Salome

Anotace: Václav Cílek jednou o díle Carlose Castanedy napsal, že je to "falešná stavba z pravých cihel" a tato metafora se hodí i pro následující povídku, neboť navzdory množství autobiografických a jiných realistických momentů se jedná o fikci.

SALOME

 

"Víčka máš šedivá, nikdo se nedívá

Salome, pláčeš?"

Karel Kryl

 

Devadesátá léta. Brno, Česká republika.

Baltazar usedl k dřevěnému stolku vytvořenému z něčeho, co původně muselo sloužit jako něco zcela jiného, patrně v těžkému průmyslu, a zaposlouchal se do tklivého ženského hlasu linoucího se z magnetofonu umístěného na skříni, z níž právě barman vytáhl láhev tequily. Upravil si vlasy stažené do ohonu, sundal si brýle a otřel kapesníkem pot z čela. Ne snad, že by tu bylo tak horko, prostě se potil víc, než jiní lidé. Zvláště pokud se ocitl v neznámém prostředí. Pak jeho pohled spočinul na několika dětech popíjejících u sousedního stolu pivo a pletoucích si navzájem copánky. Připomínali mu opičky probírající si vzájemně srst. Patrně stejný instinkt, pomyslel si. Kolik jim může být? Mohlo jim být patnáct. Nelíbilo se mu to. A ptal se sám sebe, zda je to věkem. Jeho věkem. Bylo mu pětatřicet a v undergroundových prostředích tohoto typu si připadal starý a to i přesto, že na ten věk nevypadal. Jen se už několik let poněkud zakulacoval. Tváří v tvář té omladině u protějšího stolu si připomněl své předsevzetí, že začne cvičit.

Objednal si pivo, napěchoval dýmku, zapálil ji, vytáhl z kapsy přes židli přehozeného tmavého kabátu paperback – byl to výbor z taoistických spisů – a chvíli se do něj víceméně marně snažil začíst. Tak nějak doufal, že mu to pomůže najít něco alespoň podobného vnitřnímu klidu, když ale knihu odložil, uvědomil si, že klidný je. Problém spočíval v tom, že ten klid už poněkud zaváněl; byl cítit mrtvolnou ztuhlostí, únavou a vkrádala se do něj i beznaděj. Baltazar si uvědomil, že je to už nejméně rok, co něco smysluplného napsal. To, čím trpěl, nebyl vysloveně tvůrčí blok, jen jakási neochota pustit se do sepsání dalšího dobrodružství imaginárního hrdiny fantasy románu či okultního thrilleru. To jej ovšem přivedlo k myšlenkám na Filipa, který si s ním zde domluvil schůzku. Filip. Kolik mu mohlo být? Snad kolem pětadvaceti. Potkali se před necelým rokem na Draconu, vypili spolu pár piv a pohovořili o magii. Baltazar se při té vzpomínce ušklíbl. Na scifi cony skoro nejezdil, ale tehdy mu právě vyšla kniha a on se cítil na to, aby svému dílku udělal menší reklamu přednáškou o Bertiauxově gnostickém vúdú, jež hrálo v jeho knize zásadní roli. Po přednášce si jej odchytil ten mladý muž s tím, že se magií zabývá a že by si rád o těchto věcech pohovořil hlouběji. Zašli do nedaleké hospody.

"Aby bylo jasno," řekl tomu mladíkovi. "Magie nefunguje. Jediné, co člověk jejím praktikováním získá, je pocit, že žije ve fantasy světě. Což může být příjemné, ale taky záludné."

"Ale vy se magií zabýváte?"

"Ano, a zčásti beru zpět to, co jsem řekl. Magie přece jen v určitém smyslu funguje – jako inspirace, pokud chcete psát okultní thrillery nebo něco na ten způsob. Proto se jí zabývám, což konkrétně znamená, že si o ní čtu. A teď mi řekněte, proč se tím zabýváte vy a co vám to konkrétně přineslo."

"Já vlastně," zarazil se Filip, "nevím, snad nějaké poznání." Vypadal, jako by vlastně ani nevěděl, co ho na magii tak přitahuje.

"Jde-li vám o poznání, zajímejte se o vědu. V magii žádné není."

"A staly se mi divné věci. Nevysvětlitelné."

A pak mi povídal docela zajímavé historky, v nichž hrály hlavní roli marihuana respektive lysohlávky, noční les a ujetí přátelé, zavzpomínal Baltazar. A já mu na to řekl, že to vysvětluje mnohé a že prakticky vše lze uspokojivě vysvětlit jako bludy, halucinace a shody náhod.

Pak se bavili o všem možném a nakonec si potykali, jak už se to cizím lidem, které spojí několik piv, stává. Následky, ne tykání, ale těch piv, byly úděsné. Ne, že by jich tehdy vypil nějak moc, ale proto, že na léky, jež užíval, neměl pít vůbec. Dnes rozhodně zůstane u jednoho.

