RASISTA

Anotace: Spoluautorem této povídky je Kristián, který v ní autobiograficky vystupuje pod pozměněným jménem, protože jsem od něj neměl možnost získat souhlas ke zveřejnění...

 

 

                                                             RASISTA

 

Před časem mě na sociální síti upozornil můj dobrý kamarád Max, etnický Asiat, výborný básník a tehdy téměř maturant, že se do jeho černošského kamaráda, amerického středoškoláka, který přechodně žije s rodiči v Praze, navezl hrubým způsobem jakýsi mladík, evidentní rasista.

 

„Karle, to je šílené, že admin tu nechává bez povšimnutí takové otevřeně rasistické útoky“, napsal mi a já si to vyložil mimo jiné i jako zkoušku, jestli projevím dost odvahy, abych nějak zakročil, nebo strčím hlavu do písku. No jak bych pak před Maxem vypadal - mám rád sice svůj klid a nesnáším konflikty, ale do tohodle jsem musel jít čelem, i kdybych nechtěl. Ale já navíc chtěl, nesnáším zbabělost a podlost a xenofobní útoky nejsou pro mě nic jiného a dokážou mi taky pěkně zdvihnout adrenalin.

 

Zaskočil jsem tedy na profil k Joshuovi - to je ten americký mládenec - a tomu náckovi, co má nick Johnny, jsem to setsakra nedaroval a veřejně ho označil  za zakomplexovaného blbečka a obdařil ho ještě pár podobnými lichotkami, i když samozřejmě tak, abych si zachoval ještě glanc a nesnížil se na jeho úroveň. Joshua mi za to hezky zdvořile poděkoval, ale současně mě ubezpečil, že je nad podobné úlety povznesený a ať si nedělám starosti, že to zvládne sám. Jo, abyste se nedivili - Američan, nácek i já jsme komunikovali česky, protože i Joshua češtinu slušně ovládá, má totiž českou maminku.

 

Tím jsem to považoval za vyřízené, před Maxem jsem si zachoval tvář a cítil jsem takové vnitřní uspokojení, jako když nějak povyrostete ve vlastních očích - určitě víte, jak to myslím. Kdy taky má člověk možnost zahrát si bez velkého rizika na hrdinu, že?

 

Druhý den mi ale přistála zpráva od toho šestnáctiletého rasisty Johnnyho: „Skvělé, tleskám! Co jsi, ochránce slabších? Nemůžu za to, že je mi při pohledu na něj zle!“ Tím myslel Joshuu.

 

Od Maxe jsem věděl, že on sám to od Johnnyho už taky pěkně schytal, protože se samozřejmě za Joshuu postavil ještě dřív a ještě razantněji než já, a okamžitě byl za to titulován přivandrovalým rákosníkem a to je ještě to nejmírnější, čím ho Johnny počastoval - to ostatní už sem dávat nemůžu a ani nechci. Proč taky ještě rozstřikovat v éteru takovou špínu a dělat xenofobům radost, to tak!

 

No ale zpátky k tomu vzkazu od Johnnyho. Věděl jsem, že pokračovat s ním ve výměně nadávek nemá vůbec žádný smysl, tím se ostatně řídím občas i tady na Literu, ale z dikce té jeho poznámky jsem nějak zavětřil, že bych to mohl zkusit možná trošku jinak a nějak na něj vyzrát. Ochránce slabých – no toho by se přece dalo nějak chytit a obrátit to přímo vůči tomu mladému rasistovi. Navíc takový šestnáctiletý kluk přece nemusí být ještě úplně ztracená existence a třeba jenom blbne, protože se nějak hledá. A na té první své odpovědi, přiznám se, jsem si nakonec dal dost záležet a pro jistotu jsem ji ještě poslal Maxovi, aby mi napsal, jestli jsem se nezbláznil naopak já. Přece jen do teenagerské duše vidí trošku víc než já, když je mu jen o dva roky víc, než Johnnymu. A jelikož mi to Max vstřícně posvětil, tak jsem Johnnymu odpověděl:.

