JAK JSEM SE STAL "BÁSNÍKEM"

Anotace: Vliv vína na tvorbu.

Sbírka: ŽÁRLIVOST

(Není to literání útvar povídka, ale příběh. Či-li popis skutečného děje.)

Jak jsem se stal "básníkem"
Z ničeho nic. Ale napřed co a jak. Narodil jsem se ve městě, kde se narodily i když ne ve stejné době, dvě vysoké postavy. Tedy já a pravděpodobně i Jan Ámos Komenský. Celý život jsem se skoro styděl, že jako Moravský Slovák netíhnu ani k vínu, natožpak ke slivovici nebo jiným alkoholickým nápojům.
Až skoro v osmdesáti, lékařem doporučeno jako lék, začal jsem odměřeně pít červené víno. Musím ještě podotknout, že jsem i takový znalec vín, skoro jako v marketinku. Že teď už přesně rozpoznám červené od bílého, když má odbornost byla trochu otřesena zjištěním, že existuje ještě i víno růžové a Tokajské, které je nápadně žluté.
Víno na mne začalo působit skutečně blahodárně. Mimo ještě veselejší mysl, snazší usínání, nastalo ještě něco, co jsem vůbec nepředpokládal i když nikdy jsem o tomto jevu neslyšel, ba ani se nedočetl. Je to současně i návod, jak váš talent možná ještě více rozvinou.
Při pravidelném pití, 2 dl červeného vína před spaním, začal jsem se, stále pravidelněji kolem 3. hodiny ranní probouzet. Kupodivu se stále novými rýmy na rtech. Naučil jsem se ihned vstát, vše zapsat a ve dne pak dotvářet. Zpočátku jsem si myslel, že je to snad už chorobný stav. Odborníky nepotvrzeno. A tak během roku a půl, kdy potom ten původní stupeň veršovací horečky částečně klesl, jsem napsal více jako 200 různých rýmovánek, z čehož jsem si sám sobě vydal 5 sbírek „básní“. Bohužel nemohl jsem se úpravám tak věnovat, aby všechna dílka odpovídala představám, rád bych říkal svých kolegů a kolegyň. Z popudu stálé i když věcné a oprávněné kritiky, jsem napsal i tuto říkánku:

Nevím nic o normě - Píši,co Múza napoví
Škoda, že ta o rýmu - rytmu, moc neví
Někdy před spaním si své „básně“ s velkým zájmem přečítám! Přímo žasnu nad autorovým umem. Často se musím i zamyslet, „co tím chtěl básník říci?“. Jindy zas dojetím stírám kanoucí slzy, abych potom naplněn silným kulturním zážitkem, někdy i před tím, spokojeně usnul.
Proč jsem to napsal? Snad pro zajímavost. Možná, že cosi z napsaného přijmete za své a také, abyste mne, celoživotního humoristu a klauna, mistra v bájivém vyprávění starců, lépe poznali.

PS Vlivem školní výuky o literatuře a puberty, několik „básní“ jsem stvořil již před rokem 1950.
Psaní mne zas přepadlo až skoro po šedesáti letech. Denně prosím čtenáře za odpuštění.