Lovec baletek

Anotace: v Brně potkáte snad úplně kohokoliv...

Stojím na autobusové zastávce, bolí mě záda z těžké tašky, nohy z těžké hlavy a hlava z těžkých myšlenek. Přes předloktí mám přehozenou sukni, kterou si vezu z tancování před vystoupením na drobné úpravy domů. Je to opravdu krásná sukně, tak krásná, až se k sobě vůbec nehodíme. Několik vrstev duhové síťoviny a objekt neskrývaného zájmu všech přítomných (a především žen libovolného stáří) je na světě.

Je vážně překrásná, a taky vážně těžká. Unavená z tancování, obtěžkána vším co nesu, a tou krásou nejvíc, vrhám na spolučekající na autobus ty nejděsivější pohledy jaké umím. Svraštím obočí, nasadím inverzní úsměv, a metám blesky do vzdálenosti několika metrů.

Zdá se, že to funguje, jejich zájem zjevně opadá a mnozí se jali zkoumat někoho jiného. Pomalu začínám slavit úspěšnou operaci odrazování, když v tom mě někdo ťukne zezadu do ramena. Úlekem vyskočím několik stop nad zem (nevím kolik to je, ale tak nějak se to říká, ne?) a prudce se otočím. Za mnou stojí mladý muž neidentifikovatelného stáří a vzezření. Vzhledem jedoduše univerzální mladý mužský, kopie typu XY milion. "Promiňte slečno, vy jste baletka?" Vytřeštím na něj oči tak, až se zpětně divím, že rovnou neutekl. S neskrývaným překvapením mu odpovídám, že  bohužel ne. "Tak to je škoda, já totiž už dloho jednu hledám." Ještě se na mě mile usměje, a s téměř zlověstným "Třeba jednou" mi zamává a dobíhá přijíždějící tramvaj.

Lovec baletek, napadlo mě. Od té doby (od včerejška), mi hlavou neustále hrozně otravně vrtá, co takový lovec udělá s baletkou, když ji skutečně chytí. Ať už je to co je to, brněnské baletky, dejte si pozor, nebo si vás jednou najde.