 

„Ochránce slabších doufám jsem“ potvrdil jsem jeho předpoklad, „to je každý správný chlap. V tomto případě jsi ale ty mnohem slabší, než ti, které napadáš, takže to zas tak moc nesedí, ale můžu být tvůj ochránce, když budeš chtít a něco pro to uděláš. Není totiž žádné hrdinství sprostě napadat někoho jen proto, že je nějak odlišný od tebe. Předpokládám, že jsi taky gay a zrovna tak by tě mohli napadat primitivní homofobové - to si myslíš, že je správné?

 

Nevím, co jsi zač a jestli jsi opravdu tak z podstaty zlý člověk nebo ti jen někdo hrozně ublížil či ubližoval a ty se snažíš odreagovat a mstít na těch, ke kterým směřuješ nesmyslně svou nenávist. To, co děláš, je totiž nesmírně zbabělé a měl by sis to umět přiznat – škodíš tím jen sám sobě, vypadáš pak před ostatními jako primitiv a slaboch. Jsi ještě hodně mladý a třeba ani nejsi hloupý, jen ses nechal unést nějakou debilní partou nebo ti opravdu bylo někým hodně ublíženo a ty vidíš řešení v tom, že budeš ubližovat druhým taky. To ale není skutečné řešení, zbytečně tak ponižuješ sám sebe...V takovém případě si nejvíc pomůžeš, když se staneš sám sebou, nebudeš se za sebe stydět a budeš se mít rád. Když totiž nenávidíš bezdůvodně druhé, tak to je známka toho, že nemáš především rád sám sebe.

 

Je třeba známá věc, že gayům nejvíc spílají skrytí gayové, kteří z toho mají sami komplex a chtějí ho nějak zastřít. Zrovna tak fašistické a rasistické názory mají většinou zase jinak zakomplexovaní lidé a zbabělí slaboši, kteří jsou v životě neúspěšní a neumí se prosadit jinak než tím, že chtějí ubližovat druhým a páchat zlo. A ještě k tomu se potřebují skrývat v davu či anonymitě, protože sami žádnou odvahu nemají – tu jim dává jen tlupa, v níž se cítí bezpečně.

 

To je hloupá cesta a je dobrá opravdu leda tak pro slabochy a primitivy. Je to samozřejmě tvoje volba, jestli chceš být považován za primitiva – ale doufám, že nechceš, byla by tě určitě škoda. V šestnácti máš pořád ještě možnost si říct, že máš na víc a pokusit se podívat sám na sebe trochu jinak. Stačí jen trošku víc sebevědomí a uvidíš, že i tobě bude nakonec líp. Pokud se nemáš komu svěřit se svým problémem, můžeš ho napsat mně, já to nikomu dál říkat nebudu, a třeba se ti uleví a najdeme spolu způsob, jak z toho ven...“

 

Tak, a kostky byly vrženy. Byla to střelba naslepo, ale byl jsem strašně zvědavý, jaká bude reakce a jestli vůbec nějaká bude. A Johnny kupodivu odpověděl, což byl vlastně první dobrý signál:

 

„Nevadí mi že vypadám jako primitiv a slaboch. Vůbec mi to nevadí. Je mi jedno, kdo si co o mně myslí, nezáleží mi na tom. A mám problém s těma všema, neumí se ani podepsat, ale budou se chovat jako páni světa? Neví, co je práce, nechávají se živit státem a budou se povyšovat? Dělat si děti, aby jim stát na ně platil, pak je strčí do děcáku, nebo se pohybujou mezi svejma a bude to stále dokola, protože budou uplně stejní jako svoji rodiče? A co stejní, ještě horší...Vždyť se podívej, jak se chovají. Nerozeznají, co je špatný a co dobrý, dělají jen to, co jim prospěje, nehledě na to, kolika ostatním to ublíží. A jak to pak dopadá? Jsou ostatníma považovaný za nepřizpůsobivý, za tu špínu. A jsou za to považovaný oprávněně! Lidi se pak koukají na všechny stejně, nechtějí mít s cikánama nic společnýho, považujou je za hlupáky, co sotva umí psát... A teď se můžeš zasmát, podívej se do galerie, heslo je sklípkan.“

 

