To nejlepší (Ze sbírky Žena na tisíc způsobů)

Anotace: .

Taxík přede mnou odjel a já se dostal na první místo. Svět vypadá úplně jinak, když se dostanete na řadu. Teď stačilo ještě chvilku počkat. Ale tohle čekání z prvního místa je už jen třešnička na dortě. Něco jako když se po krásném milování pomilujete ještě jednou.
K okýnku spolujezdce přišla mladá holka, tak kolem dvaceti. Vlasy měla na mikádo a na sobě měla modrou blůzu a sukni nad kolena. Stáhnul jsem okýnko.
,,Saltash? Ok?“
,,Jasně,“ přikývnul jsem.
Saltash je menší město kousek za Plymouthem. Jede se tam přes Brunnelův most, klenoucí se nad zálivem Tamar.
Dosedla na zadní sedačku a já jsem nastartoval, zařadil jedničku a vybočil z řady. Poslední dobou se snažim sedět v autě rovně. Dost dlouho jsem se u řízení hrbil. Snažil jsem se sedět co nejpohodlněji a kurvil si přitom záda. Teď, když usedám do svýho taxíka, snažím se dotýkat bedry opěry sedačky, kterou má v pravém úhlu k sedáku. Zrovna tak tlačím proti sedačce i lopatky. Když takhle sedím, já a taxík splyneme. Stáváme se součástí jeden druhého. A mě nebolí záda.
Zapnul jsem rádio. Ona s někým telefonovala. Moc jí to slušelo. Víte, když mi do auta nastoupí pěkná ženská, připadá mi to jako zázrak. Já nevím, jak si představujete zázrak vy, ale pro mě zázrak je, když vezu pěknou ženskou odněkud někam. Když mám štěstí, zažívám zázrak každou noc.
Když jsem přejížděl most, tak jsem vypnul rádio.
,,Odsud mě budeš muset navigovat,“ řekl jsem jí.
,,Zahni doprava a pak jeď pořád rovně.“
,,Dobře.“
,,Měls dneska hodně práce?“ zeptala se po chvilce.
,,Šlo to.“ Když se děje zázrak, tak si ani nedokážu stěžovat. ,,A ty? Jakou jsi měla noc?“
,,Ale jo, dobrý...“ soukala ze sebe. ,,Mám teď zkouškový,“ pokračovala. Tentokrát v tom bylo víc nadšení. ,,Už jsem dvě zkoušky udělala a ještě dvě mě čekají.“
,,Hm. A co potom?“
,,Mám ještě jeden rok.“ Na chvilku se zamyslela. ,,A potom? Já nevím. Já nevím, co bude dál.“
Teď přišla moje chvíle, napadlo mě. Teď bych jí měl poradit. V autě mi sedí mladá holka a neví kudy kam. A vy to ještě nevíte, ale já jsem, co se týče dávání rad, jednička. Jednička.
Takže, moje milá.... Sledoval jsem silnici a skládal v sobě věty. Takže, moje milá...
Nic jsem ale neřekl. Byl jsem zticho. Poprvé v životě jsem se někomu nesnažil radit. Všechna slova, která jsem se chystal vyslovit, jsem vyhodil zadníma vrátkama, která se mi, ani nevím jak, udělaly na temeni hlavy. Všechno šlo ven.
A co bylo dál? Sledoval jsem silnici. A poslouchal. Poslouchal jsem to ticho, které mezi náma vzniklo. Cítil jsem úlevu, protože se mi to krásné ticho nepodařilo pozvracet mýma radama...
,,Teď doleva.... a teď zase. Tady mi to stačí.“
Zstavil jsem a vypnul taxametr. Jízdné bylo třináct liber a osmdesát pencí. Když vystupovala, tak jsem jí řekl to nejlepší, co jsem mohl. Řekl jsem jí:

,,Hodně štěstí.“
Otočila se ke mně a začla se smát. A já těma jejíma očima dohlédnul až k jejímu srdíčku.
Tak takhle, Vážení, vypadá dobře míněná rada. Ale my popojedem, ano?