Strejda Arnošt

Strejda Arnošt

Anotace: ...

Marie se vracela domů. Vánoce již hrozily za dveřmi, ale Marie měla hotovo, proto blížícím se svátkům čelila v poklidu připravených. Odemkla si a vstoupila do předsíně. Z obýváku slyšela svého manžela. Václav telefonoval. Odstrojila se a vstoupila do místnosti. Václav právě soustředěně naslouchal,  proto jí jen beze slova pokývl na pozdrav. Vrátila mu stejné gesto a vešla do kuchyně. Pomalu začala vybalovat nákup. Slyšela Václava, jak někomu odpovídá: „No, to já ještě přesně nevím. To až jak Marie. Asi jsi to měl říct dřív…“

 

Marie Václava poslouchala. Co přesně neví? Proč až jak ona? A kdo měl co říct dřív? A potom zaslechla něco, co ji přinutilo sebou škubnout, jako když si minulé Vánoce sáhla na elektrickou svíčku, která bohužel probíjela.

 

„Podívej, strejdo, tak já to zjistím a potom ti zavolám, jo? Jo, určitě. Tak se zatím měj,“ odříkával Václav do telefonu. Marie už stála ve dveřích, napjatá a přísná. Václav o ni zavadil okem a mimoděk se napřímil. Zavěsil sluchátko a postavil se své ženě čelem. Věděl, že se bude hodně diskutovat.

 

„To byl Arnošt?“ zeptala se Marie, jakožto úvod. Václav odevzdaně přikývl.

 

„Co chtěl?“

 

„Chce k nám přijít na Štědrý den,“ řekl Václav. Po té větě se mu zdálo, že Marie vyplnila celý prostor mezi futry.

 

„A co jsi mu řekl ty?“ zeptala se velmi pomalu, opatrně a rovněž zlověstně.

 

„Že možná pojedeme do Krkonoš na chalupu,“ řekl Václav neochotně. Byla to lež, na žádnou chalupu se nechystali. Marie zamyšleně přikývla a napětí trochu povolilo. Chtěla však vědět víc.

 

„No a dál? Takže je od něho pokoj? Nebo jak jste se domluvili?“

 

„Řekl jsem, že se tě zeptám a dám mu vědět, jestli jo nebo ne,“ odpověděl Václav.

 

„Jestli jo nebo ne co? Co jestli jo nebo ne?“ páčila Marie nervózně z manžela informace.

 

„No jestli může přijít nebo jestli nebudeme doma,“ vysvětloval Václav trochu neobratně.

 

„No tak to je snad samozřejmé, že nebudeme doma… pro něj,“ zahalasila Marie téměř ukřivděně, „já nehodlám znovu poslouchat u večeře ty jeho řeči. Pamatuješ posledně, ne?“

 

Václav pamatoval. Bylo to před pěti lety. Nedopatřením se strýc Arnošt ocitl v jejich bytě u štědrovečerního stolu. Marie ho nikdy neměla výrazně ráda. Strýc se během kapra a salátu bavil povětšinou s Václavem, Marie se tvářila zdvořile. Probrali nejrůznější témata, Arnošt hovořil stále peprněji a náhle zcela odbočil a radostně se plácl do stehen: „Jo, to se vám mi zase povedla věc! Seru a hovno se přilepilo na mísu. Tak vemu štětku a chci to opucovat, hovno se mi rozleze do těch štětin, víš, Václave, a tak já s tím máchám ve vodě, trochu to pustilo, a jak já jsem zvyklej tu štětku vždycky oklepat, tak s ní zatřepu a hovno se rozlítlo po celým hajzlu, Marie, tos neviděla…!“

 

Marie tenkrát nedojedla, měla nadprůměrně vyvinutou představivost,  a Arnošta příští rok nepozvali. A potom už také ne. Strýc nenaléhal, měl svoji hrdost, jak říkal. O to podivnější bylo, že se letos přihlásil sám, navíc s vlastní žádostí o přizvání do rodiny. Václav s Marií byli jeho jediní příbuzní, kteří mu zbyli. Ale nikdy se podle toho nechoval. Až letos. Václav se vrátil do přítomnosti. Marie na něj hleděla nekompromisně. Václav vypadal nerozhodně, proto se mu rozhodla pomoci.

