Poslední flám

Anotace: Příběh o tom, jak bych nechtěl dopadnout.

Poslední flám

Ok, přestávám, právě tady a teď. Už toho bylo dost, vážně se už začínám hnusit sám sobě, možná bych měl přestat být tak sebekritický, ale tohle už bylo i na mě moc, teď už mám motivaci si říct, že už to neporuším, protože jsem to jednou porušil, no a z toho právě vyplývá, že teď už to fakt zvládnu déle než měsíc, resp. 3 týdny, ale měsíc asi zní líp, přece jen 3 týdny nevypadá jako žádná doba oproti týdnům čtyřem, občas si říkám, kdy to začíná být vážně abstinence, jestli po dvou, třech nebo čtyřech týdnech, což možná dokládá, že bych to měl konečně vydržet déle, abych nepřemýšlel nad tak zbytečnými věcmi. Teď to určitě vydržím déle.
Když jsem takhle uvažoval naposledy, tak jsem měl vážně dost. Přátelé se na mě dívali jako na notorika, který se po láhvi destilátu nedokáže ovládat, ba co víc občas k tomu ani nepotřebuje alkohol, aby dokázal porušit všechno co je ostatním svaté. Bylo jedno, jestli to byla autorita, kterou ostatní uznávali nebo nějaká vysoká společenská hodnota, jako třeba věrnost dívce nebo absence lží v mých dlouhých monolozích, které jsem rád odříkával před těmi nebohými slečnami, jenž se utápěly v iluzi bezpodmínečné lásky, jakou jsem jim rád vyznával. Byl jsem prostě zkaženým člověkem, pro upřesnění bych měl raději použít slovo „jsem“, ale já a ostatně asi všichni lidé o svých problémech raději mluví v minulém čase, tak to tak nechám.
Všechny tyto své neduhy jsem svedl na alkohol, ano vím, že je to vůči němu nefér, protože on za nic nemůže, ale stejně jako ostatní, tak i já rád svádím své problémy na druhé, a proto jsem si našel oběť v něm, má totiž ještě jednu výhodu, díky které se stal ideálním viníkem mého chování, nemůže se totiž bránit.
Můj nudný a nezajímavý příběh začínal ránem R, kdy byl můj poslední exces s pitím. S dívkami ještě nikoliv, tam byl můj půst o den kratší. Po všech těch úvahách, o nichž jsem se zmiňoval v minulé části a po probuzení z bujaré noci s takzvanými „přáteli“ ve společnosti jedné z těch povrchních dívek snících o lásce, jsem se ocitl doma ve svém křesle s výčitkami svědomí, proč jen jsem po doprovodu Ireny k ní domů, pokračoval dále v pánské jízdě a v ranních hodinách skončil s prostitutkou. Předmětem oněch výčitek nebyla skutečnost, že jsem byl té slečně nevěrný, ale fakt, že těch 1200 korun budu příští víkend postrádat na mnohem ekonomičtější a důležitější věci, jako například na zpití se do němoty a na noční společnost dívky ze „zlaté mládeže“, klidně i 2 večery po sobě!


