Puleček - část I.

Anotace: První část lehoučké povídky bez záměru hlubšího nasměrování čtenáře, tak trochu o naivitě a neschopnosti některých policistů. Děj se odehrává v roce 1946, což ovšem není příliš směrodatné a podstatné, pro informaci se však hodí.

Sbírka: Zlaté lehkopisy české

Můj přítel by to komentoval slovy: „Slunce je zde od toho, aby jej zakryly mraky.“ Zřejmě by poté dodal něco o přeháňkách a záhoncích kedluben a svou poznámku by zakončil útrpným úsměvem. To bych ovšem nějakého takového přítele musel mít.

Stalo se tedy, že se nad mou kučeravou hlavou stáhla mračna. Lépe řečeno jim předcházel pověstný blesk z čistého nebe, který mě zastihl přibližně v jedenáct hodin večer ve vyhlášeném baru Maroko. Nedalo mu moc práce si zjistit, kde mou zhýralou maličkost najde, trávil jsem zde příliš mnoho večerů, z čehož plyne ponaučení, že příště by se šikla nějaká změna.

V té době jsem byl zasnouben s krásnou a velice inteligentní dívkou. Tuším, že se jmenovala Madla. Ne, nemyslete si, tak zle jsem na tom nebyl, abych neznal jméno své vyvolené; horší bylo, že si jím nebyla jista ani ona sama. Znal jsem ji jako sirotka v opatrovnictví jistého váženého pána, muže postaršího vzezření, velice moudrého a neskonale šarmantního. Jak jsem na první pohled vycítil, mezi jeho další klad se počítala i neustále plná kapsa peněz. Madla byla kouzelná žena, půvab sám, hlavička skrývala leccos důmyslného, co by jeden u ženy nečekal. Zpočátku jsem to bral jako ryze pozitivní věc, ovšem to jsem se domníval, že ji přesto svým intelektem značně převyšuji. Jak mi ovšem Madla předvedla, zmýlil jsem se v odhadu jejím, a hlavně svém.

Zahřmělo s příchodem dvou černě oděných mužů. Měl jsem to brát jako výstrahu, když jsem je spatřil, avšak ne nadarmo se říká, že hřmí až po zablesknutí. Bouřka byla tehdy ještě příliš daleko, a tak jestli jsem nějaký elektrický výboj vůbec zpozoroval, do té doby jsem na něj zapomněl.

Muži přistoupili ke mně. Neomylně znali svůj cíl, který byl obrovnán krásnými dívkami a mírně konzervován několika alkoholickými drinky. Hudba sice hrála dál, ale zábava ustala; taneční páry polevily v tempu a vyčkávaly s očima nalepenýma na mé povolené kravatě. Jo, kéž bych si ji utáhl svou vlastní rukou a nepřenechával tuto milou povinnost někomu jinému, docela cizímu.

„Ráčejí být Alois… moment… Bez-chleba?“ promluvil na mě jeden z oněch dvou mužů, ten menší s štiplavě černým knírkem a malýma kulatýma očkama. Pohlédl jsem na něj poněkud nedůvěřivě ve snaze odehnat jeho dvojče, a možná dokonce i trojče ze svého zorného úhlu. Nevím, kolik přesně jsem jich viděl, tak nějak zvláštně se míhali před očima, různě se proplétali a dal bych za to krk, že i levitovali. Přišlo mi to svým způsobem k smíchu, ještě nikdy mě žádný létající černooděnec neoslovil mým smutným příjmením, které navíc skoro nikdo z tohoto baru neznal. Kolečka zarachotila, zaskřípala a první zoubky zapadly do sebe. Ano, tohle nejsou obyčejní hosté Maroka.

„Neptej se, vždyť vidíš, že je to on,“ zašeptal kníračovi do ucha dlouhán.

„Pánové, zvu vás na… co rádi pijete?“ zahlaholil jsem a v rozmáchlém gestu naznačil, že dneska všechno platím já.

