Takhle to přece nemůže být! - I.

Anotace: Příběh o hledání sebe sama a utíkání před pravdou ze strachu před předsudky.. možná by měli udělat kategorii queer:)

Sbírka: Tak to přece nemůže být

Tik, tak. Tik, tak. Hodiny neúprosně odtikávají a já si to uvědomuji více, mnohem více, než kdykoliv předtím. Můj neklid vzrůstá s každým tím zvukem, tak strašně hlasitým zvukem, který jsem dříve nevnímala a teď jím trpím. Ten zvuk, ne, ten hluk způsobuje, že mé srdce buší a má mysl pracuje, proklínaje nelidsky hlučné hodiny, neschopná najít řešení, konečné řešení, přijatelné řešení. Může to tak být? Ne, to tedy ne. Neměla bych mít žádné pochybnosti, vždyť jsem vždy toužila jen po jednom, a přesto.. Pokaždé, když to někdo řekne, naznačí nebo se toho nechtěně dotkne, mé tělo se rozechvěje, srdce se rozbuší a má mysl vytvoří 100 a 1 obraz pro to všechno, co si má chorá fantazie představí byť jen pod nevinnou poznámkou pronesenou z legrace, jen pro potěšení z přátelského handrkování. Toto však není obyčejné pošťuchování. Sploditel každým svým rýpnutím zasévá sémě, z něhož nesmírnou rychlostí vyrůstají prokletí brouci pekel, nahlodávají mou mysl a nutí mě pochybovat. Tak je to! Ne, není to ve mně. Za vše mohou oni, ti, kteří mají potěšení z toho, když nás ostatní mohou svými rádoby vtipnými poznámkami vyvodit z míry. Na mě si však nepřijdou. Já jsem si naprosto jistá tím, kdo jsem. Ty pochyby jsou jen dítka jejich podivných myšlenek. Však přestanou někdy? Bude má duše mít někdy klid? Čím více pochyb do mě oni zaseli, tím větší mám pocit, že klid mé duše je nemožný, naprosto nemožný. Že buď musím přijmout ten nesmysl, který je proti vší přirozenosti přírody, anebo oni neustanou, dále budou rozsévat prokleté brouky, kteří zvyšují mé pochyby a způsobují ten hrozný vnitřní neklid. Mám to snad přijmout? Ten strašlivý nesmysl, který se ani neodvažuji vyslovit, bojím se ho i napsat. Pokud bych ho vyslovila, je to jako bych připustila, že ta blbost, naprostá kravina, je ve skutečnosti možná. Ale já vím, že tak tomu být nemůže. Nikdy, nikdy, ani v tom nejhroznějším snu. Protože já nejsem to, co oni říkají. Já jsem normální, já chci muže a s ním děti. Nic jiného není možné, prostě ne!
Nakonec jsem přes všechen neklid usnula. Kolik mohlo být? To nevím. Nemohu to odhadnout ani z toho hrozného tikotu, protože každá setina sekundy trvala hodiny, desetina dny a samotná vteřina věčnost. Hlavní je pouze to, že se mi dostalo spánku, chvíle klidu, ano, opravdového klidu. Bála jsem se, že přijdou nějaké hrozné, nechutné sny, které popírají zákony přírody, ale nebylo tomu tak. Když jsem se probudila, mé tělo bylo odpočaté má hlava prázdně čistá. Pokud se mi zdál nějaký sen, byl tak nevýznamný, že jsem ho ihned zapomněla. S takovouto úlevou jsem vstávala z postele a prováděla ranní rituál. Snažila jsem se zapomenout na všechen ten neklid, na všechny ty myšlenky, které jsem měla minulého dne. Musela jsem se přece soustředit na jiné věci. Učit se, učit se, učit se. To říkal už soudruh Lenin a v tomto měl vskutku pravdu. Bez učení to nepůjde, zvlášť ne teď. Mám před maturitou, už drze klepe na dveře a já jí musím úspěšně složit. Musím uspět, protože musím jít na vysokou, nechci své rodiče zklamat. Nechci je zklamat studijním neúspěchem a přitom je tu možnost, že.. Ach ne, zas ty prokleté myšlenky. Vy proradní brouci pekel, což chci moc, když chci od vás klid? Kéž byste se vrátili zpět odkud jste přišli, tam, do svého proradného Sploditele, který se teď určitě směje mému trápení!
To a více se odehrávalo v mé mysli při tom každodenním ranním rituálu. Skončila jsem brzy s očistou a úpravou. Nyní jen zbýval ranní teplý čaj, ten snad dopomůže mému klidu. Jiní lidé pro uklidnění pijí kafe nebo dokonce alkohol, ale ani jedno, ani druhé není mému srdci blízké. Těžko popsat chuť jednoho nebo druhého na mém jazyku. Tu hořkost lze přirovnat snad jen k hořkosti samotného života. A to není nic co bych chtěla zažívat každé ráno. Jen by mi to připomínalo tu krutost života a můj neklid by vzrůstal. Možná proto ráda piju ovocný čaj, bohatě oslazený. Ta sladká chuť mi dává aspoň na chvíli zapomenout na tu hořkost, tu krutost, na život sám. Během těch pěti minut cítím tu sladkou chuť, přesně takovou, jakou cítí dítě, přesně tak chutná nevědomost. Ano, i já jsem jí ochutnala. Dříve, ach dříve, a tak dlouho tomu nebude, dříve jsem nevěděla o té možnosti, všechno jsem přičítala mé nevyzrálosti. Říkala jsem si, že proto mi i pouhé pohlazení nebylo příjemné. Nebyla jsem zralá na vztah, bylo mi jen 16. Ale teď, když se ve mně uhnízdili ti pekelní brouci, napadá mně, co když je důvod jinde? Co když nedokážu mít normální vztah, protože intimního kontaktu jsem schopná s někým naprosto jiným? Ach ne, zas ty hlouposti, vy prokletí brouci, kdy už s tím skončíte, přestaňte, žádám vás a prosím! Ani ten horký čaj jsem si plně nevychutnala, sladká chuť se proměnila v hořkost. Jaký je teď rozdíl mezi nápoji? Sladké se změnilo v hořké, hořké zůstává hořké, dobré se mění ve zlé a kruté zůstává kruté. C'est la vie. S těmito myšlenkami jsem dopila čaj a odešla jsem do svého pokoje dělat něco užitečného, učit se. Musím se učit, musím uspět, jinak budou zklamaní a rozčilení, oni, moji rodiče. A já upadnu ve smutek a ještě více na mě dopadne to, co nemůže být pravda.