Doprdele

Anotace: Květen 2002 aneb Když se daří, tak se daří... :o) Tento příběh se mi skutečně stal, jakákoliv náhodná podobnost s místy nebo osobami žijícími ve vašem okolí není vůbec náhodná... :o)

Je to asi tejden, přišel za mnou brácha, že prej když je tak trapně hezky, tak jestli bych se nejel projet někam na kole. Potřebuju se hejbat jako sůl, tak jsem mu řek jako že teda jo, že si ale musím nejdřív to kolo nafouknout, páč mi molekuly vzduchu v duších přes zimu pochcípaly hlady…
Sednul jsem do auta a vyrazil domů pro kolo. V návodu na pumpičce stálo něco, jako že není nic jednoduššího, než právě s ní doplnit zásoby vzduchu tam, kde se jich nedostává. Buďto jsem úplnej debil, nebo návod kecá. Po půlhodině marnýho úsilí mrsknu vztekle pumpičkou do kouta. Jediný, čeho se mi podařilo dosáhnout, bylo to, že jsem se zpotil jako tučňák v sauně a vypustil při tom všechny zbytky vzduchu z kola… Doprdele…
Vytáhnu teda ten velocipéd před barák s tím, že ho odvezu k našim a nafouknu kompresorem. Jelikož se mi nevejde do auta, snažím se ho zmenšit odmontováním předního kola. Jakožto technickej typ mám zase problémy. Nějak se zasek rychloupínák, tak s kolem lehce lomcuju, v marný snaze vytáhnout ho z vidlice. Zaberu trochu víc. Vzápětí zjišťuju, že to bylo zbytečně moc, páč mi beran z řidítek málem vyrazil oko. Třu si pochroumanej frňák, monokl jako prase… Doprdele…
Nicméně se mi obě kola nakonec daří již zmiňovaným kompresorem nafouknout na přijatelnej počet hektopaskalů a radostně vyrážíme… Na tacháči mám asi 100 ujetých metrů, když se mi do cesty zákeřně staví železniční přejezd. Ignorujíc základní pravidlo cyklisty - přes koleje vždycky kolmo - házím tlamu přímo výstavní. Na asfaltu zůstává nádherná brzdná dráha od mýho kolena, dopraváci by měli radost… Zkuste si někdy stihnout vytáhnout nohu z utažený klipsny v časovým limitu cca 0,5 vteřiny, já to nestih… Doprdele…
V hospodě na záchodě vydrhnu koleno od vzorků komunikace a jedeme dál… Asi za hoďku obracíme a nějakou podezřele šťastnou shodou okolností se dostáváme domů už bez nehod. Omotám koleno a že prej jestli bysme nepomohli tátovi s něčím na zahradě. Přístřešek na dřevo… Jen poponýst o kousek takovou konstrukci… Už to máme skoro na místě... Ještě potřebuju trochu couvnout... Brácha se opírá do konstrukce o něco víc, než je zdrávo... Moje nohy zůstávaj na místě, zatímco zbytek mě se kácí někam směrem k jihu… Čerstvě pořezaný lískový keře… Doprdele, proč ty klacky někdo neuříz rovně, ale šikmo… Schválně zkuste hádat, kam se mi jeden z nich zapíchnul…?