Baltazar se napil piva, znovu zapálil dýmku, jež během jeho zamyšlení pohasla, a opět se ponořil do vzpomínek. Co vlastně o tom člověku, kromě toho, že je romanticky zaujat okultismem, ještě ví? Píše a podařilo se mu publikovat v Ikarii. To není špatné. Takže kolega. Snažil se vzpomenout, zda od něj něco četl. Ve skutečnosti četl fantastiku jen zřídkakdy, dával přednost odborné literatuře a okultním spiskům, v nichž hledal své náměty. Jenže tentokrát přijde námět za ním, alespoň to vyplynulo z Filipova telefonátu. Hovořil o tom, že prožil něco zajímavého a nedaří se mu to ztvárnit. Baltazar v skrytu duše doufal, že se Filipovi podaří jej zaujmout. Byl vyhořelý. Věděl to. Unavený a vyhořelý. Ne snad, že by jej právě nějak zvlášť trápila jeho nemoc, jen mu bylo všechno tak nějak jedno a tušil, že stačí chvíle a už jej to ani nebude znepokojovat. Mohlo by to být i horší, to věděl, bývalo to i horší, bývalo to hodně zlé. Jen jaksi nebyl žádný valný důvod k radosti. Vida! pomyslel si,sebelítost. Čas od času se objevovala, ale uvykl si ji ignorovat.

Podíval se na hodinky. Bylo několik minut po čtvrté, Filip už zde měl být. Baltazar nerad chodil kamkoli pozdě, proto i sem přišel raději dřív. Omladina u vedlejšího stolu si poručila další piva. Venku byl slunný, i když už trochu chladný říjnový den, slunce však do podzemních prostor tohoto divného napůl baru, napůl čajovny nepronikalo. Underground, napadlo jej. Doslova.

Pak Filip konečně přišel. Vypadal stejně jako minulý rok na podzim. Štíhlý, dlouhé hnědé vlasy, neupravený, tentokrát v obnošeném tričku a oprýskané koženkové bundě. Působil dojmem muže, na kterého nedohlíží žádná žena. Přes rameno měl plátěné žebradlo z něhož vykukovala nějaká kniha. Baltazar měl slabost pro lidi, kteří nevycházeli z domu bez knihy. Pozdravili se. Filip se poté pozdravil s barmanem, objednal si nepálský čaj a usedl naproti Baltazarovi. Nastala chvilka mlčení.

"Nevíš, co to posloucháme?" zeptal se Baltazar, aby prolomil tu trapnou chvilku, a uvědomil si, že jej to vlastně i docela zajímá.

"Portishead," odvětil Filip. "Slyšel jsem to snad stokrát. Dřív jsem tady pracoval."

"Tak to bys mohl vědět, z čeho jsou ty stoly."

"Slévárenské formy."

Opět mlčení. Pak se mladík osmělil.

"Víš, jak jsme se posledně bavili o tom, že divné věci jsou jen náhody, bludy nebo halucinace?" začal Filip.

"Ano, to jsou. Proč?"

"Možná jsou, ale já prožil letos v únoru něco, co mi obrátilo život vzhůru nohama a divil bych se, jestli pro to budeš mít nějaké rozumné vysvětlení. A hlavně se to snažím hodit na papír, ale nejde mi to. Je to příliš osobní a já…"odmlčel se. "Nedaří se mi psát o sobě. Je to dobrý příběh."

"Sem s ním," řekl Baltazar. "Dobrý příběh není nikdy k zahození. Ani když jde o souhru náhod."

Filip sáhl do žebradla, vytáhl z něj téměř plné dvěstěgramové balení levného holandského tabáku, jemuž se, jak se Baltazar později dozvěděl, mezi znalci říkalo "Zlatá cihla", a ubalil si cigaretu.

"Jak začít?" zamyslel se Filip. "Minulý rok na podzim jsem si našel práci. Vlastně mi ji dohodil kamarád. Pracoval jsem jako pomocný vychovatel v pasťáku, tedy v Diagnostickém ústavu pro mládež. Po večerech a přes noc jsem tam hlídal problémovou adolescentní mládež."

Baltazar zhodnotil Filipovu poněkud křehkou konstituci.

"Tak trochu sebevražedná mise, ne?" neodpustil si.

"No, spíš hodně než trochu," souhlasil Filip. "Už tam nedělám, ale to není podstatné. Celý ten příběh se odehrál druhého února, byl to jen jeden jediný strašný den, ale aby to dalo smysl, je potřeba spousty dalších souvislostí. Ale začnu tím dnem a pak budu asi různě odbíhat."

Barman přinesl čaj.

"V čajích se moc nevyznám, poradíš mi nějaký?" zeptal se Baltazar. Pivo měl z větší části dopité a už na ně neměl chuť. Čaj z konvice pěkně voněl.

"A dal by sis raději černý nebo zelený?" zeptal se Filip.

"Spíš černý."

"Nepálem nic nepokazíš, já ho mám nejraději."

Baltazar si objednal čaj a zkoumavě na svého společníka pohlédl.