 

„Já ho tady nechci!“ řekla ostře. Nechápala, o čem může Václav ještě přemýšlet. Václav si začal mnout čelo.

 

„Nerozumím tomu, nechápu to. Tohle není strejda, tohle by normálně neudělal, takhle se připomínat. Ten by radši pošel, než by se doprošoval. Ačkoliv…,“ Václav vztyčil ukazovák, „ačkoliv počkej…“

 

„Co počkej, proč počkej?“ zeptala se Marie. Tak trochu ji přemohlo cosi nevyřčeného a vlastně i tajemného, co zaznívalo ve Václavově hlase.

 

„No, já jenom, že jsem potkal Houdka, tak se bavíme a jen tak mezi řečí prohodil,  že k němu strejda chodí, já se ho na nic víc neptal, a vůbec ti mi nedošlo, co je vlastně ten Houdek zač. On je na onkologii, Marie, rozumíš, nádory, rakovina a všechno tohle svinstvo.“

 

„Blbost,“ řekla Marie trochu tišeji.

 

„I to je možný,“ řekl Václav.

 

„Tak řekneš tomu Arnoštovi, že jedeme na tu chalupu?“ zeptala se Marie.

 

„To bude dobrý, neboj,“ odpověděl Václav zamyšleně. Marie zavrtěla hlavou a odešla do kuchyně uklidit nákup.

 

Pár dní jim proteklo mezi prsty v běžném shonu. Potom přišla Marie navečer z práce a nalezla Václava chodícího po obýváku podél oken. Očividně měl informace, dával to najevo a čekal, že bude vyzván, aby se o ně podělil.  Odkládala oblečení a po očku jej pozorovala.

 

„Jak bylo v práci?“ zeptala se nezávazně.

 

„Normál,“ odpověděl Václav.

 

„A co jinak?“ pokračovala Marie, přesně tak, jak bylo potřeba. Václav měl volnou cestu.

 

„Tak jsem zašel za Houdkem.“ Václav se významně podíval na Marii. Tvářila se nechápavě.

 

„Za doktorem,“ připomněl Václav.

 

„Jo,“ souhlasila Marie a dodala: „Jo?“

 

„Ptal jsem se na strejdu. Je to špatný,“ řekl Václav a opět se na Marii významně podíval.

 

„Jo?“ řekla Marie. Stále v ní vítězila potřeba držet si odstup.

 

„Jo, hodně špatný. Řekl mi na rovinu, že do půl roku je konec, plus mínus měsíc, dva. Strejda to neví.“

 

„Když to neví, tak proč ti volal, že k nám chce přijít?“ zeptala se Marie. Znělo to skoro, jako by Arnošta hájila.

 

„Protože se k němu začala cpát nějaká sousedka na patře, vdova. Strejda říkal, že se jí nemůže zbavit. Kdyby zůstal doma, tak ta ženská to pozná a začne zvonit. Potřeboval se někam uklidit, tak to zkusil s námi,“ odpovídal Václav s převahou informovaného. Marie zpozorněla.

 

„To ti Arnošt řekl? A kdy?“ Václav ztratil něco ze své jistoty.

 

„Dneska jsem s ním mluvil po telefonu. Hned po Houdkovi. Proč se ptáš?“

 

„No a co jsi mu řekl? Že tady budeme nebo že tady nebudeme?“ Marie čekala.

 

„Maruško, strejda končí, neví to, ale končí, dovedeš si to vůbec představit?“

 

„Co jsi mu řekl, chci vědět!“ opakovala Marie.

 

„Že má přijít,“ tak trochu hlesl Václav, připraven nést následky. Marie na něj dvě vteřiny hleděla. Potom se otočila k odchodu do kuchyně a během obrátky prohodila: „Tak já přidělám salát.“

 

Konečně přišel den, kdy bylo všechno hotovo. A když se řekne všechno, tak je tím myšleno i prostírání a příbory, skleničky a přiklopené mísy, dokonce i slánka  a pepřenka, jindy zastrčené kdesi ve skříni. Čekali Arnošta. Marie s Václavem byli domluveni… žádné přehnané ohledy, strejda si snadno domyslí, co je za tím. Koneckonců, člověk, který neví o svém konci, soucit nepotřebuje, i když je konec jistý. Jinak bychom jej potřebovali všichni.