Tak tohle nepsal žádný primitiv a do galerie jsem si samozřejmě hned zašel a... páni! – Johnny sám je Cikán, pardon – Rom, přitom docela pohledný mladík, rozhodně už žádné dítě, vypadá spíš na osmnáct, příjemná tvář zaujme chytrým, i když trošku nedůvěřivým pohledem, a taky z ní lze vyčíst i poněkud ublíženě zatvrzelý a pohrdavý výraz... To jsem tedy opravdu nečekal! Ovšem hned mi zároveň došlo a byl jsem na to i tak nějak pyšný, znáte to, že jsem asi nezvolil špatnou taktiku, a byl jsem strašně zvědavý na pokračování. Svá další slova jsem samozřejmě musel volit přepečlivě, jak jen to šlo:

 

„No ale to je přece přesně to, o čem jsem ti psal. Nejsi vyrovnaný sám se sebou a proto jsi naštvaný na celý svět. Zbytečně. Napadáš tu konkrétní lidi, kteří jsou lepší než 90% ostatních tady. A mají to přitom těžší než ti ostatní. Jaký to má smysl? Z toho jak píšeš (ne co píšeš), je vidět, že nejsi hloupý kluk. Tak bys neměl zbytečně zevšeobecňovat a paušalizovat. Tuším, že nemáš jednoduché životní zkušenosti, ale být na tvém místě, šel bych na to jinak... Vyvztekat se, to může na chvíli pomoct, ale fakt to nemá velký smysl. A ubližovat druhým už vůbec ne. Když tak mi o sobě napiš víc, až se ti třeba bude chtít...“

 

Bál jsem se přitom, abych Johnnyho nevyplašil a napjatě jsem čekal, zda bude dialog pokračovat. A sláva! Je to na dobré cestě - Johnny zase odpověděl:

 

„A co jsi, psycholog? Možná se chovám jako primitiv a možná dokonce jsem primitiv. K ničemu mi to třeba nebude, ale to je snad moje věc. A co je mi po tom, že je třeba ten černoch jinej? Já třeba taky nejsem takovej, za jakýho mě mají, a koho to zajímá? Nikoho, tak proč by to mělo zajímat mě.“

 

Než jsem stačil zareagovat, dodal: „A ten Asiat? Kdyby se do toho nepletl, neřekl bych ani popel.“

 

A za další chvíli: „...sem tohle ještě neudělal. Nechám si ty kecy pro sebe, spokojenej?“

 

A vzápětí: „Pokud mě někdo nenaštve... „

 

Na tohle se mi už odpovídalo strašně moc dobře a protože z Johnnyho evidentně mluvila naštvanost na celý svět a osudová ublíženost, docela pochopitelná, jinak asi vcelku správného kluka, chtěl jsem ho především povzbudit, aby si víc věřil a věděl, že i osudový handicap se dá někdy překonat:

 

„Dík. Toho si fakt od tebe cením. Nejsi žádný primitiv, to je vidět, jen sis svoji bolest léčil nesprávným způsobem na nesprávných lidech. Jsi mladý a teprve se hledáš, proto jsem ti i napsal. A jak vidíš, nejsi každýmu ukradený. Tohle je fakt od tebe chlapské a dospělé gesto. A je mi jasné, že to nebylo lehké se k tomu rozhodnout, tím je mi to od tebe sympatičtější. A když tě něco naštve, klidně mi napiš a můžeme si o tom pokecat. Spousta lidí je primitivních a zlých, ale těch dobrých je víc, věř mi. Nesuď všechny podle pár pitomců, kteří ti někdy ubližují. To jsou právě ti primitivové, slaboši a hlupáci a nemá smysl jim dělat radost, že tě vykolejí... Je vidět, že ti to myslí, a když tu naštvanost nasměruješ nějakým pozitivním směrem, tak toho v životě můžeš hodně dosáhnout. Tak se drž a rád s tebou popíšu, kdykoliv budeš chtít.

