První a poslední ZOH

Anotace: nebo-li "Reakce" na nešťastnou událost den před zahájením Zimních olympijských her 2010 ve Vancouveru...

„Dawn Youngová, prosím,“ vyhrkla jsem do telefonu a vysíleně se zhroutila do postele. Tou dobou jsem nečekala žádný hovor, takže mne velmi překvapilo, že mi vůbec někdo volal. Jediný člověk, jehož fotka mi blikala na mobilu každou chvíli, pravděpodobně nastupoval do letadla.
„Ahoj Dawn, tady Fabio. Co právě děláš?“ ozval se z druhé strany vyrovnaný hlas mého trenéra. Nebudu skrývat, že mě jeho telefonát nezarazil.
„Ahoj. No, právě jsem proběhla celým domem jen abych zjistila, kdo mi v tuhle dobu volá. Děje se něco?“ odtušila jsem.
„No, to si piš, že děje. A budeš hrozně moc překvapená! Ale řekni mi, proč ještě nespíš?“
„Čekám na Nica. Hele, nenapínej mě a řekni mi, co se děje. Bude to evidentně něco vážnýho, když si neváhal v půl třetí ráno zvednout telefon a zkusit, jestli tvoje svěřenkyně spí nebo ne.“
„Jak určitě víš, tvoje rodná země bude tenhle rok…“ začal a já bedlivě poslouchala. Když však řekl důvod, proč mi volal, otevřela jsem pusu dokořán a zavřela ji, až když mi vysvětlil, jak budou probíhat následující dny, co to pro mě bude znamenat a co si budu muset zařídit.
„Počkej, znamená to, že já budu jednou z reprezentantek mojí země?!“ zeptala jsem se ho opatrně, ještě stále nevěříc, že se mi něco takového může vůbec stát.
„Dawn, ty jsi mě neposlouchala nebo co?“ začal se smát Fabio.
„Poslouchala, jen tomu nemůžu uvěřit. A není to nějakej omyl? Vždyť je mi jenom třiadvacet!“
„Hele, Irině Capellový je dvacet, takže sice budeš patřit k těm mladším, ale ne nejmladším. Irinu vlastně znáš z prosincového mistrovství, ne?“
„Samozřejmě. Na takovou nánu se zapomenout nedá,“ zakroutila jsem hlavou a vzpomněla si na jednu z našich četných potyček. Bylo to čtyři roky zpátky na nějaké exhibici, kterou pořádal Svaz. Vstupné šlo na dobročinné účely a pozván byl každý, kdo něco znamenal.
Irinu jsem poznala hned. Stála v hloučku asi pěti mužů a ta její růžová souprava nešla přehlédnout. Všichni jí slepě věnovali pozornost a já uvažovala, jestli jsou doopravdy tak mimo z toho, jak vypadá, že neposlouchají, jaké nesmysly jí vychází z úst, nebo jim dala něco do pití.
Nico zaparkoval nedaleko skupinky a já vylezla z auta, abych si vyndala věci z kufru. Irina mě zaregistrovala až když jsem ruku v ruce procházela kolem právě s jejím objektem tajné touhy, což jsem se dozvěděla ihned po ukončení exhibice. Vrhla na mě nenávistný pohled a prorazila si cestu svými obdivovateli přímo k nám.
„Ahoj Nico,“ pozdravila vysokého muže po mé levici, odstrčila mě a afektovaně se na něj vrhla, aby ho mohla obejmout. Překvapilo mě, jakou ta holka měla drzost. Nevěřícně jsem se na ní koukala a čekala jsem, co bude dělat dál. Opřela jsem se o své prkno a nasadila jsem vyčkávající výraz. Zajímalo mě, jestli se ti dva znají tak dobře, aby se při každém setkání objímali a nebo si ta blondýna chtěla jen něco dokázat.
Muž, na kterého se sápala, decentně sundal její ruce ze svého krku a udělal pár kroků dozadu tak, aby mi majetnicky omotal ruku kolem pasu. To Irinu zřejmě uzemnilo a stáhla se.
