Ironie

Anotace: Další z mých krátkých počinů

Připadalo jí zábavné, že většina námětů na psaní ji napadala ve vlaku. Ani dnešní jízda nebyla výjimkou. Ale dneska to byl podnět z venčí, co já dovedlo k tomu, aby začala psát.
Měla v poslední době několik inspirací, ale to se týkalo jejího života a ona se zařekla, že dokud nebude mít pocit, že je ta věc ukončena, tak o ní psát nebude. Takže je pohřbila hluboko a sama čekala jak to dopadne. Chtěla psát, ale nebyla správná inspirace. Až do teď.
V Přerově k ní do kupé přistoupily 2 holky. Nazvala si je pracovně bruneta a blondýna, protože jak jinak chcete rozlišovat lidi, co s vámi jenom cestují. Holky se usadily do kupéčka. Bylo jim tak něco málo přes 20, normální 2 žáby, které cestují na víkendy domů a v neděli zase za školou. Sedly si a začaly mluvit. Nechtěla je poslouchat, ale nějak to nešlo, protože problém blondýnky jí byl tak důvěrně známý.
Blondýnka začala mluvit o klukovi, do kterého byla evidentně zakoukaná a bruneta ji poslouchala. Blondýnka mluvila o tom, že ji ten kluk nechce, protože jsou přátele a on má strach, že pokud se teď mezi nimi něco stane, tak to přátelství se zničí, a to on nechce. Blondýnka z toho byla celá nešťastná, protože ho asi opravdu měla ráda a chtěla mnohem více. No a co na to všechno brunetka? Řekla, že to chce čas, že to je asi tak lepší a začala plánovat něco čím by ji zabavila.
Typický postup kamarádek, když se dozví, že jejich kamarádky trpí. A blondýnka taky měla typický postup. Doufala, že její vyvolený změní časem názor a začnou spolu chodit, že si uvědomí, že ji miluje, stejně jako ona jeho, a že budou spolu. Tolikrát řešený problém, který míval většinou stejný scénář. Uklidňující kamarádky, které si v tu danou chvíli samy nevzpomínaly na to jaké to bylo, když je někdo odmítl. A trpící holky, které doufaly, že se všechno časem změní a kluci si uvědomí tu pravdu. Tolikrát opakovaný scénář, který se stal i jí. Nejen těm dvěma spolucestujícím. Scénář, který se snad stal někdy každému z nás.
Seděla tam s nimi a přemýšlela nad tím jak je někdy těžké zapomenout, když je ten člověk náš kamarád. Dumala nad tím, kde se poděla ta dětská naivita a víra, že každý z nás má někde polovičku, se kterou bude žít. Lidé kolem ní se stále rozcházeli, ubližovali si, odmítali ty, kteří po nich toužili, a toužili po těch, kteří je odmítali. Jak v tomhle začarovaném kruhu má někdo někoho najít?