 

A ještě ti chci napsat, že jsi moc hezký kluk a jelikož nejsi hloupý, tak máš dost dobrých důvodů být i sebevědomý. Tak buď a ostatní si na tebe nedovolí, když to z tebe budou cítit. To se totiž pozná, když člověk zná svoji cenu.“

 

Jenže to zase tak jednoduché samozřejmě nebylo: „Kecy. Nejspíš jsou to tví přátelé a na mě tady budeš něco hrát. Jen nechceš, aby sem ti urážel kamarády. To tvé samaritánské gesto - rád s tebou popíšu - ti ani za mák nevěřím. Chápu tě, čau.“

 

A vzápětí ještě dodal: „...jasně, hezký. Fakt pokračuješ skvělým tempem, věřím tomu, co píšeš, míň a míň...“

 

Tenhle kluk mi už ale stál za to, abych se nedal odbýt: „Chápu, že jsi nedůvěřivý, je mi jasné, že máš hodně špatných zkušeností. Ale můžeš si být jist, že všechno, co jsem ti napsal, myslím naprosto vážně. Já bych ti nelichotil jen proto, abys dal pokoj mým kamarádům, jak píšeš - to by bylo hodně pitomoučké. A jen tak pro pořádek - můj kamarád je ten Asiat, toho černocha vůbec neznám. Ale to fakt není podstatné.

Já umím ocenit to, co jsi napsal - z toho je vidět, že máš potenciál být osobnost. Je vidět, že nejsi zbabělý, zbabělec by si naopak stál na svém a byl by ještě agresivnější. Mile jsi mě překvapil a mám z toho a z tebe, věř mi, pro tuto chvíli radost. A nepodléhej té naštvanosti, byla by to fakt škoda - máš na mnohem víc, než být naštvaný na celý svět. Ale co s tím uděláš, je jen a jen na tobě. A že si s tebou rád popíšu, když budeš chtít a překonáš svoji nedůvěřivost, to je taky pravda. Nemám skutečně jediný důvod, mazat ti med kolem huby... A když mě pak třeba naštveš, tak ti to taky napíšu otevřeně a bez obalu, jako jsem to udělal už předtím...“

 

Moc jsem samozřejmě stál o to, aby se Johnny se mnou nepřestal bavit a tak jsem byl šťastný za další odpověď:

 

„Když si někdo udělá dítě, má se o něj starat. Když to dítě nemá rád, má ho dát hned do kojeňáku, protože kojence si ještě někdo vezme...nebo je alespoň větší šance. Nikdo si nevezme puberťáka. Ani bílého. A zvlášť když je to cikán. A proč by si ho bral? Jaká je šance že to bude hodný kluk? Jen minimální. Pravděpodobně to bude spratek, bude zlej, bude to zloděj. Bude z něho prostě jen odpad společnosti. A nikdo nechce zmetka, který by je s největší pravděpodobností okrádal a nesnášel. Nebyl by vděčný za tu šanci na normální život, protože on je přece něco víc, ti gadžové mu nesahají ani po paty...pak se za ním zavřou dveře cely a pohádky je konec.

 

Vzal bych jim podpory, vzal bych jim přídavky, nedal bych jim nažrat, ať třeba pochcípají. Nebo ať jdou do práce. Ať se naučí žít normálně, ne tak aby to měli co nejlehčí, aby se náhodou nepředřeli. Protože pak to budou odnášet ty další generace, bude to stále horší a horší...Stydím se za to, kým jsem, nesnáším se, nesnáším ty všechny. Někdo mi řikal, že nechápe, Romové přece tak drží při rodině...a proč jsou děcáky plné cikánů? Protože každému záleží akorát na sobě, prodali by vlastní dítě pro flašku rumu...Co vím, tak mám čtyři sourozence. Všichni jsou po dětskejch domovech. Protože moje matka si akorát umí dítě udělat - jen co na něj přestane dostávat přídavky, tak šup s nima pryč. Nebo jí je odeberou, protože je zanedbává. A takových případů je spousta. Skoro to samé dělala sestra mojí matky a bůh ví, kolik má někde dětí její bratr, je to šílený. Střílel bych takový lidi! Sami mají život na nic, žijou z ruky do huby, kradou, kde se dá, podvádějí, kde se dá, roztáhnou nohy každýmu, kdo dá, a tak ničej život i těm ostatním. Co potom bude z těch dalších? Naprosto totéž, to je prostě daný !

