1'50 - 2'20

Anotace: Má první povídka. Smyšlená, ale inspirovaná mým kamarádem malého vzrůstu... Do komentářů napište prosím svůj názor, ať vím jestli se mám věnovat domácímu psaní nebo ne, budu rád za jakýkoliv názor...

Znáte ten okamžik, když ráno po probuzení kouknete do zrcadla a řeknete si v duchu: „Vždyť nejsem tak ošklivý.“ ? Tak přesně tohle jsem si říkal po celou střední školu, akorát jsem neříkal 'tak ošklivý', ale 'tak malý' . Ano čtyři roky jsem si říkal den co den...

 

xxx

 

„Vždyť nejsem tak malý, ne? Mám přece metr padesát.“

A znovu jsem se zdvihl na špičky. Takhle jsem to párkrát zopakoval a po čtvrt hodině pozorování se, jsem šel vykonat ranní hygienu, vyčistil jsem si zuby, vymočil jsem se, umyl si ruce, znovu si vyčistil zuby a s ranní rozespalostí jsem si šel uvařit kávu.

„Dobré ráno.“ řekl jsem při příchodu do kuchyně a zakončil jsem to hlasitým zívnutím.

„Ahoj, jak jsi se vyspal?“

„Na pytel, mami, celou noc jsem nemohl usnout.“

„A ty se potom divíš, že jsi malý. Věděl jsi, že ve spánku rostou kosti až třikrát rychleji?“ zeptala se máma s pobavením.

Uvařil jsem si kávu, a sedl si k oknu, přejedu pohledem po včerejších novinách a přečtu, titulní nápis: Dara opět bourá, tentokrát řídil Rytmus. Usměji se a řeknu si: Tos' zabil!

Po dvaceti minutách kouknu na hodiny, 6:33, dopiju kafe a jdu se převléci. Půl hodiny hledám ve svém pokoji druhou ponožku až jí nakonec najdu pod polštářem, kde se tam jen vzala ?, pár minut po sedmé vycházím z domu a zapaluji si (tajně) svou poslední cigaretu.

 

xxx

 

Ano v té době jsem kouřil, a kdo ne, že? Jinak mne omluvte, že píši v první osobě, ale tohle se mi opravdu dělo, takže to berte tak, že vám to vyprávím osobně.

 

xxx

 

Když jsem dorazil do školy a šel se přezout ke své skříňce, tak jsem si všiml pohledů svých spolužáku, když jsem došel ke skříňce, zaslechnu hlasitý smích a na dveřích té své skříňky vidím nápisy: „Frodo!" a „Vrať se do Středozemě!" Bylo mi jasné, že to byl nepodařený vtípek mých přihlouplých spolužáků. Nápisy jsem sundal, vzal jsem si školní obuv a vyrazil jsem do třídy. Když jsem byl už ve třetím patře, pár metrů za schody do mě vrazil Petr Skála, jeho jméno ho celkem vystihovalo, byl dva metry vysoký, celkem svalnatý a hlavu měl tvrdou jako skála.

„Promiň, nekoukal jsem pod nohy, hobity bych tu totiž nečekal.“ a v tom se začal smát, takovým smíchem, kterým zastrašil i místního průvodčího. (Možná nevíte proč zrovna místního průvodčího, ale kdyby jste ho viděli, hned by vám to došlo.)

Tak jsem s ponížením v obličeji, došel do třídy a zrovna v tu chvíli zazvonilo.

„Malý má dnes službu, a není smazaná tabule, jak to?“ zeptal se učitel hned na začátku hodiny.

Pokud hádáte, tak máte pravdu, Malý jsem byl já. Ne jen kvůli výšce, ale i kvůli jménu se mi smáli, chlapci kvůli velikosti a jméně zároveň, a dívky kvůli jménu, protože dívky v tomhle věku myslí jen na jedno...

Smazal jsem tabuli a ten den ve škole u potřetí ztrapněn jsem si sedl na místo a začal jsem klimbat.

Po několika minutách jsem usnul, učitel, rádoby vtipálek, mě vzbudil zataháním za uši, všichni se smáli, jen já ne. Zbytek školy byl stejný jako její začátek, ale už jsem si zvykl, přišel jsem domu a unaven jsem usnul a probudil se až ráno.

„Vždyť nejsem tak malý, ne?“ řekl jsem si zase...

 

xxx

 

A takhle to šlo celou střední, až potom jsem vyrostl a všichni se mi smály, že se jmenuji Malý a mám dva metry dvacet, takže jsem byl už spokojenější.