„Takže vy dva… vy dva jste jako… to jste jako spolu?“ dostala ze sebe nakonec a snažila se zachovat si chladnou tvář.
„Nic, co by jsi neodvodila už před tím, než jsi se na mě tak vrhla. Vždyť se skoro ani neznáme, Irino. Příště už nic takového laskavě nedělej,“ odpověděl jí klidně Nico, chytil mě za ruku a odešli jsme spolu směrem k areálu. Po projití kontrolou jsem se otočila na místo, kde jsme před chvílí stáli a blondýna v růžové soupravě tam pořád stála. Usmála jsem se a položila si hlavu na rameno mého vždy dekorum si zachovávajícího přítele.
Jenže to jsem se v té světlovlásce šeredně spletla, když jsem si myslela, že to jen tak nechá být. Po závěrečném ceremoniálu, když jsme se rozešli každý jiným směrem si mě odchytla a odtáhla mě bokem.
„Varuju tě, Youngová! Vy se k sobě nehodíte. Nicolas má mít někoho, kdo mu bude roven, někoho, kdo si ho zaslouží. A to ty doopravdy nejsi! Takže se ho vzdej dobrovolně, nebo ti budu muset něco udělat, aby si uvědomil, že k sobě nepatříte!“ vyjela na mě a já hned pochopila, jak vedle jsem byla. Odstrčila jsem její ruku, která stále držela rukáv mé bundy a ohlédla se, jestli nemáme společnost.
„Že si zaslouží někoho, kdo mu bude roven? Tím jsi jako myslela sebe? Irino, vzpamatuj se. Vždyť ty vůbec netušíš, co tady meleš,“ zakroutila jsem hlavou a otočila jsem se k odchodu. Jenže to by mi milá blondýna nesměla podkosit nohy, takže jsem se v tu chvíli ocitla ve sněhu. Otočila jsem se na ní a rychle se zvedla.
„To si děláš srandu, že jo? Měla by ses vrátit do školních lavic a učit se slušnému chování. Nevím, jestli ti to rodiče řekli, ale takhle se ke starším nechová,“ začínala jsem být naštvanější čím dál víc.
„Tak ty si ze mě budeš utahovat?! Viděla jsi se někdy v zrcadle? Taková kráva jako ty mě nemůže zastrašit. A už vůbec mi nemůže vzít Nicolase! Je můj, takže budeš pikat do té doby, dokud to nepochopíš!“ řvala tam na mě, což evidentně přivolalo právě toho člověka, jehož jméno z jejích úst znělo jakoby jen skřípala zuby.
Přišel až k nám a cestou zvedl černobílou čepici, která zůstala ležet na zemi, když jsem se zvedala k ofenzivě proti Irině.
„Dawn? Děje se tu něco?“ políbil mě a podal mi pletenou čepku. Dívala jsem se upřeně na to, jak se blondýnina tvář křiví vztekem. Přitiskla jsem se k Nicovi a zakroutila jsem hlavou.
„Ne, všechno v pořádku. Tady Irina jen pořád nechce pochopit určitou věc. Ale myslím, že už je to uzavřené. Jen potřebuje čas na to, aby jí to došlo. Pojď,“ chytla jsem ho za ruku a přinutila ho jít za mnou.
„Ty nikdy nevyhraješ,“ zašeptala jsem jí poté, co jsem se otočila jejím směrem. Ukázala mi vztyčený prostředníček a já se jen utvrdila v tom, že ve svých šestnácti letech na rozdíl od většina lidí v jejím věku toho rozumu moc nepobrala.
„Dawn, jsi tam?“ zvýšil hlas Fabio na druhém konci a já se vzpamatovala.
„Jo, promiň. Jen jsem se zamyslela. Co jsi říkal?“
„Že bych potřeboval, abychom se sešli v Torontu. Je nutné, abys podepsala nějaké papíry a abychom vyřídili všechny formality,“ zopakoval.
