Nic není, jak se zdá

Anotace: Na první pohled jsem používala možná přehnaná slova, ale vše pochopíte. (Spoluautorky: Dída, Eliška, Mája, Eliška a Lenďa - na škole v přírodě)

Pohladila jsem si břicho a zašeptala: "Ničeho se neboj, já tě nedám." Není to ani týden, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Nebylo to na mně vidět a asi ani dlouho nebude. Jsem teprve v prvním měsíci. Ale stejně si ke mně to miminko našlo cestu. Bála jsem se o něj, povídala jsem si s ním, mluvila jsem o sobě v množném čísle, hledala jsem rady u jiných maminek.
Bylo to neplánované těhotenství, ale měla jsem z toho radost. Pravda, nepočítala jsem s tím, že budu takhle mladá matka, ale zase proč ne? Slyšela jsem i o spoustě mladších maminek. Kariéru odložím, chci být matka na plný úvazek. Možná si kariéru nevybuduju nikdy. Ano, býval to můj sen, ale ten byl brzy vystřídán jiným. Abychom já, Tomáš a miminko byli šťastná rodina.
Tomáš byl můj přítel. Chodili jsme spolu asi rok a půl.Už měl kariéru vybudovanou. Hned se uchytil v jedné firmě. Pracoval v zábavním průmyslu. No, docela vysoký post. Zrovna byl v Německu, na 14 dní. Už jen týden do jeho návratu. Stavoval se tam na nějaké exkurzi, jak pokročili jejich zahraniční společníci. Zároveň ho vyškolí, aby mohl dál předávat nově nabyté vědomosti pro zlepšení a zrychlení výroby.
"Zavoláme tatínkovi?" zeptala jsem se svého plochého bříška a přinesla telefon z poličky. Tomášovo číslo jsem znala zpaměti, ale zároveň jsem ho měla na předvolbě 3. Podržela jsem trojku a čekala. Telefon byl hluchý. Tomáš má telefonování zdarma. Dárek od zaměstnavatele. Určitě mi brzo zavolá zpátky. A vážně. Mobil se rozvibroval a začal vyhrávat vyzváněcí melodii. Skočila jsem po něm a rychle do vzala. "Ahoj Pavluško opičko," ozvalo se Tomovým veselým hlasem.
"Ahoj lásko," zašvitořila jsem. "Jak je v Německu?"
"Krásně, ale chybíš mi. S tebou by tu bylo líp."
"Užij si to tam beze mě. A až přijedeš, mám pro tebe překvapení," bezděky jsem prsty pohladila svoje bříško.
"Těším se, Pájo," šeptl smutně.
Nenáviděla jsem tyhle neveselé konce našich telefonátů. Rychle jsem se tedy rozloučila a zavěsila.
Od doby, co můj lékař potvrdil těhotenství, jsem se snažila jíst zdravě. Sladkosti už u mě neměly co dělat. Hned jsem je vyházela a vyměnila za ovoce a zeleninu. Nejvíce mi chutnaly banány. Místo sladkostí a tučných věcí jsem zobala semínka. Vím, že je to přehnané, ale chtěla jsem tomu děťátku dát co nejvíc. Hlavně zdraví.

O TÝDEN POZDĚJI
Zrovna jsem loutala jablko, když jsem slyšela někoho vcházet. Tomáš byl konečně doma. Když mě políbil na přivítanou, v očích mu blýskalo a na tváři měl širokánský úsměv. Jak on si dokázal pohrát s mými city. "Ahoj Pavli," špitl a majetnicky mě svíral okolo pasu. Neodpověděla jsem, vlastně jsem neřekla nic od té doby, co přišel. Jen jsem se mu stočila v náručí a spokojeně jsem vrněla s hlavou zavrtanou do jeho ramene. Ochranitelsky mě stiskl, než poznamenal: "Jsem nervózní. Ta zvědavost je hrozná. Co je to překvapení, které jsi mi slíbila?" otázal se s hlavou opřenou o mojí. Zatatvářila jsem se tajemně, odtáhla se od něj, vzala ho za ruce a chvíli ho hypnotizovala. Pak jsem si jeho rukou přejela přes břicho. Usmál se a čekal, co ze mě vypadne. Náhle jsem se zarazila. Jak mu to říct a nevyděsit ho? Pomalu jsem ze sebe soukala to, co mi sice udělalo radost, ale jemu možná ne. I když, jestli mě skutečně miluje, jak tvrdí, tak bude šťastný. "Tome, co bys řekl tomu, kdybychom měli rodinu?"
"My už jsme rodina. Nejsme sice manželé, ale to snad nevadí," nepochopil mě.
"To ano. Ale já myslela úplnou rodinu," snažila jsem se vysvětlit.
"Pavlo! Nechoď okolo horké kaše a prostě mi to řekni!" úsměv mu z tváře zmizel, když na mě zavřeštěl.
"Proč na mě kříčíš?" vyděsila jsem se, takhle jsem si tento moment nepředstavovala.
Zvedl ruku z mého břicha a zacloumal se mnou. "Asi mi to dochází! Já se ploužil z Německa, abys mi řekla, že jsi těhotná? Byl jsem ochotný tě živit, když by sis budovala kariéru. Ale nebudu živit tebe, když si budeš válet šunky doma, a ještě nějakého malého spratka, který bude jen řvát, spát, jíst a zase řvát..."
Odmlčel se a já se rozvzlykala. Jak jsem si mohla myslet, že by z toho měl radost.
A on pokračoval s výčitkami. "Snad sis dala pozor?! To je zlý sen. Vážně špatný vtip!" křičel a já brečela.
Pak jsem skočila ke skříni a vyhrnula z ní Tomášovy věci.
Chvíli mě pozoroval a pak spustil: "To nemyslíš vážně! Pavlo, co to děláš?! Já to tak nemyslel."
Zarazila jsem se.
Pokračoval mile: "Samozřejmě je to chyba nás obou. Nejen tvoje. A dá se to vyřešit. Prostě si to necháš vzít a budeme šťastní jako dřív."
Znechuceně jsem zavrtěla hlavou, plivla mu pod nohy a z posledních sil zaskuhrala: "Vypadni!"
Pozoroval mě a drbal se na hlavě, pak vyběhl pryč a něco křičel, ale já nevnímala. Složila jsem se na zem, naplno se rozplakala a šeptala svému bříšku, ať se nebojí, že to zvládneme.

O 7 MĚSÍCŮ POZDĚJI
Novorozenou Rozmarýnku odnesli kamsi pryč, aby ji vykoupali. Přišel ke mně ošetřovatel, přinesl mi mísu s ovocem, podrbal mě za uchem a špitl: "Hodná holka, Pavli. Tohle se ti povedlo." Byla jsem pyšná na sebe i svou dceru.
Tomáš se nám brzy přestal plést, vrátil se natrvalo k cirkusu v Německu. A já si brzo začala budovat vlastní kariéru. I s mládětem.
Zrovna jsem stála za oponou, když ke mně dolehl hlas: "Přivítejte naši šimpanzí akrobatku Pavlu!"
Opřela jsem se o přední tlapky a vyskákala před diváky. Jaký je krásný pocit slyšet potlesk...