Mráz

Anotace: ...nožem k srdci.

Něžná ruka se změnila. Jindy ladné prsty praskaly jako větvičky silou sevření. Klouby obepínaly nůž tak tvrdě jako orlí pařáty mrtvou myš. Ostří skřípalo jen pohledem, krev na něm se rozžhavila a ztěžkla jako olovo. Otec poprvé nevnímal bolest vnitřně, ale viděl ji. Pochopil, že se takto tělo brání. Prý když vám žralok ukousne nohu, necítíte to, tělo upadne do šoku a nepustí bolest k sobě. Že se ale bolest vysmívá zvenčí, o tom už se ve svých vyprávění nikdo nezmíní.

A pak se všechno uklidnilo, příšerný obraz se rozlil do příjemných odstínů anilinových barev. Pískot v uších se přeladil na otupující hukot. A ona tam stála opět nevinná jako předtím.

. . .

- „Je to studený“.
- „Neodhadla jsem to, počítala jsem se třetí, tak si to holt přihřeješ.“
Na to otec jen zabručel. Studené bylo jídlo, studené byly dlaždice, studená byla celková nálada. Seděla jsem u stolu a pozorovala oba rodiče.

- „Přikrájim ti k tomu zeleninu, ať to nemáš tak chudý.„
- „Nechci zeleninu, přidej mi tam ještě maso,“ odsekl otec.
- „Musí zbejt pro malou zejtra k obědu.“
Ticho se rozpínalo jako led a mrazilo víc než jeho jedovaté odsekávání.
- „Možná si to trochu přisol, nevím, jestli jsem to úplně odhadla,“ zůstávala v klidu matka.
Otec stepoval u mikrovlnky a podrbal se v rozkroku. Talíř byl špatně vyvážený a cvakal o dno v nechutně pravidelné frekvenci. Jako metronom. Jeho kovový jazýček prořezával tu nepříjemnou mrazivou mlhu v místnosti.
Otec teatrálně zafuněl a hlesnul: „ Mam hlad.“ Matka oplachovala zeleninu ve dřezu. V mých představách povrch rajčat pomalu obalil mráz a drtil jejich šťavnatý vnitřek.
Otřela utěrkou prkénko a v šuplíku vylovila nůž. Vypadala tak elegantně. Nestála u kuchyňské linky jako otrok, ale jako půvabná socha. Důstojně. Otočená zády ke mně, ale tím říkala vše. Jenže každý jedovatý pohled mého otce vyslal výboj, který se prohnal celým jejím tělem. A přesto na sobě nedala nic znát. Pro cizí oči určitě ne. Jen já si všimla, jak sevřela nůž a trochu drsněji porcovala okurku. Otcovu okurku.
Ten přestal hypnotizovat hučící troubu a otevřel lednici. Znovu zalovil v rozkroku a když zjistil, že se v lednici neudála žádná závratná změna, přibouchl její dveře možná víc důrazně, než bylo nutné.
Přesně jsem věděla, co přijde, každý den ten totožný scénář. Nervózní funění, pochodování po kuchyni, otevírání lednice. Teď se opře o pult a prsty bude vyklepávat svou nepříčetnost do umělé dýhy. Jako klusání miniaturních koníků. Ale tyhle koně měli přivézt ještě větší mráz. Metronom, klusání, metronom, klusání. Stisk matčiny ruky sílil a její klouby praskaly zimou.
Nedělej to, říkala jsem si. Na chvíli jsem věřila, že matku zahřeje úsměvem, že si vzpomene na jejich randění, první sex, moje první slovo. Doufala jsem v to teplo. Ale on začal ťukat, klepat, bušit, mlátit, třískat. Aspoň tak mi to znělo. Letmý pohyb poslal skrze kuchyňskou linku další šok a jen já cítila, jak matku zabolel.
Představte si výstřel při zahájení závodu. Ten moment, kdy všichni soutěžící čekají na něco, na co se připravovali celý svůj život. Mikrovlnka odpracovala svou část v této nervy drásající šarádě a snažila se zachránit studený nedosolený oběd a s ním i jedno studené nedosolené manželství. Ozvalo se ohlušující cinknutí. A já mohla přeskočit svou startovní čáru.
Nůž jsem sebrala ze stolu, ležel tam ještě od otcovi snídaně. V duchu jsem děkovala matce za to, že podnikla tuto malou revoluci a rozhodla se po tom praseti jednou něco neuklidit.
A tak jsem jedním bodnutím přispěla svou vlastní verzí revoluce proti této tiché diktatuře. Řekla jsem si, že je na čase upravit tok příběhu. Chtělo to změnu, odchylku nebo gradaci, kolizi, cokoli. Hlavně pointu. Jinou než tu, v níž si otec s otráveným výrazem osolí ohřátý oběd, sní ho s odporným mlaskáním, říhne si a odvalí se na gauč.

Ale čekali byste, že jsem tu pointu zařídila já?