Reportáž ze Stodolní

Reportáž ze Stodolní

Anotace: Miroslav Stoniš,prozaik, básník, novinář, co by jeden z rozehrávačů předepsal úvod pro soutěžní férii Pošli to dál...až do Stodoly! i dal jsem se na pokračování, jež nakonec pan Stoniš poupravil. Vytištěna v občasníku Průhledy. Závěrem recenze.

 Básník, můj mladší přítel, jehož oslovuji pane Jene Nerudo a on mne pane Jaroslave Vrchlický, pracuje v jednom pražském týdeníku a občas mi přihodí nějakou práci a já ji pokaždé rád příjmu, neboť s důchodem vyjdu jen tak tak a jeho redakce platí dobře. Včera mi zase zavolal, a když jsme probrali literární klepy a zepsuli každého druhého básníka, zeptal se mne, zdali bych mu nenapsal reportáž o nočním životě v barech na Stodolní.

 „Sláva té ulice dávno dolehla až do Prahy, pane Jaroslave Vrchlický, ale my jsme ještě o fenoménu Stodolní nenapsali ani řádek, což svědčí o naší zaostalosti.“

 „Více by se mi líbilo, kdyby se Ostrava do povědomí jako město básníků, ale budiž, pane Jene Nerudo, tu věc vám napíšu. Avšak uvažte, abych zapadl do prostředí, nemohu několik dnů chodit od baru k baru po suchu. Něco mne bude koňak stát! To víte, nikde se nenalévá zadarmo, možná ani v Praze ne.“

 „Redakce vám váš koňak proplatí. Ale víte, co mne překvapuje, pane Vrchlický? Že jste mou nabídku hned přijal, jindy se kroutíte a máte tisíc výmluv.“

 „To vám rád vysvětlím. Když se dostal k moci ten arcilotr Husák, jemuž Slováci jistě brzy postaví pomník, skočili jsme my tři ostravští spisovatelé, Ota, Josef a já, na Stodolní, kde jsme v bývalých jatkách montovali nábytek, což byla dřina za hanebně nízký peníz. Víte, svou reportáž postavím na kontrastu tehdejší Stodolní, kterou obývali Cikáni, než zničili všechny domy a tou dnešní, kde najdete bar vedle baru.“

 „Znamenité!“ zaradoval se Jan Neruda a živě jsem viděl, jak pohodil hlavou, až mu z nosu spadl cvikr.

 „A něco už máte, Jaroslave?“ zeptal se dodatečně, načež jsem sáhl do šuplíku svého psacího stolu a s mobilním telefonem jsem ještě lakonicky dodal: „Snad máte po ruce diktafon, slavný malostranský poeto!“ a začal mu za jeho redakční peníze povídat celou historii té naší od jisté doby slavné ulice, i když svou slávu měla daleko větší dříve, než se o ní dozvěděly pražské týdeníky, zahlcené spíše poněkud jinými záležitostmi.

 „Ulice Stodolní, dnes nejslavnější, nejen turisty, ale i lidmi hledajícími volnou, různorodou zábavu, ostravský bulvár, ten spíše zaznamenal největší boom po roce 2000, kdy se pár podnikatelů zmohlo udělat z ní něco, řekněme jako v Praze maj tu proslavenou Perlovku. Koneckonců ono již před sto léty táto ulice měla stejnou pověst, kdy právě ulice Stodolní, jež si svůj název vysloužila podle toho, že zde stála spousta stodol, Masná a Poděbradová byly ulice, kde se v Moravské Ostravě od 90. let 19. století nejvíce koncentrovala prostituce a sní související negativní jevy.

 O provozování „nejstaršího řemesla“ se dovídáme především díky častým stížnostem zde bydlících občanů. Nevěstinec provozoval ve svém domě na Stodolní ulici prodejce sodovek A.Fikáček, na téže ulici v domě čp. 861 vedla veřejný dům (v pramenech nazvaný Bordelhaus) Tereza Bretterová a další se nacházel tamtéž v domě čp. 852 (označovaný jako Lüsthaus) a jednou z těch toto dokazujících stížností je: „Do tohoto domu scházívájí se za večera a noci mužské osoby různých tříd, nejvíce ve stavu podnapilém a znepokojující hlukem spící obyvatelstvo, navštěvovatelé tito velmi často nemohou do onoho domu trefiti, klepají na okna a dvéře sousedů, dobývají se do sousedních stavení a nemravnými posuňky, žádostmi a věcmi obtěžují a urážejí občany.

 Obrazy tyto nelze už ze studu ani slovy vylíčiti a můžeme jen krátce říci, že jest to hotová Sodoma a Gomora mravních výstředností, před níž styděti se musí nejen dospělý, nýbrž zvláště mládež.“

 Později, někdy od 90. let 19. století se začaly také stavět honosnější patrové obytné domy většinou situované do blízkosti Nádražní ulice. K domům byly přistavovány koňské stáje, prádelny a další hospodářské budovy. Po 2. světové válce ztrácel tento prostor na svém významu a byl určen k postupné asanaci. Až pak ten takzvaně nový dech a novou tvář nabrala Stodolní ulice a její bezprostřední okolí v 90. létech 20. století. Do té doby to byla zcela obyčejná ulice. Bylo tam pár nějakých podniků, třeba Černý pavouk, zřejmě nejslavnější antikvariát v Ostravě. Sedělo se tam na starých židlích, dal se tam popíjet absinth u stolu stvořených z klasických starých šicích strojů a vedle se dalo zakoupit, zapůjčit nějakou knížku. Starou samozřejmě. Nějakou, co tou dobou už asi moc neletěla. Bylo to docela nenápadné místo tehdejší undergroundové společnosti a ani tak nebylo v merku tehdejších policistů, dnes se tomu povídá Sherlock Pub, ale ty stoly z těch šicích strojů tam jsou pořád. Jen poněkud novější. A taky, ten antikvariát už tam tuším není. Chodili zde tam mnozí dnes známí muzikanti, herci, lidi od televize a vůbec, taková ta společenská umělecká sorta.

