Jak jsem se ztratila ....

Anotace: ...možná horor...pro mě tehdy určitě ...i když někteří to dnes podávají jako veselou taškařici...

Mám orientační smysl!!!!! A neztrácím se !!!!!
Přestože si spousta lidí myslí, že to není pravda.
Už několikrát jsem se úplně sama našla,když mě někdy, někdo ztratil.
Poprvé to sice nebylo to ono, ale postupem času jsem se dopracovala k naprosté dokonalosti.Tuto schopnost jsem u sebe objevila již na základní škole.
Měli jsme branné cvičení. Ti mladší z Vás vůbec nemohou pochopit co to bylo a klidně mohou přestat číst.
Ze začátku to vypadalo docela nevinně.
Vyfasovala jsem jakýsi počáraný papír, o kterém mi tvrdili, že je to mapa. A místo slibované buzoly, jakési kolečko se šipkou přidělaném na kusu plastu, které mohlo být použito jako pravítko. Co asi budu dělat v lese s pravítkem mi nikdo neřekl.Buzolu jsme zřejmě z bezpečnostních důvodů nedostal nikdo. Ještě ve svých patnácti letech jsem si myslela, že buzola je velká, spolehlivá doga, která Vás bezpečně vyvede z temného lesa. Nebyla. Prý je to ta věc na tom kusu plastu, kterou mám na krku. Jako bonus jsem dostala protichemickou výstroj, která sestávala ze čtyř igelitových pytlíků, pláštěnky a masky s chobotem. Mám velikost číslo dvě.Dostala jsem čtyřku. Když pominu to, že kdyby doopravdy vypukla chemická válka, já v netěsné masce budu mrtvá první a je naprosto jedno, zda-li budu ležet hlavou, či nohama k epicentru výbuchu, byl to první velký zásek do mého již tak malého sebevědomí. Možná kdybych umřela, bylo by mi celé další čtyři hodiny lépe.
Ještě jsem se nezmínila, že ve svých třinácti letech jsem měřila asi 140 cm a vážila zhruba 24 kilo.
Zahalena do pláštěnky, s plácajícím chobotem, na krku buzolu, v jednom z igelitových pytlíků svíraje mapu a netuše, co se mnou bude, jsem byla vyhnána do lesa.
Zkrátím to.
"Zakufrovala" jsem hned u druhého stromu. Nenašla jsem asi po třech hodinách naprostého děsu a strachu z divé zvěře, ani jedno staveniště vyznačené na mapě, která se proměnila ve špinavý (stále jsem zakopávala o chobot) mokrý (plakala jsem a slzy mi protékaly skrz masku) hadr.
A pak jsem ho uviděla ......pán sedící pod stromem a chroupající jablko. Jeho výraz, když jsem se k němu vrhla jako ke svému zachránci a nálezci, si pamatuji dodnes.Zíral na mě jako na bytost z jiné planety. Hnala jsem se k němu a přehlédla koš s houbami. Zakopla jsem a masku i s chobotem jsem se napasovala do koše. Včetně mé hlavy. Tehdy jsem ještě neměla tolik zkušeností a ironie z podobnými scénkami, které se později staly součástí mého každodenního života a nebyla jsem schopna mu s klidnou tváří vysvětlit, že je to vlastně pro něho výhoda neboť to nemusí doma krájet a čistit a hodí to na pánev rovnou, tehdy jsem byla malá, hloupoučká a ztracená a rozplakala jsem se. Po deseti minutách jeho usilovné práce vyndat mou hlavu v masce, která mi celou dobu padala a v tuto chvíli držela tak pevně, že vyprošťování dost bolelo, jsem byla schopna pouze pláče a otázky : Zda je stanoviště .
Jeho odpověď, že neví, neboť není o ničem informován, mě uvrhla do dalšího záchvatu pláče. A plakat už jsem nepřestala. Pán pochopil, co jsem zač. A pochopil i to, že pokud mě nevyvede z lesa už nikdy se mě nezbaví. Posbíral houby, sundal mi masku, zbavil mě igelitů a pláštěnky, pohoršeně odfrkl při pohledu na špinavou a lehce zdeformovanou buzolu. Zahodil zbytek mapy a se slovy: ubohé vyhladovělé děcko, co vás to proboha v té škole učí, mi do jedné ruky dal jablko a za druhou mě odvlekl až před školu.Teprve tam jsem se ho pustila.
Před školou bylo živo. Místní dobrovolní hasiči tvořili společně s těmi nedobrovolnými, jakousi rojnici a hovořili o nějaké huse,(ten nejroztomilejší výraz , ale ostnatním jsem tehdy ještě nerozuměla ), která je schopná se ztratit s mapou a buzolou v lese za školou. Zatrnulo mi. Bože jak strašně jí musí být? Jak hrozně se musí cítit? Já v tom lese taky byla a bylo to strašné! A začíná se stmívat! Ubohá chudinka! Přestože jsem si slíbila, že už nikdy , ale opravdu nikdy nepůjdu do žádného lesa, zželelo se mi té ubohé dívenky a s pláčem a vzlykajíc jsem oslovila prvního hasiče, který byl v dosahu. Byl vysoký, černovlasý s neuvěřitelně krásnýma očima. Po své citové újmě z tmavého lesa jsem se mu obtočila kolem těla a držela jsem se ho jako klíště a štkala jsem mu do ucha, že mě má vzít do lesa s sebou, protože já jsem jediná, která může najít tu ztracenou dívku,protože jsem si podobnou hrůzou již prošla. Trvalo mu zhruba 15 minut, než dokázal dešifrovat mé zmatené vyprávění.
A za dalších 15 minut pochopil, že jsem to já, koho hledají v lese. Posadil mě na schody a chtěl poodejít o několik metrů dál k vysílačce. Můj hlasitý jek ho odradil. Klekl si vedle mě a řekl mi: Děvenko, jednou z Tebe bude moc hezká ženská. Máš vyloženě krásný voči. Ale slib mi, že se už nikdy nevypravíš sama do jakéhokoliv lesa. Vlastně to bylo mé první vyznání od muže. Trochu to pokazil tím, že vytáhl kapesník a místo aby mi utřel slzy ,(jako v těch červených knihách u babičky na poličce) mě vysmkal... Hrozná potupa. A to už jsem ho milovala! Vysílačku obsloužil se mnou v náručí. A mě se zbavil až před domem, kde mě předal do náruče mého otce. Tento se mě nezbavil do večera. Vlastně do konce svého života, ale už jsem na něm tak nevisela.

Na tuto příhodu jsem si vlastně vzpomněla po velmi dlouhé době. Byla jsem nucena zavítat do místa svého minulého života. A jakýsi opilý a o sedm let starší hasič mi vyprávěl veselou historku o jedné malé, blboučké, ale vlastně svým způsobem roztomilé holčičce, které se ztratila v lese za školou.Vyprávěl to s jistrou dávkou povýšenosti a údivem nad tím , že se někdo může kdy vůbec ztratit. Dokonce měl tolik drzosti, že mi řekl, že mám neuvěřitelně krásné oči, skoro jako ona. Když jsem opouštěla restauraci, omylem jsem mu vylila pivo.Do klína. NERADA.
Vůbec nechápu, jak jsem ho mohla milovat.