Deset let

Anotace: Krátký příběh. Prostě jsem to musela napsat. Je to vlastně jenom pro můj dobrý pocit. Věnováno Sněhurce. Svět potřebuje anděly.

Už od školky jsem měla jednu kamarádku. Je to moc hodná holka. No, není to žádná vzorňačka, ale víte, jak to myslím, ne? Ke mně byla hodná.
Když jsme byly malé, volaly jsme si, abychom se domluvily, kdy spolu půjdeme ven. Pořád si ještě pamatuju její číslo. Máma říkala, že jsem byla strašně roztomilá, když jsem s ní brebentila přes telefon. Stála ve dveřích kuchyně a dívala se na mě, jak pochoduju okolo - v té době pro mě strašně vysokého - stolečku a usmívala se.
Často, vlastně skoro každý den, jsem chodila k ní domů. Hrály jsme si s bárbínkama, pozorovaly její mámu při vaření, nebo ručních pracech a dívali jsme se na pohádky. V zimě jsme spolu chodily sáňkovat, stavěli jsme iglů a sbírali ledovou „rýži“ spadanou ze stromů.
Napsaly jsme spolu první zamilované dopisy. Hádali jsme se, kdo se víc roztahuje v lavici a dělaly jsme spolu úkoly.
A pak jsem se musela odstěhovat. Z malého města, kde jsem bydlela v domě se sestrami, rodiči a dvěma psy, do malého bytu ve městě, které pro mě bylo nepřekonatelně daleko. Kamarádka dostala mého milovaného angoráka a poctivě se o něj starala, dokud chudák nezemřel stářím.
V tom městě jsem bydlela asi tři roky. Zamilovala jsem si ho. Našla jsem si nové kamarádky, ale ta malá cizí slečna navždycky zůstala mou nejlepší kamarádkou.
Psaly jsme si dopisy, čas od času, asi jednou za půl roku. A když jsem byla dost velká, abych jela sama autobusem, domluvily jsme se, že u ní budu na víkend. Tak strašně jsem se bála, že se změnila, že už nebudu její nejlepší kamarádka, že si našla jinou, lepší.
Ale nezměnila se. Pořád to byla ta samá holka a pořád jsme byly nejlepší kamarádky. Jen už to nebyla malá slečna, ale velká holka, která bránila své spolužačky před zlými kluky.
Můj život byl těžký, nikdy nic nešlo tak, jak mělo, ale s kamarádkou jsem se dál výdala. A pak, když už to bylo všechno opravdu špatné, jsem se vrátila do rodného města. S kamarádkou jsme z toho měly obrovskou radost a zase jsme se výdali téměř denně.
Chodily jsme na dlouhé procházky a povídaly si. Ten zvyk nám vydržel strašně dlouho. Bylo to tak dobré, moct jí všechno říct, ze všeho se vypovídat, i když mi nebylo dobře. A ona mohla všechno říct mě. Ale zároveň to bylo tak špatné, protože jsem si uvědomila, jak divné všechno uvnitř mě je.
Povídala mi o svém snu, který měla, který si chce splnit, až bude plnoletá a odejde z domu. Strašně jsem jí to přála. Ale měla jsem pocit, že do toho snu už já nepatřím.
Ne, že by mě tam nechtěla, já tam prostě nebyla.
Měla jsem pravdu, já v budoucnosti nebudu.
Než jsem odešla, řekla mi ještě něco.
Zamilovala si rolničky. A když mě vyzvala, abych si zacinkala tou, která jí vysela na stužce na krku, řekla mi: „Každým zacinkáním rolničky, dostane jeden anděl křídla.“
Pořád si myslím, že je čarodějka. Ta, co mi v zimě vsugerovávala teplo a vykládala mi, jakou barvu má moje aura.
Doufám, že i pro mě jednou zazvoní rolničkou a já dostanu svá křídla.