„Dobře. Na příští týden nemáme naplánovaný žádný trénink, tak bychom mohli vyrazit v pondělí, ne?“ zkontrolovala jsem diář a už jsem si do pondělní kolonky začala psát velkými písmeny TORONTO.
„Ty jsi dneska nějaká mimo, ne? Měla by sis jít lehnout. Říkal jsem, že bych potřeboval, abys přijela během zítřka.“
„Cože? Fabio, ne. Nemůže to být jindy? Já bych doopravdy stála o to, abych mohla strávit nějaký čas s…“
„Nějaký čas s Nicem. To já sice chápu, ale položím ti jedinou otázku. Stojíš o to, aby tvoje jméno bylo napsáno na listině závodnic?“ zeptal se a já zavřela oči. Samozřejmě, že jsem o to stála. A moc. Po pravdě jsem vůbec nečekala, že bych vůbec někdy měla mít to štěstí reprezentovat na něčem tak velkém, ale Nica jsem už měsíc neviděla. On měl účast jistou, na rozdíl ode mě. Pořád mi tvrdil, že mi každou chvíli budou volat, že si vůbec nedokáže představit, že zrovna já bych neměla být na soupisce, ale to, že nikdo nevolal a skutečnost, že od zveřejnění jeho jména jako závodníka uplynuly čtyři měsíce a já stále nic nevěděla, hrálo proti jeho tvrzení.
„Zítra tam budu. Potřebuješ ještě něco?“
„Ne. Dawn, mrzí mě to, ale pokud chceš doopravdy soutěžit, musíš se pro to něčeho vzdát…“
„Já jsem to pochopila, Fabio, díky. Uvidíme se zítra,“ odhodila jsem telefon do Nicovy peřiny a na obličej jsem si přitiskla polštář. Neležela jsem takhle snad ani půl minuty, když jsem si uvědomila, že slyším kroky blížící se směrem ke mně a lehké dosednutí na postel.
„Dawn?“ vyslovil mé jméno do tichého pokoje a okamžitě věděla, o koho se jedná. Jeho hlas bych poznala kdykoli a kdekoli na světě. Odložila jsem polštář stranou a posadila se.
Díval se na mě tak, jakoby poprvé za ty čtyři roky, co jsme byli spolu nevěděl, co udělat – jestli mi má gratulovat nebo mě obejmout a říct, že to bude dobré, že spolu budeme jindy.
Přestala jsem se soustředit na jeho modré oči a podívala se na své ruce, kterými jsem nervózně třela o sebe. Po pár vteřinách schoval mé dlaně do svých a poposednul si blíž ke mně. Opřela jsem se hlavou o jeho paži, zavřela oči a snažila se ze všech sil nebrečet. Nebylo to totiž jen to, že jsem musela další den odletět do Kanady. Bylo toto víc…
„Volal mi Fabio. Budu na soupisce na olympiádu,“ dostala jsem ze sebe a skoro jsem slyšela, jak mu spadl kámen ze srdce, že rozhovor nebude muset začínat on.
„Slyšel jsem. Moc gratuluju, jsi moje šikulka,“ políbil mě na čelo a s nosem zabořeným do mých vlasů čekal až něco podotknu. Což se ale nestalo.
„Dawn, jestli tě něco trápí, ty víš, že mě to říct můžeš. Spolu to přece vyřešíme,“ snažil se mi podívat do očí, ale já nechtěla. Proč on neměl o své účasti pochybnosti? To jsem jenom já taková, že ve všem vidím jen špatnosti?
Zakroutila jsem hlavou, odvrátila se od něj a schovala jsem si tvář do dlaní. Svlékl si černý svetr, jemně mě chytl za zápěstí a přitáhl si mě k sobě co nejblíže. Když jsem si na něj obkročmo sedla a on mě přiměl podívat se mu do očí, už jsem nedokázala udržet slzy na uzdě a ony začaly pomalu jedna po druhé stékat po mé tváři.