Pak je to jasné, každý nebo většina cikánama opovrhuje, mají k tomu důvod. A přitom by stačilo, aby se trochu snažili. Ale oni nechtějí, jsou spokojený s tím ubohým přežíváním, kterému řikají život. A je jim jedno, že někdo třeba ne, protože jsou sobecký a jeden člověk nic nezmění. O čem to vlastně mluvím? Stejně to nemá smysl, k ničemu to není. Vůbec k ničemu.“

 

Tohle už mi přišlo, když jsem nebyl na síti, tak jsem Johnnymu odepsal až druhý den: „Ahoj, nakonec jsem se při psaní trochu rozjel a je to delší, tak ti to posílám jako přílohu, aby to bylo praktičtější. Budu rád, když si občas budeme psát i dál, a pak už to třeba nebude tak dlouhé... A já jsem Karel. Zatím ahoj!“

 

Zpráva ale zůstávala až do odpoledne neotevřená, už jsem se začínal bát, že je konec. Ale když už jsem to skoro přestal očekávat, ozvalo se pípnutí: „Ahoj, dík, ale mně se to na mobilu neotevře :( A já jsem Kristián.“

 

To mi udělalo velkou radost, ale současně mě mrzelo, že neodepsal dřív: „Tak já ti to překopíruju, ale za chvíli odcházím... Chtěl jsem tě dnes pozvat do ZOO, mám dva volňásky, ale už je asi pozdě...“, přitom jsem se fakt chtěl s Kristiánem docela vidět, zajímal mě čím dál víc, cítil jsem, že bych tomuhle chytrýmu klukovi mohl pozdvihnout sebevědomí a pokusit se nějak... no však víte, co chci asi říct - zkrátka pomoct jednomu sice vzpurnýmu, ale přitom docela roztomilýmu a sympatickýmu mláděti.

 

„Tak to nech na jindy, to je jasné. A já bych stejně nešel, sorry...“, napsal.

 

Zkopíroval jsem mu tedy aspoň to své povídání, ale pro vás to stejně ještě trochu zkrátím, i tak vás to možná bude nudit, ale vynechat to taky nechci...:

 

„Ahoj a hlavně ti děkuju za důvěru, žes mi to všechno napsal. Vážím si toho, protože si umím představit, jak moc jsi váhal, jestli má smysl mi to psát a jestli vůbec o tvůj názor stojím. Víš, já nejsem žádný psycholog, jenom cítím s každým, kdo se dostane ne vlastní vinou do situce, která mu připadá bezvýchodná. Samozřejmě nemůžu svůj čas věnovat každému, kdo by o to třeba stál, ale náhoda tomu chtěla, že jsme na sebe narazili za poněkud zvláštních okolností, já věřím na něco, jako je osud , a protože jsi mi od chvíle, kdy jsi mi napsal , že nebudeš pokračovat v těch útocích, sympatický, tak budu opravdu rád, pokud si tu na sebe občas uděláme čas.

 

Z toho, jak píšeš, vidím, že jsi poměrně silná osobnost a že není lehké tě nějak ovlivnit, ale já tě ani nechci ovlivnit - jen ti nabízím možnost si o různých věcech podiskutovat a co si z toho vezmeš, je jen a jen tvoje volba. Omlouvám se za ten dlouhý úvod, ale stojím o to, abys mi rozuměl a chápal moje důvody, proč si s tebou píšu.

S tím, co jsi napsal, se dá jen těžko polemizovat. Má to hlavu a patu, určitě máš téměř ve všem, co jsi napsal, pravdu. Umím si představit (i když mi určitě namítneš, že neumím), jak těžko se můžeš smířit s tím, kým ses narodil, kolik ústrků musíš nespravedlivě zažívat, jak se za spoustu Romů stydíš, jakou křivdu v sobě cítíš, když tě někdo háže do jednoho pytle s těmi, jejichž způsob života sám neuznáváš... Musí to být hrozně těžké a sám nevím, jak bych to zvládl na tvém místě. Právě proto, že jsi inteligentní a o všem přemýšlíš, tak to máš o to těžší. To je ale problém všech inteligentních lidí - hlupáci snadněji dosahují pocitu štěstí, protože jim spousta věcí nedochází a jsou jim ukradené.