 „Dosti, dosti již!“ zvolal můj přítel Jan Neruda. „Požádal jsem vás o obrázek dnešní Stodolní, avšak vy mi líčíte děje dávno minulé. Odložte od ucha mobil, sedněte k počítači a sumírujte zprávu, jak se žije na proslavené Stodolní dnes.“

Pokud jsem si chtěl zasloužit honorář, nezbylo mi nic jiného, než opravdu usednout k počítači.

Ale co už se příštího dne nestalo! Bylo tři čtvrtě na devět, kdy Neruda vystoupil na nástupiště po příjezdu jednoho ze žlutých žihadel Regiojetu brázdících naší matičku vlast. A tak jsme se vydali na Stodolní spolu!

 „Čemu mohu vděčit, že jste opustil Prahu?“ podivil jsem se.

 Neruda se otočil, chvíli mne zkoumal skrze své dioptrie, načež trochu zasmušile mi začal vysvětlovat, že jeho svatostánek v kanceláři časopisu jeho nadřízený šéfredaktor a vyslal ho na pracovní cestu.

 „Prý ať se také trochu provětrám,“ dokončil své vysvětlení.

 Nebyl jsem připraven na to, abych vedl skupinu japonských turistů, zastavoval se co pět metrů u každého klubu a vyprávěl Nerudovi historii toho, co vidí napravo a vzápětí toho, co vidí nalevo, pořád tak stejně, jako když mne on, před dvěma léty pozval na vyhlídkovou plavbu lodí po jeho oblíbené Vltavě. S takovou bychom asi daleko nedošli.

 „Spát můžete samozřejmě u mne, Jene,“ povídám mu, když zrovna křižujeme Poděbradovu ulici.

Po chvíli již usedáme spokojeně v Pubu. „Slečno, prosím Vás, mohla byste nám zde donést dvě plzně?“ prohodil jsem směrem k baru.

Při zjištění, že zde čepují právě jeho oblíbenou plzeňskou dvanáctku, bylo znát na Nerudově tváři úlevu.

Chvíli se rozhlížel po zdech oné restaurace posetých nápisya podpisy, autentickými artefakty lidí, kteří za to desetiletí zde trávili svůj čas.

 „Znamenité,“ prohodil po chvíli, otírající si svůj pěstovaný plnovous pokrytý pivní pěnou.

 „Pivo zde mají opravdu lahodné,“ podotkl jsem.

 „Mám na mysli to prostředí. O pivu samozřejmě nemluvě. Už jsem se těšil, až zaženu žízeň po té cestě vlakem,“ snažil se již poněkud uvolněně rozšířit konverzaci. „A co nového?“ Posledně jsi mi říkal, že tak tak vyjdeš s důchodem a jsi vděčný, když ti nějak vypomohu, a najednou koukám, že si užíváš?“ dodal ještě s pousmáním.

 „Inu, to víš, od té doby se přeci jen pár věci změnilo, Jene,“ nechtěl jsem mu lhát, „dlouho ses neozýval s ničím, tak jsem zkoušel mezitím také napsat nějaké články zde, v našem regionálním deníku, a představ si, nakonec jsem si vysloužil, jak bych to jenom nazval, brigádnickou práci s tím, že mohu při té příležitosti využívat i jistou kancelář. Tedy, mám zde, říkám tomu novinářský vejminek.“

Neruda chvíli zvážněl a pak mi povídal něco o tom, že u nich v redakci to také nebylo jistou dobu dvakrát růžové. Časopis dvakrát změnil majitele a zvažovala se jiná koncepce, takže chvíli trvalo, než se vše vrátilo do téměř stejných kolejí. Načež celou věc uzavřel slovy: „Jo, kdepak je konec těm starým skvělým pohodlným časům.“

 Navrhl jsem mu, že tedy ještě chvíli posedíme a pak se přesuneme k nám. Manželka dnes shodou okolností uvařila dobrý oběd, tak snad z něj ještě zbylo, a možná, že těch pár dní to přežije, a na druhý den si uděláme již poněkud podrobnější studium Stodolní ulice.

 

* * *


Recenze Milana Blahynky, literárního teoretika:

Reportáž ze Stodolní. Název záměrně, smysluplně a rozmarně klame: není to reportáž, ale povídka o tom, jak dva básníci živící se novinařinou vyzrají na ekonomické i šéfovské přinucení spáchat lehce lechtivé reportážní čtivo o hříšné ostravské ulici; místo toho je tu příběh ulice „jako mlat“ trpkých dějin i všelijaké současnosti, pánové popijí i pochválí na místě činu plzeňské a dnešní Vrchlický pozve dnešního „malostranského“ (vida, co umí říci čárka nad a!) Nerudu domů na oběd. S dalšími dvěma, námětově, žánrově a slohově rozdílnými prózami mají dohromadynemálo společného: všechny tři vyznačuje snaha o kultivovaný jazyk, vystihující prostředí, situaci a mluvčí, často úspěšné úsilí unikat fabulačním a motivickým konvencím atraktivních žánrů hororu, krimi, reportáže, a to až na pomezi parodie – to vše pro hlubší poznání skutečného života.

Autor Mathiesz, 22.11.2013
Přečteno 714x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí