Deník opilce

Anotace: o jednom stereotypním dni.vlastně o ničem

Podobné příběhy jsem byl zvyklý slýchat večer co večer, když jsem vysedával na baru v hospodě, jež nesla laskavý název U Žebráka. Byla to čtvrtá cenovka a scházela se tu smetánka smíchovského podzemí. Pivo stálo devatenáct a nic jiného se tu kromě kořalky většinou nekonzumovalo. Stavil jsem se tam každý řádný večer po práci, jak se na správného psance sluší a patří. Bylo mi devatenáct. Vypil jsem svých osm deset piv, abych vůbec mohl večer usnout, a šel jsem domů. Tam jsem si pustil televizi a probudil se většinou až ráno rozvalený na gauči ve společnosti perverzně vyhlížejícího plešatého pána se zlatým pirátským kroužkem v uchu, který se z obrazovky snažil důchodcům vnutit vysavač nebo mixér či jiné podobné neužitečné vymoženosti. Jistě všichni víte, koho mám na mysli.
Umyl jsem se a navoněl, abych alespoň nevzbuzoval odpor fyzikou, když už odstrašuji lidi psychikou. Pak jsem se oblékl a vyšel ven do nového dne. Každé ráno se stejnou nadějí, že dneska se konečně něco zázračného přihodí a můj život se obrátí vzhůru nohama a stane se tak normálním. Došel jsem na Malvazinky do supermarketu, kde jsem si koupil plechovku jedenáctistupňového Kozla za šestnáct korun a u pokladny jsem se usmál na půvabnou černovlasou Slovenku s vytrhaným obočím a ostrými rysy. Ještě ve dveřích jsem načal plechovku a venku jsem se napil. Stál jsem tam v prosincovém mrazu a hleděl do pražského údolí, které se halilo do jemného oparu. Dělalo mi to dobře, dokonce moc dobře, tohleto erpéčko a pohled do krajiny. Spěchal jsem ale do práce, a tak jsem tam nemohl moc dlouho rozjímat. Hnal jsem do sebe pivo pod tlakem a cítil, jak se mi rozlévá v útrobách. Pak jsem plechovku hodil do koše a kymácivou chůzí se odebral přes přechod na zastávku. A vida, autobus právě přijíždí. Nacpal jsem se dovnitř – tak tak, že jsem se vešel – a už jsme jeli. Za chvíli jsem byl Na Knížecí. Pak jsem sednul na metro a ujížděl na Pankrác. Čím více jsme se blížili, tím víc jsem se vracel do reality. Acho jo, zase do práce, vzdychal jsem a už jsem se těšil na večer až se budu stejnou cestou vesele vézt domů a zajdu k Žebrákovi na svých osm deset.