V každé situaci, i v té nejhorší, má člověk vždycky dvě možnosti, z nichž si může zvolit. Jedna možnost je dívat se na všechno z té horší stránky, propadnout skepsi, nadávat na každého a na poměry, nehledat východisko, výčitat všem všechno a sebe stavět do role nevinné oběti a rezignovat. Tahle možnost je dokonce pohodlnější, protože nevyžaduje ani velké úsilí, ani velké sebezapření, prostě člověk se tomu poddá a je vymalováno. Jenže to nikam nevede a opravdu to nemá žádný smysl, jak sám píšeš.

Druhá možnost je, podívat se na to, co si z toho můžeš vzít pro sebe pozitivního – mám na mysli nějakou motivaci, jak na sobě ještě víc zapracovat, jak dosáhnout nějakých svých cílů, co se i z toho zlého a špatného dá vytěžit jako zkušenost do budoucna a tak... Jsou ale věci, které jsou ti dané, které se nedají změnit, a s těmi je zapotřebí se nejdřív vyrovnat. Nejdřív bys měl přijmout sám sebe, skutečně se mít rád takový, jaký jsi. Ono to zní jako klišé, ale ty nejdůležitější věci jsou zpravidla strašně jednoduché... Bez toho se nehneš prostě dál. A proč by ses nemohl přijmout takový, jaký jsi? Nejenže jsi chytrý, ale jsi taky hezký a přitažlivý, už to samo o sobě je něco, co ti dává výhodu před spoustou dalších lidí. Takže máš dobrý důvod být na sebe přiměřeně hrdý. Podle mne máš i dobré srdce a pokud z tebe mluví nějaká nenávist, tak je to jen proto, abys přehlušil tu bolest a pocit křivdy, co v sobě máš. Začni si víc všímat toho, čím druhé převyšuješ, a uvidíš, že brzy objevíš řadu věcí, které na sobě můžeš mít opravdu rád. A když budeš víc pozitivní, ucítí to podvědomě i tvoje okolí a taky tě budou mít víc rádi, ani sami nebudou vědět proč.

Rómská problematika je mnohem složitější, než to zjednodušené vidění většiny lidí, cos tu popsal. Já měl třeba kamaráda, který pracoval v rozhlase a v médiích a ten se nejvíc kamarádil právě s Romy, chodil do rodin a obdivoval to prostředí a kulturu a nedal na ně dopustit. My máme v baráku taky romskou rodinu a zdravíme se a usmíváme se na sebe, když se potkáme u výtahu. Tak je samozřejmě vidět, že žijí víc společenským životem, než třeba já, ale proč by mi to mělo vadit?

A vem si, kolik je kolem Romů, kteří mají všeobecný respekt a nestydí se za svůj původ – třeba Ida Kellarová, když to vezmu jenom tak namátkou. Byl jsem nedávno na jejím představení v divadle, kde s ní zpívala i spousta romských dětí, a bylo to něco úžasného, měli bouřlivý aplaus a skutečně si ho zasloužili. Byla se na to podívat i manželka prezidenta a z těch dětí čišela taková radost. A cikánská hudba je přeci nádherná. Jsou to krásné a tklivé melodie, které opravdu chytí za srdce. A taky inspirovaly i skladatele vážné hudby – Dvořákova píseň „Když mě moje matka“ je jedno z nejkrásnějších hudebních děl, co znám, a je inspirováno právě cikánskou písní.

 

Rozhodně se za svůj původ nestyď. K tomu opravdu není důvod a na blbečky, kteří ti to třeba dávají nějak najevo, se můžeš vykašlat. Když budeš znát svou cenu, tak je můžeš opravdu přezírat, protože takoví lidé ti nesahají ani po kotníky. Ale když tomu ty sám neuvěříš, tak se z toho nevymaníš. Jenom ty sám si rozhodneš, jestli se budeš cítit jako oběť a nebo jestli všem s klidem ukážeš, že z tebe nikdo žádnou oběť neudělá, protože máš sílu na to, aby ses tomu vzepřel. Vypadá to jednoduše, není to ale jednoduché. Když ale budeš chtít, tak to půjde. Uvidíš.“

 

Na tohle celé samozřejmě Kristián nemohl hned odpovědět, tak jsme si jen chvíli ještě přátelsky povídali a rozloučili se.

