Životní zlom jménem Šimon I.

Procházím se podzimním parkem. Myšlenkami se neustále vracím do minulosti. Nejspíš bude na vině tohle depresivní roční období… Říkám si, jestli bych se zachovala stejně jako dřív, pak si pokaždé uvědomím, že je to ztráta času… Neustále se však snažím vypátrat v každém svém zkrachovalém vztahu chybu, po které se vše zhroutilo jako domeček z karet. V porovnání s mými přítelkyněmi si opravdu myslím, že něco dělám špatně, a tak vinu neustále hledám na své straně. Není možné, abych se ve svých dvaadvaceti letech mohla „pochlubit“ pár vážnými vztahy, které však nepřekročily hranici tří měsíců. Občas v baru narazím na chlapa, který mě neuvěřitelně přitahuje a skončíme v posteli, ale i tak jsem ráda, když si ráno sbalí svých pět švestek a já si můžu opět užívat nezávazné svobody. Nejspíš jsem ještě nedospěla do role, abych sbírala cizí špinavé ponožky po celém bytě a dělala někomu služku. Dochází mi, že jsem však na něco zapomněla… Před rokem jsem narazila na člověka, který mi úplně změnil život. Nikdy bych nevěřila, co všechno bych udělala pro chlapa, pro lásku. Vždy jsem odmítala dělat někomu druhé housle, tohle však bylo jiné. Asi to byla opravdová láska...