Pouť

Anotace: Co bude dál?

Poněkud nevlídně se podíval do jejích krásných očí a výmluvným gestem ukázal na dveře. Odešla. Bez pláče, bez otázek a beze slova. Jen její vůně ještě dlouho visela ve vzduchu, zatímco on seděl dál na své dřevěné židli a hleděl na dveře, ve kterých se před léty objevila. Vzpomínal.

Tenkrát měl opravdu problém. Neviděl cestu ven. Šel do místního supermarketu a koupil si nové žiletky. Když platil u pokladny, trochu se usmál. Nikdo nic nechápal a kdo si toho všiml, tomu nevěnoval pozornost. Přišel domů, rozbalil žiletku a pustil horkou vodu.

Přestal se ovládat. Praštil ji vší silou do obličeje. Upadla na kuchyňský dřez a rozbila si o něj hlavu. Sebrala se ze země s nožem v ruce, ale byla omráčená. Chytla další ránu, spadla na linoleum a už se nezvedla. A bylo ticho. Tak dlouhé ticho, že mohl přemýšlet. Seděl nad jejím tělem a myslel na všechno to, co spolu prožili. A doufal, že ještě prožijí.

Leželi na posteli a ztěžka oddechovali po milování. Koukali do stropu. Žili. Naplno a bez úzkosti. Podívali se na sebe, usmáli a přitulili. Usnuli. A jemu bylo poprvé opravdu teplo.

Seděli u Vltavy a sledovali racky. Za zády jim projela tramvaj a on se usmál. Jen tak. Byla zima. Drželi se kolem ramen a vypadali jak sochy. Jen jejich oči vypadaly živé. A zasněné.

Seznámili se přes internet. Trocha zoufalství a člověk je schopen si dát i inzerát. Bál se dne, kdy se uvidí, protože nevypadal zrovna jako model. Dokonce byl dost ošklivý. Celou noc nespal a když se blížil ke smluvené kavárně, málem zaváhal. Naštěstí neutekl.

Sedl si na lavičku na dětském hřišti s lahváčem v ruce. Upil a rozplakal se. Byl tam sám. V půl jedné ráno uprotřed léta seděl úplně sám opilý na lavičce, kde přes den sedí maminky a tlachají o všem možném, zatímco si jejich děti hrají na nedaleké hrazdě. A bylo mu tak úzko, že se nemohl ani hnout. Cítil, jak v něm všechno umírá. Jeho žaludek se mu sevřel a píchlo ho u srdce. Myslel si, že umřel. Snad.

Psal. Básně, povídky a všechno možný. Stále tak nějak sám. Beznadějně uzavřený, ale pořád doufající. A papír mu byl nejlepším přítelem. Spolu s alkoholem.

Stál na autobusové zastávce. Mírně opilý si pohrával se Startkou mezi prsty, zatímco levou rukou hledal po kapsách svůj starý zapalovač. Bylo jaro a všude bylo nádherně. Po dlažebních kostkách na silnici se kutálela prázdná plechovka od Budvaru, dealer přes ulici prodával svoje „nejlepší sboží“ patnáctiletým frackům, kterým maminky dávaly naivně peníze na svačiny, a nakonec začalo trochu pršet. Ale jen trochu.

Prožil si svůj první vztah. Problém byl v tom, že ještě o ženách nic nevěděl. A přestože si počínal velmi zdatně na svůj věk, přišel o ni. Vlastně ji ani nikdy pořádně neměl, a v tom možná byl ten největší zádrhel. Ona nechápala, co prožívá, a často nechtěně udeřila na slabá a velmi bolestivá místa. Přečkal to, ale ona o tom neví. Pořád.

Na gymplu zapadl. Nebo si to myslel. Měl své ideály, perspektivy a plány. Jenže se měnil. Spolužáci mu za chvíli připadali vzdálení a neměl potřebu dělat nic z toho, co dělali oni. Opovrhoval jimi. Chodil po škole jako přízrak s rozevlátou košilí, sklopenou hlavou a nenávistným pohledem v očích. A ztrácel se ve všem. Ve světě, v dívkách a hlavně v sobě. Tenkrát už potřeboval pomoc. Jenže věděl, že nepřijde. V životě ho poháněla jen naděje. Naděje, kterou ale nespecifikoval, protože věděl, že by pak o ni přišel. A už tenkrát začal chápat mnoho věcí.

Běžel domů se zprávou, která měla vliv na celý jeho život. Vzali ho. A ten den, ten den si pamatuje dodnes. Ne snad jen pro to, že ho vzali na školu, ale proto, že tenkrát viděl svět jako něco přátelského a příjemného. Otevíral se před ním život, do kterého vstupoval jako bezstarostný hoch s nadšením pro práci a s úsměvem na tváři.

O prázninách jel na kole na kopec nedaleko chaty jeho prarodičů. Prach odlétával od pneumatik jeho laciného a těžkého kola, jak stoupal po polní cestě za účelem najít houby v blízkém lese. Zastavil se na mýtině a poprvé začal mluvit sám se sebou. A líbilo se mu to, protože ho konečně někdo poslouchal. Strávil tam celé odpoledne a nevídaně spokojený se vrátil domů bez jediné houby. Prý nerostly.

V osmé třídě pobíhal s partou místních frajerů po sídlišti a dělal bordel. Občas něco ukradl, rozbil, nebo na někoho ukázal fakáče. Měl problémy svého věku a věděl, jak na ně vyzrát. Neměl vrásky ani strach.

Seděl ve školní lavici v pleteném svetru od babičky a v levných džínsách zakoupených v sekáči. Správně odpověděl na stupidní otázku, kolik je tři krát čtyři, a už si pyšně běžel pro svou jedničku do žákovské knížky. Byl šťastný. Z nevědomosti.

Ležel ve své dětské posteli a čekal na tmu. Míval noční můry o čarodějnici, která létala k němu do pokoje oknem. Řekl si, že dneska se jí zbaví, že stačí jen chtít. Tenkrát měl silnou vůli. Čarodějnice přilétla a on ji shodil z koštěte. Spadla za postel a stala se mu rovnocennou. Dlouho jí domlouval. Už se nikdy nevrátila.

Konečně vylezl na světlo a byla mu strašná zima. Rozplakal se a bezmocně se nechal unášet sestrou až na stůl, kde ho zabalili do čistého ručníku. Hltal svět, hltal lidi a hltal plodovou vodu. A všechno ho teprve čekalo.