„Obávám se, pane Bezchleba, že vás na cokoliv přejde chuť,“ prorokoval ten s knírkem.

„No tak, no tak, nechme toho pochlebování. Já jsem Álois,“ mrknul jsem na něj a silně zdůraznil první písmeno svého hloupého jména. Alois, Lojza, Lojzík, či snad dokonce Lojzíček, no tě pic!

Už to tak vypadalo, že by si se mnou dlouhán potykal, ale kníratý dělal, jako by nic neslyšel, a podržel mi před nosem kus nahnědlého papíru. Svraštěl jsem obočí, abych alespoň trochu zaostřil. Musel jsem se zaklonit a chtěje dodat poznámku o vidění nablízko, jsem málem ztratil svou rovnováhu, nebýt slečen, které mě stále opatrovaly.

„No ták, kdo to má k čertu vidět, když mu to strkáte přímo pod nos!“ zanadával jsem sladce děkujíc svým společnicím.

„Znáte tu ženu?“ zeptal se mě, přičemž prodloužil vzdálenost mezi papírem a mým obličejem. Ten malý cancourek byla fotografie. A jak jsem ve chvíli zjistil, skýtala pohled na něžný dívčí obličejík. Ten půvab, smyslně něžný výraz, moudré oči…

„Jé, ta je tak podobná Madle!“ vykřikl jsem radostně. „Kdo je to?“ Měl jsem dojem, že jsem objevil něco zázračného, hned bych k Madle s onou fotkou přispěchal, to přeci musí být její příbuzná! Když chudák nezná svoji rodinu, mohl bych jí pomoct – a třeba by přišlo i na nějaké to další věno… Její poručník byl sice štědrý muž, ale to víte, doba je zlá, časy nejisté a každá korunka se hodí.

„Takže ji znáte! Přiznáváte se k tomu dobrovolně?“ vykřikl vědoucně můj menší společník.

„Ne, neznám,“ odpověděl jsem smutně a lítostivě se na něj podíval. Zpozoroval jsem, že jeho kolegovi zacukaly koutky. Škoda, že nebyl tak sdílný, myslím, že by s ním byla i legrace.

„Totiž… Říkal jste Madla?“

„Áno, Madla, moje Madlenka. Ta má úplně stejné oči, tak krásné…“ uteklo mi srdceryvné povzdechnutí a náhle mě ovanul chlad. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že byl způsoben absencí mých přítelkyň, kterých se zjevně má poznámka dotkla. Pokrčil jsem jen rameny a napil se.

„Půjdete s námi, pane Bezchleba.“

Zívl jsem si. Pojednou jsem pocítil únavu, a tak jsem bezmyšlenkovitě hodil na pult peníze a skutečně se k těm dvěma připojil. Mé gesto způsobilo úplné umlknutí baru. Co však pobouřilo pana Všetičku, kterýžto byl jakýmsi správcem Maroka, byla skutečnost, že moji dva společníci beze slova sebrali z pultu peníze a zastrčili je do kapsy. Než se však okradený Všetička stačil nadechnout, dlouhán zvedl ruku na znamení klidu a cosi mu krátkého pošeptal do ucha. Správce zrudl, ulekl se a odběhl k pokladně. V okamžiku byl zpátky a nesl hrst bankovek. Bezradně jimi listoval, až je všechny podal dlouhánovi.

„Pan Alois platil vždy bankovkami, mince si vracet nenechal,“ dodal jakoby na vysvětlenou.

„Dobrá… Nu, můžeme jít?“ otočil se ke mně a usmál se.

„Javol!“ zasalutoval jsem, až jsem málem opět ztratil možnost vertikálního spočinutí v prostoru.

