Vyčteno z jejich očí, 2.

Anotace: 2.kapitola

Moje malá se jmenovala Maria. Přinesla mě do svého domu, který vypadal velmi krásně. Byl zděný, stěny byly barevné, kolem spousta krásného nábytku, měkoučké koberce. Dostala jsem vlastní pelíšek. Červený polštář, na kterém byly vyšité lesklou černou nití drobné kostičky. Pelíšek jsem měla v kuchyni. Tady na jediném místě nebyl koberec. Kachličky na zemi mě zábly do tlapek, ale moje maličká mě často přenášela k sobě do pokoje, kde se ke mně tiskla a drbala mě za uchem. Hned první den jsem dostala voňavé maso. Hltala jsem jej do sebe, v životě, leč krátkém, jsem takovou dobrotu nejedla. A i když mě potom celou noc bolelo bříško, byla jsem tak šťastná! Tak šťastná, že se mi i zapomnělo stýskat. Tahle chvíle nastala až brzy ráno, kdy všichni obyvatelé domu ještě spali. Hlavou se mi honily myšlenky. Jakpak asi skončil bráška? Zda-li pak si ho odnesla taky nějaká malá holčička a dostal misku výtečného masa? A co dědoušek, není mu bez nás smutno? Párkrát jsem zakňourala a bylo mi smutno. Toužila jsem po hebkých dětských ručkách. Chtěla jsem, aby mě Maria k sobě přitiskla a ujišťovala mě, že všechno bude v pořádku. Místo toho se z vedlejší místnosti vyřítil velký muž, kterému by dědoušek sahal sotva po ramena, a hrozivě na mě křičel. Začala jsem kňourat ještě víc. Naštval se a vystrčil mě ze dveří ven na zahradu. Ačkoli podle romantiků vládla pravá horká letní noc, třásla jsem se. Možná ani ne zimou, jako strachem a nejistotou. Nemohla jsem usnout a skrz skleněnou tabulku ve dveřích se koukala dovnitř.
A konečně jsem uviděla svou maličkou! Měla uslzené oči, ale když mě viděla, na tváři se jí objevil úsměv a běžela si pro mě. Přitiskla mě k sobě přesně tak, jak jsem o tom celou noc snila. Záhy se za ní vynořil ten velký muž a věnoval mi nepříjemný pohled. K snídani jsem dostala mléko s piškoty. Připomnělo mi to jídlo u dědouška a posteskla jsem si. Avšak okamžitě jsem smutek zahnala, když mě zmrazil pohled pana velkého, za ním se však smála dvě nejkrásnější očka plná pochopení.
Zahrady jsem se zpočátku bála, taky jsem ji poprvé navštívila ne za moc příznivých podmínek. Ale postupem času se stávala pro mne a mou maličkou tím nejkrásnějším místem plných hrátek. Měla jsem tolik hraček, barevné gumové míče, kostičky na kousání. A po všech těch hrátkách vždy následovala plná miska nejlepšího jídla na světě. Občas se mi vynořily vzpomínky na brášku a dědouška, ale den za dnem ustávaly a já se uklidňovala, jak moc se mají dobře.
Na své první narozeniny jsem dostala nový pelech. Přeci jen se ze mě stávala statná fena a starý pelech už nesloužil, tak jak měl. A taky jsem dostala obojek s pravou psí známkou. Hned jsem obíhala všechny psí sousedy v okolí zahrady a pyšnila se, že už patřím do rodiny. Tedy, když nepomyslím na otce, tak do rodiny opravdu patřím. Ale on, ten velký muž, jako by v sobě neměl kousek citu. Sotva jsem udělala sebemenší zvuk, nebo jsem vešla tlapkou do zakázaných prostor, končila jsem zavřená na zahradě, dokud mě má maličká nezachránila.
Často jsem se na něj snažila dělat „smutné psí oči“, jak tomu lidé říkají, ale on mi to oplácel svým „mužným“ pohledem. Neměl mě rád. Ale doma mě strpěl. Strpěl kvůli ní, jen kvůli ní…