Nezastavujeme

Anotace: Příběh ze života vlakvedoucí

Budík zvoní ve 2.00 ráno. A já musím, tak jako uplynulých patnáct let, vstát a jít do práce. Do té samé rutinní práce, která mi nepřináší téměř žádnou radost. Jen samé starosti, stres a nepravidelnou stravu. Ze svých původních pětašedesáti kil mám nyní pětasedmdesát, šediny převažují nad mou přírodní barvou a na mých křečových žilách by se mohl v džungli houpat Tarzan. Jenomže v našem malém městě je to nejlépe placená práce a nic jiného vlastně neumím. Navíc jsem už moc stará na získávání nových zkušeností.
Za pomoci mého kapesního zápisníčku zjišťuji, že dnes mě čeká dvakrát trasa Tábor-Benešov a poté Tábor-České Budějovice, což znamená osmaosmdesátkrát otevřít dveře, osmaosmdesátkrát slézt kovové schůdky, osmaosmdesátkrát písknout na píšťalku, osmaosmdesátkrát dát znamení strojvůdci, osmaosmdesátkrát vylézt kovové schůdky a osmaosmdesátkrát zavřít dveře.

Má rána probíhají prakticky stejně. Káva, snídaně, ranní hygiena, uniforma, venčení psa a cesta na vlakové nádraží. Přihlásit se telefonem na centrálu v Českých Budějovicích, vyzvednout si POPku – přenosnou osobní pokladnu, a jít k vlaku. Napsat bržděnku – zprávu o brzdě vlaku. Počkat asi půl hodiny, než máme povolený odjezd. Písknout, dát velkým T znamení strojvůdci, že můžeme vyrazit, naskočit do vlaku a začít kontrolovat jízdenky.
Jako vždy je v tomto vlaku značné množství podnapilých osob, proto je lepší být odměřená a profesionální. Ne se smát, jak je u mě zvykem.
„Dobré ráno, jízdenku prosím,“ odměřeně říkám totálně ožralému, asi dvacetiletému klukovi.
„Nemám!“
„Tak kam to bude?“
„Mezno,“ štěkne. Na POPce naklepu příslušné informace a ještě než zadám tisk, kouknu se znova na kluka: „Takže to máme dvacet devět korun za jízdenku a čtyřicet korun přirážka, protože tady je otevřená pokladna a vaší povinností je, si jízdenku koupit.“
„Sorry, ale nemám u sebe ani floka.“
„V tom případě vás budu muset požádat, abyste si na další zastávce vystoupil.“ ukončím rozhovor a pokračuji k dalším cestujícím.
„Kdybyste potřebovala, pomůžu vám ho vyhodit.“ Říká polohlasně jeden z pravidelných cestujících.
„Dobře, děkuju.“ Usměju se, zatímco razítkuji jeho jízdenku. Uvidíme, jestli se opilec bude mít k odchodu nebo ne.
O pár minut později je zastávka Chotoviny. Skutečně dojdu k opilému klukovi a opakovaně ho žádám, aby opustil vlakovou soupravu. Rozhodně se k tomu nemá a častuje mě různými označeními od hospodářských zvířat až po pohlavní orgány.
„Já vás nejmíň po páté žádám, abyste opustil vlakovou soupravu. Nemáte jízdenku, ani peníze a já vás zadarmo nepovezu,“ říkám naoko s klidem, ale v hlavě na něj křičím, na spratka. Ve chvíli, kdy ho chytám za mikinu a snažím se ho vytáhnout alespoň na nohy, on chytá mou ruku a bolestivě ji kroutí. Naštěstí v tu chvíli přiskočí pán, klacka zpacifikuje dobře mířeným pohlavkem, chytí ho zezadu za rameno a vyvede z vlaku.
„Nestalo se vám nic?“
„Ne, v pořádku, děkuju, že jste mi pomohl.“ Jsem sice ráda, že jsem se s klukem nemusela prát, ale na druhou stranu nesnáším, když něco nezvládnu sama.

