod.
Večer 21hod: je mi zle úplně ze všeho, klepu,
sotva se udržím na nohou, když jsem si začal v metru
podřezávát žily lidi na mě blbě čuměli. Jsem celý od krve,
pár zoufalců někam volá na další stanici vystupuju,
pozvracím eskalátor a utíkám před správcema metra.
Zdrhám k Vltavě, záchrana či konec, kdo ví,
svlékám se na známém místě vedle Palackého mostu,
první tempa jsou vražedný, do hladiny řvu pičo,
kam se schoval sráč bůh?
Chci mu urvat koule a narvat mu je do prdele,
protože takhle jsem si ten
život nemohl posrat sám.
10.11.2009 – 4:20

Pičo jen slyšet její smích mě rozbilo na tři dny.
Kdy jsem se snažil upít do bezvědomí.
Další ze super nekonečných prořvaných nocí,
už jsem trapný sám sobě,
žádný vývoj,
posraná stagnace,
lemtám bahno
říznutý hovnem
z mozku už musím mít
úplně stejnou sračku
a slzy né zmizet.
Její smích mě rozbil na atomy a zase složil,
ale asi nějak špatně.
Je mi čím dál tím hůř,
nějak nezačal proces zapomínání
jako v dřívějších případadech,
kdy se ty baby sbalily a vypadly.
Po roce či dvou přežívání jsem
byl schopen zvednout hlavu.
11.11.2009 – 9:26

Začarovaný kruh,
ale jak z něj,
zoufale se snažit uchopit realitu,
v mý chlavě slyším tisíc cizích hlasů,
poslouchat a nerozumět.
To bude tou včerejší trávou,
super model, rozsekal mi mozek na kaši,
na pár hodin.
Stojím na nohou
v marvním bahně společnosti.
Dřiv co mi pomáhalo mě ničí,
pití, psaní.
Zas metro, pozoruji babu naproti sobě,
moc hezká, má skleněný oči,
snaží se zadržet slzy,
tak to jsme dva.
13.11.2009 – 19:30

Včera večer jsem se pohádal s další děvkou z baru,
chtěl jsem ji do postele, ale místo toho mě poslala do prdele,
prý jsme kamarádi a stoprocentně dodržuje pravidlo a to,
že nespí s kamarádama, prý co mi k tomu má víc říct?
Tak jsem přišel o dalších pár stovek co jsem ji půjčil
a hafo panáků, co jsem do ni marně nalil.
Maximálně můžu čekat, až ji nevyjdou prachy
a zas nebude mít na svoji dávku fetu, pak se ji pokusit vydírat.
Ale tím bych si zavřel cestu k vlastnímu perníku.
15:11.2009 – 7:35

Zas stupidní bar,
přitahuje mě servírka,
docela hubená,
na můj vkus až
moc velký kozy,
totálně vypatlaný stvoření,
nic netuší o derivacích a integrálech,
o Freudeových výkladech snů,
o Sartreho Existencionalizmu
o Nietzscheho nadčlověku,
Žáčkův sakrakzmus je ji cizí,
nepobírá ironii v Rejnčínových vtipech,
jak je vůbec možný,
že mě takovýhle člověk může zaujmout?
Čumíme spolu na náhražku porna na Nově,
moc fešný baby s umělejma kozama a moc
dobře nasvícenejma pózama, zbytek je brak,
ani mi v kalhotech nehoupnul.
Servírka odeběhla a kecá s nějakou babou na baru,
docela mi dělá problém odehnat svoje oči
od jejího zadku. Asi začala působit pátá zlatá tekila,
ani ty její obrovský kozy mi už nepříjdou tak odporný.
Nejvyžší čas vypadnout,
pod peřinou si vyhonit péro
a ponořit se do noci
plný snů bez snů.
18.11.2009 – 2:04

Prý bych jim měl přát štěstí,
kurva proč bych měl něco dobrýho
přát někomu kdo mě zradil?
To bych si už úplně přestal vážit sám sebe.
Jediný co mi zbývá.
19.11.2009 – 3:05

Nekrm te to dítě, vždyt je blbý.
Smutek je vážná věc, stojí na něm
obchod s alkoholem.
Teď už jenom zbývá chlastat tak
dlouho dokud ta část mozku,
kde jsou vzpomínky neumře.
Jo maminko váš synek pije, kouří,
fetuje a ještě chodí za děvkama.
Neváží si života.
21.11.2009