"Když jsem prvního února přišel večer do práce, dozvěděl jsem se, že budu večer sloužit na dívčím oddělení, protože jejich pomocná vychovatelka onemocněla. U borců zůstal denní vychovatel. Podvečer strávily obě skupiny spolu, pak jsem šel s holkama do jejich baráku – aby bylo jasno, ten pasťák okupuje dvě luxusní prvorepublikové vily – a celkem úspěšně jsem odrážel jejich snahu mě vytočit. Když šly konečně spát, četl jsem si, ale byl jsem ostražitý. Naučil jsem se tam takovou zvláštní věc. Jak to popsat? Schopnost cítit prostor. Vnímat i malé změny, pohyby, kroky, cokoli nepatřičného."

"To je pochopitelné," podotkl Baltazar. "Máme takové schopnosti v sobě z dob, když jsme byli ještě lovci. Jen je už tolik nepoužíváme."

"Aha, no, asi ano. Ale to jsem odbočil. Kupodivu se nic zvláštního nedělo, tím chci říct, že holky opravdu spaly a nedělaly bordel. V jednu v noci pak přijeli policajti se záchytem."

Baltazar tázavě podvedl obočí.

"Když někdo uteče z domu nebo z nějaké polepšovny, je hledanej a když na něj policajti natrefí, přivezou ho do diagnosťáku. Tam ho nebo ji ubytujeme v zamčeném pokoji a druhý den se pak rozhodne, co dál. Toho večera přivezli holku, kterou jsem už viděl. A ty taky."

"Já taky?" podivil se Baltazar. Neměl pocit, že by se v posledních letech svého života setkával s problémovou mládeží.

"Ano. Minulý rok na Draconu. Jen viděl. Byla tam s mým kamarádem Jaroslavem. Drobná, štíhlá, dlouhé černé vlasy, moc hezká. Seděli ve stejné hospodě jako my a tys ji viděl docela určitě, protože jsi po ní pošilhával."

"Vzpomínám si," odvětil neutrálním hlasem Baltazar. Když tu dívku tenkrát viděl, zaplavil jej až bolestný pocit šílené touhy spojený s vědomím naprostého nedosažitelna. A záviděl tomu klukovi, co tam byl s ní, a divil se, že ta kráska je s někým, kdo vypadá spíše jako zženštilé děcko než jako muž, byť mladý. Ano, vzpomínal si velice dobře. "Pokračuj, začíná to být zajímavé."

"Když ji přivedli, vypadala dost zničeně. Páchla pervitinem. Víš, když člověk bere perník, tak se některé metabolity potom vylučují s potem. Nevím, jak to popsat, je to takový chemický pach, který kolem člověka je. A kolem ní byl. Byla evidentně na dně. Tehdy jsem se z papírů dozvěděl její pravé jméno, do té doby jsem ji znal jen jako Salome. A znal jsem ji svým způsobem dost dobře, i když jsem ji viděl jen párkrát. Vyprávěl mi o ní, a to dost zevrubně, Jaroslav. Aby to celé dávalo smysl, musíš vědět, co jsem v té chvíli věděl já."

Baltazar se lehce chvějící rukou napil čaje. Byl dobrý. Stejně jako příslib příběhu, do něhož jej Filip zasvěcoval. Vyklepal popel z dýmky a opět ji nacpal. Baltazar neměl ve zvyku chovat se k dýmkám šetrně, mít jich několik a kouřit každou jen jedenkrát denně. Celkově nechoval žádnou zvláštní úctu k předmětům, nejednalo-li se o knihy.

"Pokračuj," řekl.

"Tuto část jsem napsal," odvětil Filip, zapálil si další balenou cigaretu a vytáhl z žebradla papíry vytištěné devítijehličkovou tiskárnou, jíž zjevně docházela barva. "Já si zatím srovnám v hlavě, jak to bylo dál."

Baltazar sáhl po papírech a začal číst.