Celý zbylý den jsem jen polehával a vymýšlel si alternativní dokončení předešlé noci, když jsem si psal na internetu s Irenou. Můj cvik v těchto záležitostech mi dovolil psát si s další slečnou a s několika kamarády, kterým jsem se chlubil se svým nočním excesem. Kamarádi nereagovali zrovna obdivně, ale v jejich reakcích jsem si dokonale promítnul jejich závist, když museli strávit svůj večer buď sami doma, nebo ve společnosti svých přítelkyň, s nimiž byli nuceni poslouchat jejich problémy a trapné příhody s ještě uhozenějšími kamarádkami. Ta druhá dívka, jenž se rozhodla marnit svůj čas se mnou, byla moje bývalá přítelkyně a patřila k těm chytřejším, tudíž dokázala časem rozpoznat můj styl života, a tak si občas ráda zavzpomínala na chvíle strávené se mnou v posteli a bez nějakých přehnaných nadějí mi vždy ráda kladně odepsala na nevinně vypadající zprávu, která pro nás oba vždy končila stejně. Ten den nebyl výjimkou, a tak jsem byl u odepisování Ireně duchem nepřítomný a už jsem se těšil, až mi druhý den skončí práce.
Nedokážu slovy popsat svoje pocity první den v práci po víkendu, ale možná by se mé rozpoložení dalo přiblížit spojením „zoufale dlouhé a zoufale nudné“. Odpoledne s Katkou, tak se má „bývalka“ jmenovala, patřilo k té zábavnější části dne. Z důvodu gentlemanství bych nerad popisoval detaily a tak mohu jen říci, že večer jsem usínal spokojený a ona podle mého názoru také ,i když by byla určitě šťastnější, kdybych spal vedle ní, ale tohoto luxusu jsem ženám nikdy nedopřával.
Další den v práci jsem měl rozmluvu se svým velice dobrým přítelem a tahle rozprava mě motivovala k tomu, abych se změnil. Ano, asi to zní jako klišé, ale já mám tyhle svoje předsevzetí přece jen rád ,i když je nakonec vždycky poruším. Jiří byl můj přesný opak, znali jsme se od střední školy, kde byl nejchytřejším žákem ze třídy a vystudovali jsme spolu i práva, která absolvoval s červeným diplomem. Já jsem střední sotva prolezl a na právech jsem každou zkoušku udělal napodruhé nebo hned za 3, vždy jsme se spolu hodně bavili, takže když jsme odpromovali na škole, tak jsme chtěli trávit dále co nejvíce času společně. Povedlo se mi nás zaměstnat u známého naší rodiny jako koncipienty v jedné pražské advokátní kanceláři, kde teď spolu už přes 2 měsíce pracujeme. Celý rozhovor začal nenápadně na obědové pauze diskuzí o tom, co jsme prováděli o víkendu, kdy jsem se po vylíčení všech příhod, co se mi od pátku do pondělí udály, dočkal těžkého pokárání od Jiřího, který měl za celý svůj život jen jeden vztah a ten mu vydržel přes 9 let až doteď. Nebylo by to pro mě poprvé, co bych slyšel výtky ke svému životnímu stylu, v němž tkvěl asi náš největší rozdíl, nicméně tento rozhovor byl jiný. V jeho průběhu jsme narazili na filozofii, jak bylo vždy naším zvykem a jeho etické argumenty spolu s příklady z Platónova díla Obrana Sokratova, na mě zapůsobily více, než bylo zvykem.



Celý zbylý čas strávený v práci byl pro mě prostorem pro zpytování svého svědomí. Dlouho jsem si nalhával a oznamoval ostatním, že se mi žádného nedostává, a proto ani neznám výčitky z něj plynoucí, zvláště co se týče lží a vztahů, ale v tu dobu jako bych se zařekl a uzavřel smlouvu sám se sebou. „Končím s alkoholem ,drogami, nevěrou a lží“ opakoval jsem si později po příchodu z práce doma u zrcadla. V tom momentu jsem byl skálopevně přesvědčen o dodržení svého slibu, jelikož jsem i přes své lži, své sliby plnil. Nikdy jsem žádné nesliboval „hory doly“. Slovo slib, pro mě vždy mělo jakousi vyšší hodnotu. Zůstával v něm malinký zbyteček pravdy mého já, který jsem si chránil před sebou samým a jenž ve mně zachovával tu špetku lidskosti, o níž mě má povrchnost připravila. Přemítal jsem o pocitech, ztracených ve sklenicích whiskey, u nichž jsem trávil většinu svého volného času, pokud jsem se zrovna nepokoušel o abstinentku a nehrál jsem na ní jednu ze svých her. Docházel jsem k názoru, že jsem vlastně člověkem citlivým a snadno zranitelným, schovávajícím své slabiny za masku proutníka u svých známých, člověka bez svědomí u Jiřího a kryjícího se za prázdnou flašku alkoholu před sebou samým. Jako by se mé pravé já projevovalo jen v okamžicích trávených s Irenou, ve které jsem pociťoval jistotu a pochopení a přece jsem jí neustále podváděl a to jsem s ní byl teprve pár měsíců. Připravoval jsem se na večeři s ní, byl jsem pevně rozhodnut jí vše říct a oznámit jí, že se s ní rozcházím, protože jsem se na ní dopustil mnoha špatného a nechci jí dál lhát ani trápit a začít se vším znova, do našeho rendezvous zbývalo pár hodin…
Když jsem ji spatřil u zastávky metra, nechtěl jsem o ni přijít. V jednom jediném okamžiku jsem si představil vše krásné, co jsme spolu zažili a rozhodl jsem se, ještě dřív než jsem na ní promluvil, že budu mlčet, zůstanu s ní a odteď jí budu věrný. Nechtěl jsem jí ranit, ani o ní přijít. Po romantické večeři jsem jí nabídl, jestli u mě nechce večer přespat, že mám teď těžké období v práci, trpím nespavostí a k ní cítím důvěru a lásku, tudíž se mi s ní bude lépe usínat. Její výraz ve tváři ztělesňoval upřímnou a čirou radost nad tím, že spolu poprvé v našem vztahu strávíme noc v posteli bez vyhánění z důvodu mé nemožnosti spánku s jinou osobou v mojí loži. Byla krásnější než kdykoliv předtím. Její kulatý obličej oplýval úsměvem od ucha k uchu a bílé zuby, jimiž se honosila, spolu s blonďatými vlasy zářily jako hvězdy. Litoval jsem každé chvíle, kdy jsem jí lhal nebo jí byl nevěrný. „Tomáši, jsi úžasný, nikomu jsem nikdy nevěřila tak jako tobě a nikoho jsem neměla tak ráda“, po těch slovech se mé svědomí ozývalo dvojnásob.