„Dawn…“ objal mě ještě těsněji, takže se ony slané kapičky vsakovaly přímo do jeho bílé košile. Moje jméno v jeho podání znělo nádherně. Nemusel mi říkat těmi infantilními přezdívkami jak by každý čekal. Stačilo, aby vyslovil ta čtyři písmenka tak, jak to obvykle dělal a já věděla, že pro něj existuji jen já.
„Budeš mít špinavou košili,“ odtahovala jsem se od něj, ale on mě přinutil vrátit se do předchozí pozice. Asi si za ta léta moc dobře uvědomoval, že jedině takhle a jedině tohle mě dokáže uklidnit.
„To je mi doopravdy jedno,“ odpověděl polohlasně a nechal mě, abych se vybrečela. Když už jsem jen potichu oddychovala, zeptal se, co se vlastně děje. Nechtěla jsem mu to říct, ale věděla jsem, že pokud bych své obavy měla někomu říct, tak je to právě Nico, kdo mi nebude říkat, že je to dětinské.
„Bojím se, víš? Mám strach z toho, co se bude dít. Vždyť já na žádné olympiádě nebyla! Co když tam udělám mezinárodní ostudu? Můžou mě za to vyloučit? Tohle bylo mým snem, jenže co když se rozplyne jen díky mojí blbosti? Vždyť já ani nevím, jak bych se tam měla chovat. A teď se chovám jako dítě. Nejsem ta správná osoba, co by tam měla jet…“ Tak, a je to venku. Teď se na mě podívá, jestli si nedělám srandu a začne se smát na celý dům….
„Ty si ale… Nevím o žádné jiné snowboardistce, která by měla vyhrát zimní olympiádu. Zasloužíš si být tam. Jsi skvělá. A to jak na sněhu, tak normálně v životě. Nemusíš se ničeho bát, ano? Žádné vyloučení nebude a v žádném případě se nechováš jako dítě. Jsi inteligentní, nadaná a já ti slibuju, že není nic čeho by ses měla bát. Budu na olympiádě podruhé a můžeš mi věřit, že není žádný důvod, proč se strachovat. A pokud si nebudeš jistá, budu stát při tobě. Takže když budeš mít jakékoli pochybnosti, když se začneš bát nebo nebudeš cokoli vědět, budu tam s tebou, ano?“ opět mě donutil, abych se na něj podívala a já se zhluboka nadechla.
„Budu tam pro tebe,“ políbil mě a já naklonila hlavu trochu na stranu.
„Slibuješ?“
„Slibuju,“ opřel se o mé čelo a věnoval mi jeden z jeho nejkrásnějších úsměvů…

***

Zrovna jsem přišla na pokoj z večeře a ještě než jsem za sebou stačila zavřít, mezi dveře a futra hotelového pokoje někdo strčil svou nohu obutou do značkové zimní boty. Obrátila jsem se a trhnutím otevřela. Stál tam Nico. Na sobě měl jedny ze svých černých kalhot, ve kterých jezdil, bílou bundu a v ruce čepici s rukavicemi. Hrozně mu to slušelo.
„Kam pak, kam pak? Snad nechceš strávit večer před posledním dnem volna, který máme před zahájením Her, zavřená v pokoji?“ usmíval se a opřel se s rukama založenýma na prsou o rám dveří.
„Ne, původně jsem měla namířeno do koupelny, kde bych se svlékla, omotala okolo sebe ručník, vylezla oknem ven, slezla bych o patro níž, kde bydlí belgická výprava a našla bych pokoj toho nejlepšího snowboardisty, kterého favorizují na zlatou jak média, sázkové kanceláře, tak i lidi tady v olympijské vesničce. Je to Nicolas Joubert a je mu sedmadvacet. Ale myslím, že ty ho vůbec neznáš,“ zakroutila jsem hlavou a pokrčila rameny.
