Léčka

Anotace: Chtěla jsem psát slohovku o Vánocích a zatím mě napadlo něco docela jiného...

Zvedla telefon a vytočila číslo kamarádky. Za okamžik se ozval vyzváněcí tón. Malá chvilička a:
„Prosím.“
„No ahoj, to jsem ráda, že seš doma.“
„Jé, to jsi ty, že si taky vzpomeneš, už jsem tě děsně dlouho neslyšela. Voláš jen tak, nebo něco potřebuješ?“
„No, vlastně tak trochu potřebuju... kdybys mi mohla maličko pomoct.“
„O co jde, povídej.“
„Začínám bejt docela zoufalá. Já už toho mám plný zuby. Víš, myslela jsem, že s tím přestal. Jak jsem ti říkala tehdy... fakt jsem tomu věřila. Ale teď si začínám bejt dost jistá, že pokračuje, ale potřebuju ho usvědčit, aby nemoh zapírat. A jestli mi pomůžeš...“
„A jak Ti můžu pomoct?“
„No, budeš hrát takovou volavku – jestli mi teda nedáš košem.“
„Volavku, já?“
„No přeci tě nezná, myslim jako, že tě nikdy neviděl.“
„To je fakt.“
„A tak mě napadlo, že se s nim n á h o d n ě potkáš. Třeba, třeba tam v tom občerstvení, kam chodí vždycky v úterý z práce na oběd. No a seznámíš se s nim – to on si dá určitě říct.“
„Hm...to by mě mohlo docela bavit.“
„Ježiš, to se mi ulevilo, fakt.“
„A co potom, když se s nim seznámim.“
„No pak ho třeba pozveš na večer domů, nebo tak něco, to záleží na Tobě...“
„A když přijme?“
„Tak mi o tom řekneš a já se u tebe stavim chvilku po jeho příchodu – abych tě nedostala do nějaký trapný situace, jo?“
„Super, tak fajn...znáš mě, já si to užiju. Hele a myslíš, že už teďka v úterý, vlastně pozítří?“
„Jo, jestli se ti to teda hodí, už to chci mít za sebou.“
„V pohodě, hodí. A... jestli smim bejt tak zvědavá... co když se mnou pude? To uděláš scénu a vyhodíš ho z bytu, nebo mu vrazíš pár facek, nebo co vlastně?“
„To ještě tak úplně nevim, ale bude to znamenat definitivní konec, žádný odpouštění...“
„Hm, tak to ti držim palce, aby se mnou nešel, i když by mi to trošku pochroumalo sebevědomí.“
„Podle mě se nemáš čeho bát, je to jistý.“
„No, uvidíme. Hele tak čau, v úterý nastoupim do služby.“
„Seš zlatá, ahoj.“
Ozvalo se dvojí cvaknutí. Obě ženy položily sluchátka. A o maličkou chvilku později se ozvalo cvaknutí třetí a docela opatrné, pomalé položení paralelní linky.
Tím utajeným posluchačem celého rozhovoru byl onen zmiňovaný nevěrník. Nebo alespoň podezřelý. Nevěřícně zakroutil hlavou. Tak ona na mě takhle. Ale co jí to přelítlo přes nos, já jí nikdy nepodváděl. No, když pomineme tu... ale to už je strašně dávno. Od té doby jsem čistý jak beránek. Vždyť to nic není párkrát za den plácnout sekretářku, která se v krátkém kostýmku sklání ke kopírce. Jak říkám, jsem docela věrný. A já jí to dokážu...

O dva dny později – v rychlém občerstvení pár bloků od jedné stavební firmy.
Mladý muž sedí sám u stolu a začíná jíst. Po očku pokukuje po místnosti a dává pozor na přítomné slečny. Každá, která se podívá jeho směrem, může být Ona...
Do podniku vchází usměvavá blondýnka v nápadných modrých šatech. Zajde k pultu a za chvíli si odnáší tác s jídlem. Rozhlíží se a předstírá, že hledá volné místo. Najednou spokojeně pohodí hlavou a vydá se vstříc našemu hrdinovi.
„Mohu? Dneska je tu nějak plno...“
„Jistě, posaďte se,“ snaží se přitom tvářit naprosto neutrálně, ačkoli ví, že dívku tím neodradí.
Probíhá celkem nezajímavá konverzace, ona se jmenuje Jitka, normálně chodí obědvat jinam, ale dneska jde z banky, takže se stavila tady. On se příliš nezapojuje, je zdvořilý, ale nedává najevo žádný zájem. Ona se ale nedá odradit a dál klábosí až mají úplně snědeno a je čas jít. Gentlemansky jí odnese tác a ona se usměje, jak nejlépe to jen umí: „Děkuju vám, jste moc hodnej... Takových je dneska málo. Já...já to normálně nemívám ve zvyku, ale jste mi strašně sympatickej – nechtěl...nechtěl byste se se mnou ještě vidět? Mohla bych vás třeba pozvat k sobě...na večeři, nebo tak.“
„Promiňte, já jsem vám to měl asi naznačit, ale jsem zadanej, skoro ženatej, takže tohle nejde... Vážně se omlouvám, jste moc milá, ale musíme se rozloučit.“
„To je mi líto, nevěděla jsem...“
„Nic se neděje, nashle.“
„Nashledanou.“
Spokojeně odchází a říká si – tak na tomhle mi nemůže nic vytknout, byl jsem úplně vynikající. A nenápadně se usmívá.

O pár hodin později doma.
„Ahoj, už jsem doma!!,“ ozve se ode dveří. Kousek za nimi v chodbě stojí dva sbalené kufry. „Cože, co se děje? Co to má znamenat?“
„Stěhuješ se, kam, to já nevím, ale tady už bydlet nebudeš!“
„Co to povídáš, ty ses snad úplně zbláznila?“
„To jsem se teda nezbláznila a přestaň na mě zvyšovat hlas.“
„Nechceš mi aspoň vysvětlit, proč se mě snažíš vykopnout z NAŠEHO bytu?“
„Protože jsem s tebou skončila. Tohle ti trpět nebudu. Nebyla jsem si úplně jistá, ale teď už jsem. Dneska sis to, můj milej, definitvně zvoral. Seš nenapravitelnej a budeš bydlet jinde.“
„Jak zvoral? No ty si snad upadla, né? Co sem měl eště jako víc udělat? To sem jí měl nechat stát? Dyk sem se choval úplně vzorově, co se ti sakra nelíbí?!?!?“
Se slzami na krajíčku vykřikla: „No právě tohleto! Už jak mi Jitka volala, jsem si byla jistá, ale teď jsi mi to ještě potvrdil! Ta zkouška, ta nebyla o tvojí věrnosti, to já ti věřim, že po ostatních jenom koukáš, to zas jo. To, o čem jsem se chtěla ujistit a v čem seš totálně nenapraitelnej je to tvoje šmírování a ODPOSLOUCHÁVÁNÍ TELEFONŮ!! To je to, co nemůžu snášet, že si s nikym nemůžu popovídat bez toho, abys byl připojenej a drze všechno poslouchal! A netvař se, že nevíš o čem mluvim! Mám toho tak akorát dost! A teď vypadni, už tě nechci vidět!!! Slyšíš? Popadni ty kufry a zmiz mi z očí!“