 

Druhý den jsme se na síti zase potkali a první zareagoval Kristián: „Ahoj, můžu napsat? A nemohl bych si tu odpověď na tvou zprávu nechat až budu někdy na pc?“

 

„Ahoj, samozřejmě můžeš... To je jen na tobě. Teď si můžeme psát jen tak, jestli chceš...“

 

„Sem vůl. Nejdřív se chovám jak kokot a pak se tady div že nevtírám.“

 

„Prosímtě Kristiáne, nebuď na sebe tak zlý... Vůbec jsem si nevšiml, že by ses vtíral, naopak jsem rád, že ses ozval... Dokonce jsem měl ze sebe pocit, jestli se náhodou nevtírám já... nebo spíš, jestli to tak nevypadá...“

 

„Protože ze sebe nejdřív dělám mistra světa a pak se ptám, jestli můžu napsat“, a zmizel...

 

Objevil se až za nekonečné dva dny a já navázal na předchozí zprávu: „Ahoj Kristiáne, to je v pohodě. Přede mnou si nemusíš na nic hrát, já si před tebou na nic taky nehraju... Víš snad, jak to myslím. Já tě beru takového, jaký jsi, a budu rád, když nebudeš přemýšlet nad tím, jestli se máš dělat nějaký jiný... Na mě působíš dobře od chvíle, co ses trochu rozepsal, a fakt si nedělej hlavu s tím, jestli se máš tvářit víc nebo míň ´namistrovaně´... Nejlepší bude, když budeš svůj. Ale ani nechci, aby to vypadalo, že tě chci nějak poučovat, to jsi snad poznal...“

 

„Ahoj.Ale ty nevíš jaký jsem. Možná sis udělal nějakou představu, asi zakomplexovanýho chudáčka, ale tak to taky není. Řikals, že si kamarád toho Asiata? A řekneš mu, že jsem to tak nemyslel? Já opravdu nemám nic proti Asiatům, černochům...proti cigánům ano, to víš.“

 

„ Vůbec nemám představu zakomplexovanýho chudáčka, já nejsem až takový samaritán, jak si myslíš. To bych si tu s tebou nepsal, protože tolik času na rozdávání zase nemám. Ale tys mě zaujal právě tím, že je z tebe cítit osobnost. A mám možná trochu představu, čím vším sis v životě asi musel projít a čím si možná i procházíš a umím si představit, jak jsi někdy ´natlakovaný´. S kamarádem Asiatem jsme to už dávno probrali, že to od tebe byla jen hloupost, a on to pochopil. Taky sis možná všiml, že Joshua už ty vaše výměny v návštěvní knize taky nemá, to ho poprosil právě on, protože si tu s ním (vlastně díky tobě) začal psát... Samozřejmě vím, že takový nejsi...

 

Máš pravdu, že tě jinak neznám, ale myslím si, že jsi docela správný kluk, který měl v životě jen asi víc smůly než ostatní. Ale to všechno se dá překonat, nebudeš první ani poslední, který si s tím postupně poradí... Právě proto, že máš v sobě osobnost a nejsi žádný zakomplexovaný chudáček. To se totiž z toho, jak píšeš, docela pozná.“

 

Na to se Kristián rychle rozloučil: „ Napíšu pak, musim odejít. Čau“, odhlásil se ze sítě.

 

Nezbylo, než počkat zase na zítřek, odpověděl jsem taky jen stručně „Čau :-)“.

 

Bylo 3. prosince 2012 12:10. Od té doby se Kristián na svůj profil pod nickem Johnny znovu nepřihlásil a moje „Čau“ si tak dosud ani nepřečetl. A mně se po něm, když si na něj někdy vzpomenu, věřte nebo ne, pořád ještě trošku stýská... Už sice moc nevěřím, že se na tom profilu ještě někdy objeví, ale pokud někdy přece, to pozvání do ZOO pro něj stále platí, přestože ty volňásky už dávno propadly...

 

 

Praha, 1.8.2013

 

 

Ilustrační video: A.Dvořák - Když mě stará matka, zpívá Anna Netrebko

 

Text:

Když mne stará matka zpívat, zpívat učívala,
podivno, že často, často slzívala.
A ted' také pláčem snědé líce mučím,
když cigánské děti hrát a zpívat učím!

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=STdc4z6-vb0