*

Vlastně ani nevím, psal Filip, kdy jsem Jaroslava poprvé potkal. Na první pohled nijak zvlášť nezaujal. Když mu bylo mu devatenáct, vypadal na patnáct – a bez brýlí snad ještě na míň. Určitě jsme se vídali na conech a také chodíval do hospody s brněnskými scifisty, kam ale chodím jen sporadicky. Na bundě nosíval černou placku s bílým nápisem "Deprese – můj přítel nejvěrnější" a já si v duchu říkal, ať se nerouhá. Myslím, že jsem ho jednou viděl i v jedné ilegální čajovně či spíše drogovém doupěti, ale nevím to jistě, protože jsem byl právě zhoubičkovaný až hrůza. Asi jsem s ním dal poprvé řeč v baru na Traubce. Nebyl tam právě nikdo známý a my se znali od vidění. Jaroslav se snažil psát a měl právě s sebou nějaké své literární pokusy. Řekl jsem mu, po pravdě a upřímně, že nestojí za nic, ale ať to klidně zkouší dál, konec konců moje začátky nebyly o moc lepší. Později jsem se seznámil s jeho kamarádem Martinem. Taky fanoušek fantastiky, milovník hororů a autor místy dost zajímavých básní. Byl mladší než Jaroslav, ale zkušenější, myslím, že byl Jaroslavovým zasvětitelem, co se nočního života po hospodách týče. Vypadal jako plavovlasý anděl, který se pomalu blíží k okamžiku svého pádu. Často bývali spolu, až jsem přemýšlel, jestli nejsou homosexuální. Ale byli jen nesmělí. Nic, co bych neznal. Nesmělí a současně připravení užívat si všech zakázaných kouzel života, především marihuany. Jaroslav studuje filosofii a má o ní romantické představy, což patrně platí o všem. Včetně žen. Tehdy byl panic a hádám, že jím nejspíš ještě je. Jeho druhým oborem je religionistika. Z obojího mi naskakovala husí kůže, protože jsem tento dvouobor studoval také, jenže vždy, když už se zdálo, že se mi podaří jej dokončit, do toho vlezl jakýsi nepřekonatelný odpor k tomu všemu a neschopnost studovat, což moji matku dohánělo a dohání k šílenství. A mě vlastně taky. Ale vraťme se k Jaroslavovi. Zajímal se o magii; doporučil jsem mu Revue Horus, Crowleyho a Castanedu a udělil různé dobré rady, i když myslím, že jsem asi radil spíše sobě než jemu...

A pak jsem jej potkal s tou dívkou. Později jsem zjistil, že je seznámil Martin, který ji potkal na nějakém mejdanu a balil ji na svou poesii. Předpokládám, že nezabrala, ale když potkala Jaroslava, našla v něm něco, co skutečně potřebovala. Vrbu. Myslím, že pro mladého, citlivého a nesmělého muže není nic horšího, než když se stane ramenem, na němž se vyplakává dívka jeho snů. Dívka, která chce jít do postele s někým úplně jiným, s chlapem, jemuž v žilách pulsuje testosteron. Dívka, která si z muže udělá nejlepší kamarádku… A přesně to se Jaroslavovi stalo, stejně jako se to kdysi stalo mně a přede mnou tisícům dalších mužů. Jaroslav se zamiloval. Šíleně se zamiloval do sedmnáctileté krásky, která měla vážný problém, před nímž unikala do dunivého světa divokých house-patry a pervitinu. Před pár lety bych na Jaroslavově místě dopadl stejně. A kdo ví, možná i dnes, kdybych byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Přesto si říkám, a možná si to namlouvám, že si dokážu udržet odstup. V každém případě jsem se naučil jít do vztahů bez naprosté emocionální angažovanosti, tím nechci říct, že bych své partnerky neměl rád, jen jsem do nich prostě nebyl šíleně zamilovaný. Jenže ty vztahy nikdy dlouho nevydržely… Ale to odbíhám. Jaroslav se tedy šíleně zamiloval a Salome byla jediným tématem hovoru, kdykoli jsme se setkali. Popravdě řečeno i mě neskutečně přitahovala, Jung by asi řekl, že byla typem ženy, do které si projikuji svoji Animu, ale usoudil jsem, že nemá smysl pokoušet se o nemožné a ještě k tomu pokazit jedno přátelství. Tak jsem naslouchal tomu, jaká je úžasná, jak je sečtělá, že se zná osobně s Filipem Topolem a dalšími zajímavými lidmi, a jak hrozně trpí omezováním ze strany autoritativní matky a také vzpomínkami na agresivního otce-alkoholika, který před rokem zemřel. Později jsem si svou sbírku informací ještě doplnil. Například o to, že se chce z nějakých tajemných důvodů zabít a že ho vzala na své tajné místo, kde by to chtěla udělat. Přemýšlel jsem, jak se k tomu postavit. Na jednu stranu jsem měl zkušenost s hysterickými ženami, které se prezentovaly přesně takto a nebylo třeba brát je příliš vážně, na druhou stranu jsem věděl, že člověk se opravdu může chtít zabít a může to být vážné. Ale především jsem měl už plné zuby toho, že jsem vlastně dělal vrbu Jaroslavovi, protože jsem měl dost problémů sám se sebou. Můj vlastní život se změnil v noční můru. Bydlel jsem na privátě se sedmi studenty, sám nedostudovaný filosof trpící záchvaty paniky při pouhém přiblížení se fakultě. Doufal jsem, že uteču-li od matky, zlepší se můj psychický stav, ale nestalo se. Po krátké euforii se vrátila chandra, před kterou nebylo úniku. Zoufale jsem hledal způsob, jak obnovit ten báječný duševní stav, jenž jsem prožil asi rok před svým přestěhováním, stav, v němž jsem se dokázal vrátit do školy, napravit spoustu restů, složit beze stopy trémy těžkou zkoušku ze západního křesťanství… Nešlo to. Nešlo se z toho vypsat, nešlo se upnout na Crowleyho maximu, že existence je ryzí radost. Jak podzim postupoval, neměl jsem náladu na Jaroslava, Martina a vlastně na kohokoli, jen jsem se snažil přežít v práci a ve dnech volna jsem hrával na počítači Civilizaci a jiné strategie. Alespoň tam jsem měl věci pod kontrolou. A věděl jsem, že se musím jak čert kříži vyhýbat stimulantům. Právě proto, že by mi mohly nabídnout tu sílu, která mi chyběla. Věděl jsem, že bych to pak musel splatit i se strašlivými úroky. Do hospody jsem v té době, pokud vůbec, chodil jinam a s jinými lidmi, takže jsem úplně ztratil s Jaroslavem a se Salome kontakt. Až do té noci z prvního na druhého února…

