When Will I Forget You?

Anotace: Copak si nevzpomínáš na...

... naše první setkání, když si seděl v autobuse. Já o pár sedadel za tebou a ty si se po neznatelné chvíli hypnotizování tvého zátylku otočil, chvíli těkal očima ze strany na stranu, jako by jsi někoho hledal a pak se jimi zastavil na mě. Tvoje tvář ukázala vrásky, které vznikly z častého mhouření očí a ten nádherný, zpola hravý zpola svůdný úsměv. Chvíli si se na mě díval, mezitím co já celá zrudla a snažila se dívat do země, srdce jak na běžícím pásu, ale potají po tobě stále pokukovala. Nevěděla jsem co dělat. Ignorovat Tě? - to nešlo. Tvé oči, tajemné, ale prozrazující i to, co nechceš, mě přiměly se stále dívat.

Vstal jsi. Stále se na mě díval, šel směrem ke mě, jako k cíli, od kterého vás dělí už jen pár krůčků.

Stál jsi nad mým sedadlem a otevřel pusu. Čekala jsem na slova, ale ty jsi nevěděl co říct. Já nevěděla co říct. Nastala trapná chvilka, kterou jsem si vyplnila díváním se do tvých očí.
"Ahoj," krátká odmlka "mohu si přisednout?"
Nečekal jsi na mou odpověď. Nevím, zda si se bál, že odmítnu, ale já bych stejně neodpověděla, byla jsem uchvácená. Byla jsem ponořená do rozbouřeného moře ve tvých očích?



...tu noc, když jsi mi zavázal oči šátkem, svedl mě dolů po schodech - pomalu, abych neupadla -, provedl mě dveřmi, dovedl na zahradu, sundal boty a položil na deku. Celou cestu jsi mě držel za ruku a šeptal mi: "Neboj se, mě můžeš věřit. Miluji Tě."
Prožili jsme krásnou a sladkou večeři pod širým nebem plným hvězd, kterou jsi sám uvařil?
...na ten okamžik, kdy padala hvězda a já aniž bych vyslovila své přání, políbil jsi mě? Byla to nádherná, romanticko-erotická noc, z které nás vyrušili sousedé a my se jak puberťáci smáli sami sobě?



... tu noc, kdy jsem se vrátila z pyžamového večírku, pořádán mými nejlepšími kamarádkami. Chtěla jsem s tebou prožít krásný milostný večer. Jenomže??
Někdo mě předběhl. Viděla jsem Vás v té nepřirozené poloze, jak na sobě ležíte. Ona se jen usmála, mezitím co ty jsi zkusil svůj trik s úsměvem, kterému jsem všechno odpustila. Všechno, krom tohoto.
"O-omlouvám se, nechtěla jsem rušit." To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Do očí se mi draly slzy. utíkala jsem po schodech dolů. V hlavě jsem měla obrázek Vás dvou. Na nic jiného jsem nemyslela. Proč? Co jsem udělala za chybu?
V srdci prázdno, ale zároveň plno. Plno tebe. Tebe a chvil, které jsme prožili spolu.
Chtěla jsem řvát. Kopat. bránit se. Ale čemu?


A teď? Sedím za zavřenými dveřmi. Na druhé straně nich jsi ty a žádáš o odpuštění. Prý to byl jen úlet.
Ano, úlet - takto se vyjadřují puberťáci.
Toto dělají puberťáci.
Jak jsi jen mohl?
Už ani nepláču, není proč. Nejsou slzy. Nezbyly. Všechny už jsem vypotřebovala.




Celé to vidím znovu.

Probuzení..
A já sedím v tomtéž autobuse, v kterým jsme se seznámili. Myslím na tebe. Marně, ale stále doufám, že znovu nastoupíš. Že to znovu sehrajeme od začátku. Že se ti zadívám do tvých očí a zbaštím ti všechno i s navijákem. Že tebe okouzlí mé vlasy, jak jsi mi řekl po dvou letech naše vztahu, který je už za námi a podlehneš, budeš brblat o čemkoliv, jen aby jsi byl v mé přítomnosti, stejně tak, jako já byla ráda v tvé.