Na lavičce

Anotace: Co vše se může dít na lavičce v parku?!

Byl pozdní večer – první máj.
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
Karel Hynek Mácha

Uprostřed parku stála lavička. Stará, dřevěné desky trouchnivěly a lak se z nich pomalu sloupával. Kolem její nohy se válelo několik vajglů a za stromem vedle lavičky byly střepy rozbitého skla, na němž byl ještě kousek etikety nějakého levného vína. Ta lavička tam ale nestála jen tak sama se stromem, mimochodem lípou, z druhé strany ji obklopoval krásný rozkvetlý keř. Bylo teplo, bylo jaro.
Ručičky na kostelních hodinách se k sobě pomalu přibližovaly, bylo asi čtvrt na čtyři. Na lavičce seděl chlapec. Na nohou prošoupané tenisky z frcu, vytahané, špinavé tričko a plátěné tepláky s dírou na stehně. Seděl tam na kraji lavečky, opřený zbitou rukou o opěradlo a třásl se. Třásl se zimou a strachem. Zrovna šla kolem asi stejně stará dívka. V jedné ruce držela cigaretu, druhou se škrábala v úhledně rozcuchaných vlasech, na stylové mikině byl nápis známé značky a černo-bílé boty byly nejspíš jen pár dní staré. Bez zájmu prošla kolem vylekaného chlapce, ale po pár krocích se zastavila. Otočila se a řekla: „Hele vole, nemáš voheň?“ a přišlápla právě dokouřenou cigaretu. Chlapec nereagoval, díval se nepřítomně do místa kdesi mezi stromy. Dívka snad ani nečekala odpověď, možná ani zapalovač nepotřebovala. Bez pobídky si k němu přisedla a rozvalila se na lavičce jak stálý zákazník v hospodě. On se stále klepal. Vytáhla z kapsy u kalhot krabičku cigaret i se zapalovačem a zapálila si další. „Nechceš?“ natáhla k němu poloprázdnou krabičku. Nic. „To je den, co, vole?“ navázala rozhovor sama se sebou. „Ptáci zpívaj, všechno kvete, lidi choděj na procházky do parku,“ řekla s hraným nadšením. „A kde si mám pak dát, sakra, v klidu čouda?“ zvýšila hlas, až se kolemjdoucí pár zděšeně otočil. Potáhla si z cigarety a kouř pak vyfoukla do obličeje mladíkovi. Ten se zakuckal a začal se třást ještě víc. Seděli chvíli tiše vedle sebe a z dívčiny cigarety pomalu stoupal kouř. „Já nevím, vole, jak můžeš chodit v tomhle po ulici?“ otočila se na něj z ničeho nic a zatahala ho za ušpiněné triko. Když jí neodpovídal, praštila ho pěstí do ramene. Na to nečekaná reakce. Chlapec se s bolestivou grimasou chytil za rameno, nejspíš ho udeřila do jedné z mnoha modřin, které má po celém těle. Otočil na ni svůj zkřivený obličej s modřinou na pravém oku a zaschlou krví v koutku úst. Kupodivu ji to ani nepřekvapilo, na rozdíl od onoho páru, který se vracel zase zpět kolem této lavečky. V dalších několika okamžicích se nic nedělo. Mladík se dál třásl a dívka z nudy opalovala kovovou konstrukci lavečky zapalovačem. Až když se z opáleného místa začal linout zápach spáleného laku, usmála se a nechala toho. „Tak hele, vole,“ promluvila opět k mlčícímu chlapci, „poslala mě sem matka, to´s asi pochopil. Fotřík zmizel do hospody, takže už se můžeš vrátit.“ Zvedla se z lavičky a podala mu ruku. Chlapec se přestal klepat, ale stále se díval na ono místo mezi stromy. Vrhla na něj znuděný pohled a po chvíli vrátila ruku do kapsy. Otočila se na podpatku, zahodila další dokouřenou cigaretu k noze lavičky a odcházela směrem z parku. Hoch se na její vzdalující se záda zadíval vystrašeným, utýraným pohledem a pak se za ní rozběhl. Dohonil ji a v tichosti se k ní přidal. „Jak tě můžou naši nechat běhat takhle po ulici, ty vole?“ ptala se, opět nečekala odpověď a ani si nevšímala bratrova marného snažení s ní srovnat krok.
Šli dva mladí lidé parkem. Nedrželi se za ruce, neříkali si zamilovaná slova, ani si nedomlouvali příští schůzku. Všechno kvetlo a ptáci zpívali. Bylo teplo, bylo jaro.