„Tak to nebudu rušit. Dělej, jako bych tu nikdy nebyl a dál pokračuj v uskutečňování toho skvělého plánu. Zavři oči, odcházím,“ zavřel za sebou dveře, ale já je v mžiku opět otevřela.
„Pojď sem, ty komediante,“ usmívala jsem se a nechala jsem ho projít kolem sebe do pokoje.
„Co jsi měl v plánu ty?“ zeptala jsem se ho, přitiskla ho ke zdi a rty jsem se přiblížila tak blízko, že jsem cítila jeho zrychlený dech. Chvíli se na mě jen tak díval a zvažoval, čeho se snažím docílit, ale nakonec vypnul mozek a několika centimetrovou mezeru mezi námi zrušil.
Rozepnula jsem jeho bundu, odhodila ji stranou a totéž jsem udělala s jeho svetrem. Mezi tím jsme došli až k mé posteli a za chvíli z jeho původního plánu jít ven se projít nezbylo zhola nic.
O pár hodin později mě probudil Nicův hlas. Nevěděla jsem, co říkal, ale vzhlédla jsem k němu a zamžourala jsem do temného pokoje, který osvětloval jen měsíc pronikající sem skrz nezatažená okna.
„Co jsi říkal?“ zeptala jsem se rozespale a podepřela si hlavu, abych měla vůbec nějakou šanci, že znovu neusnu.
„Říkal jsem, že tě miluju a že jsem hrozně rád, že tě mám,“ zopakoval a na rozdíl od mého hlasu, ten jeho zněl naprosto zřetelně. Evidentně byl už nějakou dobu vzhůru. Lehla jsem si zpátky na jeho nahou vypracovanou hruď a spokojeně jsem vydechla.
„Taky tě miluju. A děkuju, že seš tu se mnou.“
„Ještě pořád se bojíš?“ navázal na náš někdejší rozhovor a já zavrtěla hlavou.
„Vždyť tam budeš se mnou, slíbil jsi mi to. Nemám se čeho bát.“
„To máš pravdu. Budu tam pro tebe,“ ukončil naší malou noční diskuzi a já během chvíle opět usnula.
Následující den byl rozvrhnut Výborem tak, aby se každá země dostala na rampu a mohla chvíli trénovat. Byli jsme spolu s Nicem až do čtyř odpoledne, kdy jsme se rozdělili a šli se obléct. Belgičané měli rampu před námi, ale jelikož náš trenér chtěl ještě udělit poslední pokyny, zdrželi jsme se v hotelu.
Když jsem s trenérem a dvěma dalšími členy našeho kanadského snowboardového týmu vycházela z recepce ven na parkoviště, všude panoval neobvyklý rozruch. Nechápavě jsem pokrčila rameny a znovu jsem si vybavila jeho tvář, světle hnědé vlasy, dokonalé rty a studánkově modré oči. Byl pro mne vším a já si moc dobře uvědomovala, co všechno pro mě dělá. Byl tu pro mě a vždycky, když jsem si na to vzpomněla, koutky úst se mi zvedly zasněně nahoru.
„Dawn, kde se loudáš?“ zakřičel na mě Sebastian, který patřil do naší tříčlenné výpravy.
„Vždyť už jdu,“ doběhla jsem je a černovlasému kolegovi, jenž na mě před tím pokřikoval jsem hodila sníh za krk.
K rampě jsme doběhli jako dvě malé děti.
Před vchodem do areálu, odkud to bylo jen pár kroků k rampě stála záchranka. Aniž bychom se se Sebastianem ohlédli na trenéra, vydali jsme se zvědavě dovnitř. Okolo nás pobíhali pořadatelé v oranžových vestičkách, soutěžící z jiných zemí a pár lidí z belgické výpravy. Zdálo se mi, že na mě každý kouká a kdo nešel sám, ihned šeptal něco lidem vedle nich.