*

"Píšeš o sobě velice dobře," prohlásil Baltazar a odložil papíry. "I o druhých."

"Díky," zamumlal Filip.

"Píšeš o sobě tak dobře, že si myslím, že bych tě mohl trochu nasměrovat," řekl opatrně Baltazar.

"Jak to myslíš?"

"Tak, že své deprese neodmyslíš ani neodčaruješ. Není to něco, co by se dalo nějak vyřešit, není to žádná hádanka Sfingy, na kterou když odpovíš, budeš svobodný. Je to nemoc. Maniodepresivní psychóza. Trpí jí asi procento lidí a pomáhají na to léky."

"Já nechci brát léky. Matka mi říká, že u nás v rodině nikdy nebyl žádný blázen a já taky nejsem. Myslím, že se může docela dobře plést, ale já se bojím, že bych to pak už nebyl já."

"A jsi tím, kým jsi byl, když ti bylo osmnáct? Nebo deset? Nejsi. Neustále se měníme. Identita je iluze. Zato utrpení je skutečné – a to víš sám nejlíp."

"A ty – jak ty to víš?"

"Vlastní zkušenost. Léčím se s tím už roky. Myslím, že bych bez léčby už nebyl naživu," konstatoval Baltazar.

"A jsi spokojený?" zeptal se Filip.

"Jak se to vezme. Podstatné je, že ať je mi jakkoli, vím naprosto jistě, že by to mohlo být mnohem horší. Jestli chceš, domluvím ti konzultaci u své psychiatričky. Nezávaznou. Je dobrá."

"Jenže zrovna teď mi nic není."

"Sám víš, že to nevydrží."

"Budu o tom přemýšlet. Díky. Snad abych se vrátil k té noci, kdy jsem po několika měsících ve vychovatelně pasťáku opět potkal Salome."

"Ano, pokračuj."

*

Policisté se zeptali, jestli je vše v pořádku a mohou odejít, vyprávěl Filip. Řekl jsem, že ano. Vždycky to tak bylo – v té chvíli, a jen v té chvíli, byl vychovatel pro policajty pánem. Kdybych řekl, že se mi dotyčný zdá být intoxikovaný, museli by záchyt pěkně odvézt jinam. Třeba do blázince. Také jsem je mohl požádat, aby se mnou byli až do okamžiku, než dotyčného zamknu v jeho komůrce. Ale popravdě řečeno jsem žádnou z těchto možností v praxi nevyužil. Když té noci přivezli Salome, poslal jsem je pryč co nejdříve.

Byla skleslá a v její tváři se rýsovala rezignace, jakési zvláštní odevzdání.

"Nechceš cigáro?" zeptal jsem se. Bylo to proti předpisům, ale to je v životě spousta věcí.

Přikývla. Vzal jsem ji na balkon a nabídl Camelku. Tehdy jsem si ještě mohl dovolit takhle se rozšoupnout, na to, že mi za měsíc seberou sirotčí důchod po tátovi a zůstane mi jen nevalný plat za půlúvazek v pasťáku, jsem tehdy nemyslel.

Tiše jsme kouřili, nechtěl jsem na ni nějak tlačit, ale chtěl jsem jí dát příležitost, aby se vypovídala, pokud to bude potřebovat. Viděl jsem, jak se jí ruka s cigaretou chvěje.

"Nikdy se nedoběhnu," povzdechla si a já věděl, že cituje Psí vojáky.

"Vyspíš se z toho," zkusil jsem neobratně. Pohlédla na mě těma svýma temnýma očima, o nichž Jaroslav řekl, že jsou krásné jako letokruhy vzácných stromů. Musel jsem uznat, že měl pravdu, a nic na tom neměnily ani temné kruhy pod nimi.

"Nemůžu spát," zašeptala. "Sny jsou nejhorší."

Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale co? Copak jsem psycholog? A nebyl jsem ani její blízký přítel.

"Víš, Filipe," řekla pomalu. "Někdy prostě člověk pozná, že prohrál. Cítíš to v celým těle. Vina. Hanba, kterou nesmyješ. A přitom nemáš sílu to někomu říct. Ani žádnej mozkošťoura by mi s tím nepomohl. Nemohla bych mu to říct, víš. Nikomu. Kdybych byla věřící, možná bych se mohla vyzpovídat, ale já v Boha nevěřím."