„No tak… jej…“ vypustil ten drobný človíček, o kterého jsem se plně opřel. „Půjdeme hezky po svých, ano?“

Kývl jsem na znamení pochopení a zbavil ho břemene. Přísahal bych, že se ulevilo nejen jemu, ale oddechl si i každý vous v jeho knírku. Zamrkal svýma štiplavýma očkama, oklepal se a raději vykročil směrem ke dveřím. Snad se obával dalšího závaží.

Vzduch venku byl… velice silný. Nečekal jsem, že na mě zapůsobí až takovým dojmem, ale zároveň jsem mu byl vděčný, protože mi začal vracet určité mé zásady. Nejprve jsem si položil otázku, co proboha dělám, kdo jsou ti cizí lidé, se kterými oddaně kráčím ulicí, a proč je venku taková zima. Musím se ke své nynější nelibosti přiznat, že ta poslední ze zmíněných otázek mě trápila nejvíc. Naštěstí jsem ji nevyslovil nahlas, a protože jsem byl člověk ryze společenský, mlčení jsem zahnal jednoduše:

„A že jsem tak smělý, pánové, kam to vlastně kráčíme?“

„Přeci k vám domů, pane,“ odpověděl dlouhán. Byl jsem rád, že se mnou také začal komunikovat, přeci jen se mi o něco více zamlouval.

„Ach tak, už to chápu. Totiž… nechápu? Vy víte, kde bydlím?“

Odpovědi jsem se nedočkal. To jsme totiž již stáli před starým domem v Rašínově ulici. Rozhlédl jsem se kolem poněkud nechápavě. Nemohu říct, že bych tento dům neznal, pobýval jsem zde v poslední době velice často, ale mým domovem rozhodně nebyl. Zde bydlela Madla se svým poručníkem.

„Ale, pánové, my totiž jaksi ještě nejsme… to, no, manželé. Já tady nebydlím…“ Moje slova vyzněla do prázdna, lépe řečeno do hluboké tmy chladné chodby v přízemí. Dýchla na mě ta známá vůně, která se v průběhu dne rozrůstala o další přísady. Podivil jsem se znovu – kde totiž oni dva neznámí vzali klíč? Ten jsem neměl ani já, vždy mi chodila otevírat paní domácí, veselá žena bohatší postavy, s kupou dětí a vyzáblým manželem.

„Prosím.“ Pokynutí bylo jasné a neznalo odporu, ač bylo schováno do zdvořilého slůvka. Tak jsem tedy vešel.

Vystoupali jsme po schodech, bez sebemenšího údivu jsem stanul přede dveřmi, na nichž chyběla vizitka. Dlouhán opět otevřel a já již bez vyzvání vstoupil.

V první chvíli jsem nabyl dojmu, že jsem patrně v jiném bytě. Chodba, ve které jsem se ocitl, pozbývala jakékoliv známky života; věšáky zely prázdnotou, botníkem se proháněl vítr. Jediné, co jsem identifikoval, byl prošlapaný kobereček nerozvážně rozvalený na podlaze. V prostředku a v místech blízko věšáku byl prošlapaný, což mu poskytovalo značné alibi o jeho dlouhém setrvání v této chodbě. Jak jsem po chvíli zjistil, všechny místnosti byly stejně tak neútulně chladné a prázdné. Většina drobnějšího nábytku byla vystěhována, zůstala jen velká šatní skříň z masivního dubového dřeva, obrovský kulatý stůl v jídelně, která byla propojena s kuchyní a zároveň na svém druhém konci sloužila i jako obývací pokoj. Poslední místností, která zůstala skryta za zavřenými dveřmi (nenašel jsem v sobě dostatek odvahy sáhnout na kliku) byla osobní ložnice mé Madly. Píchlo mě u srdce. Ač jsem zrovna neoplýval solidností, Madlu jsem měl skutečně rád. Nevím, co jiného by mě přimělo, abych se s ní přesně před týdnem zasnoubil. Nadechl jsem se a nevnímaje své společníky, jsem začal vzpomínat.