Čas plynul a já se kvůli Ireně zbavil i kouření, jelikož jí vadil kouř z cigaret a celkově nebyla ráda, když jsem byl od něj cítit nebo když mě viděla si ničit své zdraví. Byly to skoro 3 týdny od mého rozhodnutí a jsem si jistý, že to bude znít malicherně po tak krátké době, ale připadal jsem si jako napravený zločinec ba přímo jako světec. Čas jsem trávil jen četbou, s Jiřím nebo s Irenou, přičemž jsem nejraději spojoval jedno s druhým, kdy jsme byli 2krát o víkendech všichni 4 (Jiří bral přítelkyni, shodou okolností také Irenu) na jazzovém koncertu nebo jsme si v klidu četli s Irenou doma knížky, má dívka se ke mně totiž, jako má historicky první přítelkyně, 3. týden mé abstinence nastěhovala. Poslední víkend mého půstu (ne ještě jsem netušil, že bude poslední) jsem měl strávit v Praze sám, protože Irena jela k rodičům (na to abych jel s ní, jsem se ještě necítil) a Jiří jel se svojí Irenou na chatu. Možná to byla zkouška od Boha nebo prostě jen hloupá náhoda, ale v pátek se mi ozvali moji „kamarádi z mokré čtvrti“, kteří mě zvali na oslavu narozenin jednoho z nich. V nepřítomnosti mých strážných andělů jsem se neudržel a pozvání přijal, v duchu jsem si namlouval a představoval svojí účast na oslavě jako gratulaci oslavenci ,popovídání si se známými a odchod po slabé hodince ve společnosti džusu nebo koly, nedokázal jsem si prostě přiznat svojí slabou vůli.
Tuto pasáž bych nerad rozebíral, stačí, když to řeknu heslovitě. 10 večer můj příchod na oslavu. Po příchodu zjištění, že se oslavy účastní i Katka, má bývalá. Po vyčinění, že jsem se dlouho neozval, následuje pozvání na pár panáků. Další platím já. Zapaluji si cigaretu, dlouho jsem se ovládal, ale množství kouřících lidí kolem mě, včetně Katky, podlomilo mou vůli. Je zvláštní, že jsem si po každé další cigaretě vyčítal, že kouřím a říkal si, že je poslední. Stejně to bylo s panáky, nicméně výčitky mě opustily tak u čtvrtého Jamesona. Katka mě pohladila po tváři a políbila mě na ní. Řekl jsem jí, že někoho mám a že chci být věrný. Zůstal jsem bez odezvy. V uších mi zněla Jiřího slova: „Tomáši, když odsuzovali Sokrata k trestu smrti, tak mohl vše odvolat, a tak si svůj život zachránit, ale neudělal to, protože věřil, že jsou hodnoty, jejichž cena je vyšší než jeho vlastní život.“ Nevím, proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď, možná proto, že žádné hodnoty na rozdíl od Sokrata nebo Jiřího nemám.
Zvlášť po pár panácích…
Ráno je kruté. Byla tu Katka, dovolil jsem jí tu strávit noc, záměrně neříkám spát, protože jsme toho moc nenaspali, asi jí mám taky rád. Vím vůbec, co to znamená někoho milovat/ mít rád? Jestli ne, tak už to asi nikdy nezjistím. Odešla před chvílí, píšu poslední řádky, někdo by si to měl přečíst, aby nedopadl jako já. Já už totiž takhle dál nemůžu. Už jsem spolykal plato Ibalginu, který jsem vždy nenáviděl, nic vhodnějšího k jídlu jsem v tento okamžik nenašel a že mám tedy po tom večeru hlad.
A čím to zapiji? Ještě mi zbyla láhev Morgana…