"Jestli chceš, můžeme si tu přes noc povídat. To jen, že pokud nemůžeš spát, tak."

"Jen mě pěkně zavři, však už jsem tu párkrát byla. Nebudu spát, ale chci být sama. Ale dík za cigáro."

Dokouřili jsme a já ji odvedl do pokojíku pro záchyty.

"Chceš jabko nebo rohlík?" zeptal jsem se.

"Ne, dík. Jen nějakou vodu."

"Jasně."

Přinesl jsem jí vodu.

"Napadlo vůbec někoho, proč si vlastně říkám Salome?" zeptala se.

"Přemýšlel jsem o tom. Jaroslav říkal, že jsi dřív tančila. Proto?"

"Ano, tančila jsem. Malá krásná baletka, jako obrázek. Žila jsem tím. No, a teď už jenom křepčím na technu. Víš, jaký to je, když celý tvý tělo chce tančit, ale nejde to?"

"Stal se ti nějaký úraz?"

"Zabila jsem Křtitele," odvětila. "A nevěř Bibli – byl to zmrd. Ale tohle si nezasloužil. Nech mě teď o samotě. Možná nakonec přece jenom zkusím na chvíli usnout."

Když jsem zamykal dveře jejího pokojíku, cítil jsem se dost trapně.

*

Filip se odmlčel a sáhl po tabáku. Baltazar si vyčistil dýmku.

"Musím si odskočit," řekl Baltazar. "Kde to tady je?"

"Na baru je klíč. Půjdeš chodbou směrem k východu a pak doleva."

Filip cítil, jak se kolem něj opět plíží ta hrůza, jíž se už tak dlouho snažil uniknout. Přemýšlel, zda přijmout Baltazarovu nabídku a jít za psychiatrem. Vlastně to chtěl, chtěl to už tak dlouho, nejméně od chvíle, kdy před vlastní matkou málem skočil z okna. A současně se bál. Bál se, že ztratí sám sebe. Ale co to vlastně znamená "já"?

Starší spisovatel se vrátil a objednal si další Nepál. Dobrý nápad, pomyslel si Filip a poručil si Lapsang. Měl pocit, že potřebuje něco ostřejšího. Než byly čaje hotovy, setrvali oba muži v mlčení. Když se pak před Filipem rozlila kouřová vůně Lapsangu, věděl, že nastal čas pokračovat ve vyprávění. A věděl, že to bude bolet.

*

Ráno přišel denní vychovatel, probudili jsme holky, já jsem se rozloučil se Salome a spěchal jsem domů. Někteří vychovatelé na noční službě spali a bez problémů jim to procházelo, ale to nebyl můj případ. Asi bych ani nedokázal usnout, i kdybych chtěl. Takže jsem se těšil domů do postele. V zimě se mi stávalo, že jsem i několik dní po sobě neviděl slunce. Budil jsem se za tmy a spát jsem chodil také za tmy.

Dorazil jsem na privát a vyvenčil Alys, svou novou vlčáčí fenku, kterou našel bratr na podzim minulého roku přivázanou o půlnoci na Mendlově náměstí, nechal ji u mě přespat a pak už mi zůstala. Události uplynulé noci zůstaly kdesi daleko. Šel jsem spát. A zdál se mi sen. Odehrával se v novozákonní době, byl to příběh Jana Křtitele a Salome. Salome se v tom snu spikla se svou matkou proti Janu Křtiteli. Její tanec v tom však hrál nějakou jinou roli, i když se smrtí Křtitele určitě souvisel. Tančila překrásně. Když pak přinesli na míse prorokovu hlavu, uvědomila si, co způsobila, přestala tančit, rozplakala se a probodla se dýkou. Probudil jsem se a v hlavě jsem měl ten obraz. A spolu s ním strašnou předtuchu, že přesně to chce Salome udělat. Dávalo to smysl a kdesi uvnitř jsem věděl, že to tak je. Takový pocit neochvějné jistoty. Podíval jsem se na hodiny – byly tři. V sedm mi začínala další služba v pasťáku. Oblékl jsem se, nasadil kontaktní čočky a vyrazil i s Alys k nejbližší telefonní budce. Doběhli jsme k ní, vytáhl jsem svůj notes s adresami a nejprve jsem zavolal do pasťáku. Tam mi kolega řekl, že netuší, jak mě napadlo se na toto ptát, ale že ta holka ze záchytu před půlhodinou utekla. Řekl jsem, že se možná dnes na službu opozdím a aniž bych cokoli dalšího vysvětloval, zavěsil jsem a vzápětí volal Jaroslavovi. Zvedl to jeho otec a řekl mi, že Jaroslav je ve škole a že neví, kdy se vrátí. I když byla zima, polil mne studený pot. Musel jsem najít Jaroslava a spolu s ním to její tajné místo a musel jsem jej hledat na Filozofické fakultě, což bylo místo, k němuž jsem se poslední rok nedokázal přiblížit ani na dohled. Zatnul jsem zuby, vrátil Alys domů a vyrazil do ulic. Nebylo to daleko. Snažil jsem se spěchat, ale cítil jsem, jak mé svaly při každém kroku tuhnou. Bylo to tak nesmyslné a tak skutečné. Jakýsi hlas ve mně křičel, ať tu trosku nechám, ať se zabije, že patrně má proč se cítit vinna, ať už provedla cokoli, že to pro ni bude tak lepší, protože se už nebude trápit. Měl jsem pocit, že se probojovávám nějakou melasou. Špatně se mi dýchalo a nepomohla ani cigareta. Přesto jsem šel, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh a nakonec jsem po roce opět vešel do budovy fakulty. Zachvátila mě panika. Nejen, že jsem tam musel vejít, ale nyní budu muset najít učebnu, v níž Jaroslav je, a vejít tam. Bude tam přednášející, s pravděpodobností hraničící s jistotou někdo, koho znám a kdo zná mě. Dostal jsem astmatický záchvat. Vrátný na mě upřel podezíravý pohled.

