Že by můj život?

Anotace: Přečtěte si to, jestli chcete,ale není to nic moc.Jen názor na sebevraždu a pohled na můj život. Jestli se dočtete až do konce,tak jste dobří.Stejně je to prkotina.A třeba to i okomentujte:) Děkuju- takova je skutecnost

Přemýšlím, zda vám mám své myšlenky sdělit nebo ne. Ale po přečtení povídky „Poslední zamyšlení“ od pisatele Walome, jsem se rozhodla, že net je vlastně dost velký a já nikoho nenutím, aby to četl, takže to vlastně napsat můžu:o)
Je mi 16 let.. Neměla jsem moc pěkný dětství, vlastně..mám strašně málo pěkných vzpomínek. Nejvíce převažuje křik, hádky a pláč. Mám agresivního otce, bohužel. Po 20 letech manželství se mamina rozhodla, že to dále snášet nebude a odstěhovala se se mnou (mám 3 sourozence a ti chtěli zůstat, i když je nečekalo nic dobrého). Moje mamina můj obdiv, že jeho krutost snášela tak strašně dlouho. Bil mé sourozence i matku, ale na mě vztáhl za 9 let mého života, co si vzpomínám, ruku jen 2x. Nechápu, jak je to možné.
Vždycky jsem všem záviděla jejich báječné otce. U rozvodu se u mě hádal. Měla jsem ho ráda, ale nechtěla jsem s ním žít. Měla jsem ho navštěvovat každý sudý týden. Po třech letech pomlouvání mojí matky a přemlouvání, abych k němu šla bydlet, si mě přestal vyzvedávat. Bez vysvětlení. Bylo mi 12 a můj vlastní otec mě zavrhl. U soudu řekl, že jsem se k němu chovala arogantně.. a přitom já z něj měla strach.
Je mi 16.. Mám za sebou mnoho bolestivých hádek s mojí odvážnou matkou, která se postavila celé naší ex-rodině. Po té poslední jsem měla modřiny na těle? Ale ty se brzy ztratily a vše je zase na dlouho v pořádku. Po hádkách s otcem a jeho opovržením mou osobou mi zbyly jizvy.. ale na duši. Když se nad tím zamyslím více, tak ho vlastně nenávidím a přitom..
… a přitom přes to přese všechno bych si přála, aby vše bylo v pořádku, abych za ním mohla přijít a říct mu, co je nového.

Upřímně řečeno, mamina mě poté trošku rozmazlovala a ze mě začal růst drzý rošťák.. Už mě nezvládá. Jsem živel.
Mám za sebou pro mě bolestné rány osudu (i když jsou lidé s většími, vím). Mnohokrát jsem přemýšlela nad sebevraždou, kvůli otci. Ale pak přišla segra a řekla mi: „Nebuď blbá. Víš, kolikrát já už seděla ve vaně s žiletkou v ruce? Ale takový potěšení nikomu neudělám. Ukaž jim, sakra, že jsi lepší.“ Vím už, že on za to nestojí, je to ubohej zmetek. (A kromě toho..já se bojím bolesti;o)) A stejně, sebevraždou bych nic nevyřešila. Copak jsem srab????
A tak jsem si řekla, že to zkusím zahnat cigaretami. Začala jsem tedy kouřit..Vydržela jsem to týden.. Přiznám se, že se mi to hnusný a při kouři z cigaret se dusím.. Tak že by alkohol? Nerada zvracim:D takže všeho s mírou?
Jsem tedy slaboch, když všechno řeším tabulkou čokolády? (ale „klustá“ nejsem ani trochen..)
Všichni kouří z frajeřiny nebo ze slabosti. Walome měl pravdu. Ale já to překonala. A jsem ráda.
Takže lidičky-pro ty, co se dočetli až sem-, nekažte si zdraví a radši jezte čokoládu. A žádný sebevraždy, buďte lepší a silnější!!

Děkuji za váš čas strávený čtením téhle prkotiny?