V Benešově nemáme čas na nic jiného, než jen otočit cedule, převěsit mašinu a vracíme se do Tábora. Tímto vlakem jezdí i můj dlouholetý ctitel. Pětašedesátiletý důchodce, který mi pořád dává nějaké sladkosti. Když vlakem přicházím k němu, už z dálky se na mě culí téměř bezzubá ústa.
„Á, dobré ráno, paní Radko, tak jak jste se dneska vyspala?“
„Dobrý den, pane Brousek, no, málo, jako vždycky na tuhle směnu. Vstávám na ni ve dvě.“
„Ježiš marja, to by mě stará musela křísit, to já nevstanu dřív než v pět, nikdy jsem nebyl ranní ptáče. To vás obdivuju.“
„Je to o zvyku, ale i přesto jsem se už roky pořádně nevyspala.“
„V důchodu si to vynahradíte.“
„Ale neblázněte, až budu v důchodu, tak dcera snad už bude mít děti a budu pilně hlídat.“ Doufám, že moje dcera jednou dojde k názoru, že děti jsou celkem fajn a ne požírač času, jak tvrdí teď.
„Je mi přece teprve třicet, není kam chvátat, spousta ženskejch má děti kolem čtyřicítky“, to od ní slyším pořád. Co na tom, že všechny její spolužačky a kamarádky děti už mají. Jedna dokonce čtyři.
Z myšlenek mě vytrhne až pan Brousek, který mi tak, jako mnohokrát předtím strčí do ruky čokoládové zvířátko. Poděkuji mu a pokračuji v cestě vlakem.
Po příjezdu do Tábora se rozloučím se strojvedoucím Zdendou, kterému směna pokračuje jinak než mně. Já ještě projdu vlak, aby tam nikdo nezůstal, a tak, jako se mi to stalo už párkrát předtím, najdu peněženku. Lidé v ranních vlacích často něco nechávají. Za svou kariéru jsem objevila několik peněženek, mobilních telefonů, pár tašek s nákupem, tři mikiny a jednou v létě dokonce i boty.
S koženou věcičkou v ruce se vydávám směrem k úschovně zavazadel, kde jsou i ztráty a nálezy.
„Ahoj, Evi,“ zavolám na svou kolegyni a přes okénko jí podávám úlovek.
„Ahoj, Radko. Zase šrajtofle?“
„Jo, jo, ale vypadá, že je prázdná.“
„Co ty, máš pauzu?“
„Jo. Musim dojít se psem, takže jedu domů.“
„Chápu, slyšela jsi už tu novinku? Skalák se rozvádí.“
„Cože? Jakto? Povídej, to mě zajímá.“ Nastražím uši a během chvíle se dozvím, že náš šéf, jehož manželka je také vlakvedoucí, zjistil, že ho podvádí s jedním výpravčím.
„A to si ještě představ, prej když to zjistil, tak jí jednu vrazil, takže Naďa teď jezdí s monoklem.“
„Tak to je síla. Ale co, nemá se tahat s výpravčíma, když je vdaná.“ Pokrčím rameny a s Janou dále rozebíráme některé naše kolegy. Dozvím se, že dva z nich se za měsíc berou, a že Jiřina, které před pár lety zemřel syn a manžel má opět další průšvih. Po nespočtu zaspání, nedodržení předpisů a dalších chybách, se divím, že se u drah stále drží.
„Sakra, musim letět, za chvíli máme odjezd.“ Hodina a půl pauzy uběhla jakoby nic a chudák můj pejsek je doma sám, nevyvenčen.

Při poslední ze série dnešní trasy Tábor-České Budějovice-Tábor melu z posledního. V tomto vlaku jsou bohatě zastoupeny všechny věkové skupiny. Maminky s dětmi, puberťáci jedoucí ze školy i důchodci vracející se od lékaře či z nákupů. Hodně lidí si ani nemůže sednout a já mezi nimi musím pobíhat, kontrolovat jízdenky, průkazky všeho druhu a já nevím, co ještě.
V Českých Budějovicích mám chvíli čas, takže si v automatu koupím napodobeninu kávy, sednu si na mašinu k fírovi a zatepla mu povím informace o našem velkém šéfovi. Strašně se diví, že Skaláková ý, naopak se nediví Skalákovi, že jí praštil. Ale tomu se zas divím já, protože sám před několika lety podváděl svou manželku s výpravčí a má s ní teď sedmnáctiletou dceru. Jeho manželka, která také jezdí u ČD to překousla a žijí dál, prý spokojeně. Jak já říkám 'ČD jsou jedna velká (ne)šťastná rodina v modrých uniformách.'
„Tak já letim Jaroušku, za chvíli odjíždíme,“ Zahlaholím a mám se k odchodu.
„Tak leť a bacha na háro.“ Varuje mě, před úrazem přivření mých po pas dlouhých vlasů do dveří.
Díky pokecu s Járou mi zbytek směny uteče poměrně rychle, ale jakmile v 17.51 zastavíme ve stanici Tábor, opět na mě doléhá únava. Musím ještě dojít odevzdat tržbu, POPku a odsunout se na zastávku MHD. Už v autobuse usínám. To je tzv. nádražácký syndrom. Jsme schopni spát kdykoli a hlavně kdekoli, ale ještě mě čekají povinnosti. Pes se sám nevyvenčí a košile samy nevyžehlí. Večer mi zpříjemní rozhovor s dcerou, která se mi pochlubí, že k dvouletému výročí s přítelem dostala zájezd do Švédska. Už to, že s ním vydržela dva roky je úspěch a já si říkám, že snad i to moje tele dospěje a já budu mít zase pořádnou radost ze života v podobě vnoučat.