"Nepotřebujete pomoc?" zeptal se, ale moc vlídnosti a ochoty v tom hlasu nezaznívalo. Alespoň mým uším ne.

Mávl jsem na něj jako, že je všechno v pořádku a doklopýtal jsem na fakultní dvůr.

"Fajn," mumlal jsem si pro sebe. "Studuje filosofii a religionistiku. Začněme filosofií, tedy v budově A nebo B. Doufejme…"

Rozběhl jsem se k budově A. Tam jsou rozvrhy. Jaroslav by měl být v druhém ročníku…

"Klid, je půl čtvrté, skoro všichni jsou pryč, to zvládneš," mumlal jsem si a vešel do budovy A. Nikoho jsem nepotkal. Pokusil jsem se zaostřit na nástěnku s rozvrhy, buď zlobily čočky nebo se oči rozhodly provést další z malých sabotáží, jimiž mne teď tělo častovalo. Německý idealismus, to by mohlo být ono. Učebna dvacet. Pohlédl jsem na dveře na konci chodby, nadechl se a vpadl dovnitř. Přednášející na mě nepřátelsky pohlédl, pak mě poznal.

"Moc se omlouvám," zakoktal jsem. "Je to důležité. Hledám Jaroslava." Zapátral jsem očima po studentech. Jaroslav na mě zamával.

"Co se děje?" zeptal se.

"Poslyšte!" řekl přenášející.

"Jde o Salome."

Jaroslav se zvedl, hodil sešit do bílé igelitové tašky na níž modrým fixem napsal "Tato taška je černá.", což mu asi připadalo vtipné, a propracovával se řadou zmatených studentů směrem k východu. Z očí přednášejícího sršely blesky.

"Nezlobte se," řekl jsem. "Opravdu je to důležité."

Připadal jsem si jako v noční můře.

Konečně jsme se s Jaroslavem ocitli na chodbě.

"Tak co se děje?" zeptal se a v jeho hlase zazníval strach.

"Není čas. Říkal jsi, že tě Salome zavedla na místo, kde by se chtěla zabít. Kde to je?"

"Na Špilberku. Takový opuštěný dům."

Podíval jsem se na hodinky. Bylo před čtvrtou.

"Fajn, jdeme tam. Rychle."

Vyběhli jsme z budovy fakulty a dorazili k tramvajové zastávce. Vydýchal jsem se a alespoň stručně shrnul, o co se jedná. Jaroslav chvějící se rukou vytáhl z kapsy dlouhé fialové zimní tou stupidní plackou ozdobené bundy krabičku modrých Ronhillek a zapálil si. Také jsem sáhl po cigaretách, ale vrátil jsem je zpět – tramvaj konečně přijela. Nastoupili jsme. Byly čtyři odpoledne. Pojedeme jednu zastávku. Pak poběžíme. Celkem asi patnáct minut, běželo mi hlavou. Pokud snědla prášky nebo si podřezala žíly, máme šanci ji z toho dostat, pokud zvolila něco rychlejšího, je to v řiti.

Vystoupili jsme na České a rozběhli se směrem k Husově ulici. Ani jeden z nás není žádný sportovec a já navíc při každém nadechnutí cítil snad každou cigaretu, kterou jsem v životě vykouřil. Konečně odbočka vpravo na špilberský kopec. Zatínal jsem zuby a běžel, co to šlo. Konečně se po pravé straně objevila smutně vyhlížející budova s vysklenými okny a děravou střechou. Hlavní vchod byl zatlučený prkny, ale Jaroslav zamířil dozadu ke vchodu do sklepa, kde dveře zcela chyběly. Nějaký grafitista nakreslil kolem vchodu docela zdařilou imitaci staroegyptských maleb. Ještě se nestmívalo, ale zatažená obloha moc světla neposkytovala. Vešli jsme dovnitř.