Pokračovali jsme dál a když jsme přišli na úroveň, odkud bylo všude vidět, zastavili jsme se. Uprostřed v rovné části U rampy byla malá skupinka tvořená dvěmi záchranáři, třemi pořadateli a trenérem Belgičanů. Zamračila jsem se a začala se rozhlížet kolem. Ale ten, koho jsem hledala nikde. Zastavila jsem tedy Amandu Francés, členku belgické výpravy, která právě běžela kolem. Trochu jsme se poznaly na prosincovém Mistrovství.
„Amando? Ahoj. Dawn Youngová, vzpomínáš? Prosím tě, nevíš náhodou, kde je Nicolas?“ zeptala jsem se jí a ona se zděsila. Nedošlo mi proč… Podívala se na Sebastiána, který stál vedle mě a já se na něj otočila taky. Nevěděla jsem, co za mými zády gestikuluje mému kolegovi. Pak odběhla pryč.
Ohlédla jsem se za ní a nechápavě se otočila na černovlasého muže stojícího tam se mnou.
„Chápeš to? Vždyť jsem se jenom zeptala, jestli neví, kde je Nico…“ pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou. To už k nám došel Fabio s Brianem.
„Dawn? Pojď, musíme jít odsud,“ řekl potichu trenér a snažil se mě postrčit k východu z areálu. Neměla jsem absolutní tušení, co se to děje.
„Proč? Vždyť já nic nedělám. Právě jsem se od Amandy Francés pokoušela zjistit…“ začala jsem, ale Fabio mě přerušil.
„Dawn, pojď. Tady nemůžeme být,“ nenechal se odbýt.
„…kde je…“ pokračovala jsem a snažila se vymanit ze sevření trenéra a Sebastiána, který mu pomáhal dostat mě pryč.
„…Nico, ale ona…“ mlela jsem stále tu svou, a najednou mi všechno došlo. Ohlédla jsem se k hloučku stojícího dokola a začala jsem vrtět hlavou.
„Nico… Ne… To je nějaká blbost,“ podívala jsem se na kluky z našeho týmu a trenéra a z jejich výrazů jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem si souvislosti dala dohromady správně.
„Nico? Nico!“ pokusila jsem se vytrhnout ze sevření mé částečné rodiny, ale oni mě nechtěli pustit.
„Ne! NICO!!!“ podlomila se mi kolena a do srdce se mi dostala bezmoc. Využila jsem nepozornosti svých kolegů a rozběhla se směrem k prostředku rampy. Pár mužů ze skupinky se otočilo a pochopilo, co se děje. Snažili se mi zabránit, abych se nedostala příliš blízko, ale bylo pozdě.
Padla jsem na kolena a naskytl se mi pohled, který mě bude pronásledovat celý zbytek života.
Nicolas. Jeho nádherné modré oči byly otevřené dokořán, pramínky jeho kaštanových vlasů trčely každý někam jinam, rty měl mírně pootevřené a společně s tváří a očima tvořily grimasu vytvořenou neskutečnou bolestí.
Byl to on. Můj Nicolas. Moje životní láska. Člověk, za kterého bych dala ruku do ohně. Muž, který mi sliboval, že spolu budeme žít šťastně až do smrti. Osoba, pro níž bych se obětovala, jen aby se jemu nic nestalo. Sportovec, do kterého jsem se před pár lety tak bezhlavě zamilovala. Belgičan, jež vlastnil mé srdce. Srdce, které si bez varování vzal s sebou……….

***

Vnímala jsem jen to, jak mi Celia, krasobruslařka z vedlejšího pokoje reprezentující stejnou zemi jako já, pomáhá obléct se do černých kalhot, červeného trička s dlouhým rukávem, svetru a teplé bundy stejné barvy. Na rameno mi nasadila černou pásku, kterou mi dodali ve stejnou dobu jako všem Belgičanům v den zahajovacího ceremoniálu.