"Salome!" volal Jaroslav a poté, co si jeho oči zvykly na šero, prohlížel sklep. Byl prázdný. Vyběhl jsem do přízemí. Tam bylo vidět lépe. Jednotlivé místnosti zbavené veškerého příslušenství byly odděleny pouze příčkami. Uprostřed největší místnosti bylo pohaslé ohniště. Za jiných okolností bych toho postapokalyptického genia loci ocenil. Vyběhl jsem po dost nedůvěryhodně působících dřevěných schodech do prvního patra, Jaroslav běžel za mnou. Na zemi ležel, zatížený kusem cihly, list papíru a vedle něj byl obrys lidského těla – jako když děti dělají ve sněhu anděly, jenže tento byl v prachu a špíně. Sevřelo se mi hrdlo.

"Salome!" zavzlykal Jaroslav.

Prohledali jsme všechny místnosti, ale byly prázdné. Nad námi zel otvor vedoucí na půdu. Nedokázal jsem si představit, jak by se tam mohl kdokoli sám vydrápat, nicméně jsem tam Jaroslava vyzvedl. Podařilo se mu zachytit se horního okraje otvoru a vytáhnout se nahoru. Po chvíli se spustil dolů.

"Nic," řekl.

Sehnul jsem se pro ten papír, přistoupili jsme s Jaroslavem k oknu a četli.

*

"Než jsem ten dopis předal policii, nechal jsem jej okopírovat," řekl Filip a vytáhl z žebradla přeložený list papíru. Baltazar jej mírně se chvějící rukou uchopil. Připadal si, jako by v té chvíli byl tam v tom opuštěném domě spolu s Filipem a Jaroslavem, a spolu s nimi četl:

*

Komu to píšu? Vlastně asi policii, která mě najde. Na nikom mi už na tomto světě nezáleží. Jen musím říct pravdu a umřít.

Nemůžu dál. Zabila jsem svého otce a nedokážu s tím žít. Nezabila jsem ho vlastníma rukama, ale křivým svědectvím. Byl to hajzl, zlý, agresivní opilec. Mlátil moji matku a občas i mě. Ale měl peníze, v těch prvních letech po převratu v tom uměl chodit. Když se naši rozvedli, žili jsme jen z alimentů a sociálky. Na baletní školu už nezbylo a otec, protože jsem se s ním nechtěla vídat, mi na ni nedal. A tehdy matka vymyslela pomstu. Udala jsem otce za sexuální zneužívání. Byl soud a já byla přesvědčivá. Před druhým přelíčením se otec ve vazbě oběsil. Zdědily jsme jeho peníze a já mohla opět nastoupit na kurzy baletu. Ale nohy mi ztuhly. Nedokázala jsem už tančit, bylo to, jako bych kdykoli, kdy jsem měla tančit, ochrnula. Nešlo to. A pak už byl jenom čím dál rychlejší pád na dno…

Takto to bude lepší. Smrt za smrt.

Marta

*

Baltazar zvedl hlavu.

"Filipe, to je opravdu dobrý příběh," prohlásil zamyšleně. "Co bylo dál? Našli ji?"

"Nenašli. A to je na tom to opravdu divné. Šli jsme s tím dopisem na policii, já vypověděl vše, co jsem věděl a dal jim ten dopis. Hned se tam vypravili se psem, ale nenašli ji. A nenašli ji dodnes – stále je vedená jako nezvěstná. Od kamaráda, který pracuje v blázinci, jsem zjistil, že její matka se psychicky zhroutila a léčí se teď v Černovicích. Jaroslav je z toho na prášky. A já? Nevím. Nikdy jsem k Salome neměl tak blízko, ale stejně ji nemůžu dostat z hlavy."

Oba muži mlčky pokuřovali.

"Filipe," řekl pak Baltazar. "Ten příběh napíšeme. Zaslouží si to. A já už asi vím, jak jej pojmout. Potřeboval bych ten tvůj text na disketě."

Filip se usmál a vytáhl z žebradla disketu.

"Ty jsi s tím tak trochu počítal, že?"

Filip se usmál.

"Pro spisovatele je dobrý příběh jako žena nebo jako kořist. Je jedno, nakolik je či není osobní. Je třeba se jej zmocnit. Jak napsal Nietzsche – básníci beze studu vykořisťují své zážitky," řekl Baltazar schovávaje disketu do náprsní kapsy kabátu. V duchu si přehrával vše, co během toho zvláštního odpoledne slyšel. Ač proklamativně nevěřil v magično, intenzivně cítil, že na celé té věci skutečně cosi magického bylo. Stejně jako na příběhu o prázdném hrobě. Možná je svět přeci jen magičtější, tajemnější a neurčitější, než si moje racionální já představuje, pomyslel si.

"Ano," vytrhl jej ze zamyšlení Filip.

Dopili čaj, domluvili se na dalším setkání, odešli ze sklepních prostor Spodního traktu a potřásli si rukama. Pak se každý vydal svou cestou.

 

(napsáno 2010, upraveno 2012)