„Pojď, půjdu s tebou,“ řekla mi potichu a pomohla mi dojít až před hotel, kde mě posadila vedle sebe v autobuse, jenž nás měl dopravit přímo k BC Place, stadiónu, kde už v tu chvíli sedělo přibližně šedesát tisíc lidí.
Z původního úmyslu, že bych právě já měla být kanadskou vlajkonoškou se upustilo a na místo mě byl vybrán hokejista Wayne Pollak. Bylo mi jedno, co budou psát zítřejší noviny, co budou hlásat v rádiích a o čem budou debatovat ještě následující měsíce v televizních pořadech. Všechno šlo mimo mě.
Jediné, na co jsem myslela, bylo to, že tam nebude nikdo se mnou, že tam nebude nikdo jen pro mě. Slzy mi došly předchozí večer a moje opuchlé rudé oči svědčily o mém stavu. Sebastian s Brianem dostali od Fabia jasný příkaz, aby se ode mě nehnuli ani na krok. Sloužili ale spíš jako obrana před těmi, kteří přicházeli do rohu obrovského sálu, kde jsem seděla, proto, aby mi vyjádřili upřímnou soustrast. Byla jsem klukům vděčná, že je ke mně nepouštěli.
Lítost mi byla k ničemu. To, že je to někomu líto, nebo to, že někdo ví, jak se cítím mi ho nevrátí. Proč to nechtějí pochopit?!
„Kanado, na scénu!“ ozvalo se na celou místností a lidé oblečení do stejnokroje se zvedli a seřadili se do jakéhosi podivného tvaru. V rukou třímali foťáky, kamery, vlaječky a já se od nich znechuceně odvrátila.
„Dawn, pojď. Musíme tam být. Půjdeme veprostřed, tam si nás nikdo nevšimne. Ale pojď,“ trvali na svém kluci a já se na poslední chvíli zvedla a prodrala se do předposlední řady. Dál mě nepustili.
To, jak se publikum rozdělilo na dva tábory jsem sledovala s opovržlivým výrazem. Těm, kteří se postavili, mlčeli, hledali mě pohledem, tleskali a vzpomněli si na něj - podruhé za ceremoniál – poprvé, když přicházeli Belgičané, jsem v duchu děkovala. A ty, kteří nadšeně poskakovali a mohli se zbláznit z toho, že vidí své favority, jsem zavrhla.
Vzhlédla jsem k čestné loži a zachytila pohled kanadské guvernérky. Lehce sklonila hlavu, aby neverbálně vyjádřila soustrast a já jí přikývnutím poděkovala. Zbytek ceremoniálu mi splynul v jednu strakatou šmouhu stejně jako následující dva dny, v nichž se Fabio pokoušel zjistit, zda nastoupím do závodu nebo ne….

***

Zrovna jsem si zapnula boty do snowboardu a s pohledem dolů na rampu jsem konečně po dnech ničeho začala něco cítit. Ale nebyl to strach, smutek, lítost. Byla to zlost. Fabio stojící vedle mě změnu v mé tváři viděl, ale už nestihl nic udělat. Seskočila jsem ze startovací plochy dolů na čerstvý sníh a sjížděla směrem k začátku rampy. Vjela jsem dovnitř, nabrala jsem rychlost a rozjela se k druhému konci s tím, že předvedu svou nejlepší jízdu. Jenže místo toho, abych se ve vzduchu otočila o tři sta šedesát stupňů jsem špatně dopadla na hranu rampy, neustála jsem to a po kolenou jsem sjela až dolů.
Během pár vteřin přiběhl Fabio a ptal se, jestli jsem v pořádku.
„Nejsem v pořádku a nikdy už v pořádku nebudu! Tohle prostě nezvládnu. Paradox, co? Tohle jsou moje první a poslední zimní olympijské hry, které jsem kdy absolvovala. Končím. Definitivně!“ odepnula jsem si prkno z nohou, vzala ho do ruky a jakmile jsem uviděla první popelnici, snowboard jsem do ní vztekle hodila……………