 

Přišel přesně v šest. Přivítali ho oba v předsíni. A oba se v duchu přísně napomenuli za prvotní zkoumavý pohled, který skrze strejdu prohnali. Byl to pudový sken, podobný mnoha jiným. Tak jako například lidé pudově zkoumají člověka, který někoho zabil, Václav s Marií vteřinu zkoumali, jak vypadá člověk, který má do půl roku zemřít. Ale byli oba rychlí a ukáznili se.

 

„Tak co sousedka, pustila tě?“ zeptal se Václav žertovným tónem. Bylo to dobré.

 

„Co? Jo, no jo…,“ odpověděl strýc neurčitě a otočil se k Marii.

 

„Tak Maruško, tady máš ode mě něco, a Václave, ty taky, tady si to vemte, ať mám od vás pokoj.“ Arnošt hartusil, trochu víc nahlas, než u něj bylo zvykem. Marie přebrala balíčky.

 

„Arnošte, děkujeme, ale tos nemusel teď hned, však se zdržíš, nebo ne?“ Arnošt neodpověděl. Sípavě dýchal. Všichni se pohnuli k obýváku.

 

„Tak ke stolu,“ pobídla Marie. Usedli a Václav zapálil svíčky. Marie nalila polévku, Václav víno. Zvedl sklenku, Marie a Arnošt ho napodobili.

 

„Tak aby se nám spolu dobře žilo, hodně štěstí a zdraví, Maruško…,“ Václav políbil ženu, „a strejdo, jsme rádi, že jsi došel.“ Václav nepatřil k nejlepším řečníkům. Přiťukli si a dali se do jídla. Polévka zmizela a Marie donesla mísy.

 

„Arnošte, dáš si kapra nebo kuřecí řízek, mám tady obojí.“ Strejda udeřil dlaněmi do ubrusu.

 

„No když máš obojí, tak si dám obojí, tedy jestli nevadí!“

 

„A salátu? Kolik chceš salátu? Máme dost.“

 

„Jenom jestli ho máš opravdu dost, já toho sežeru…“ Strejda mluvil přesvědčivě. Marie se zasmála, jako každá hospodyně, která si je jista sama sebou. Nabrala z mísy salát a pleskla ho Arnoštovi do talíře. Tázavě zůstala s naběračkou nad mísou. Strejda zahalasil: „Jen tam ještě šoupni, tohle je tak na dvakrát do huby!“ Marie se opět zasmála. Nabrala vrchovatě a složila salát na původní kopeček. V talíři se tyčila obstojná hromada. Marie položila naběračku do mísy a chystala se ji přenést před Václava. Ale Arnošt chytil mísu a poručil: „Holka, dej tam ještě jednu nálož, nešetři!“

 

„Strejdo!“ napomenula Marie se smíchem Arnošta. Ale poslechla. Arnošt měl před sebou talíř s kopcem salátu a čtyři řízky.

 

„Tohle budeš jíst do příštích Vánoc, strejdo,“ prohodil Václav. Strejda neodpověděl, Marie měla hlavu skloněnou nad mísou. Nandala Václavovi a sobě. Dali se do jídla, kolem plápolaly svíčky a osvěcovaly jim obličeje, po bílém ubruse běhaly stíny jako myši.

 

Po chvíli oba zpozorovali, že Arnošt nemůže. Nesnědl ještě ani půl řízku. Marie se kradmo podívala na muže. Václav soustředěně krájel sousta a žvýkal, přitom se stále díval do talíře. Arnošt náhle přestal jíst a strnule zíral před sebe, vidlička mu trčela z ruky jako holý pařát. Kopec salátu se zdál nekonečný, bezohledně se vzpínal před nemocným člověkem. Arnošt položil vidličku na okraj talíře. Nemohl jíst. Pokusil se o bodrý tón, hlas mu přeskakoval.

 

„Hergot, tady si žeru, a když si pomyslím, že příští Vánoce už mě budou žrát ty hnusný červi, úplně ty samý, co lezou po zdechlinách, ty bílý, co se hemžej a kroutěj a tečou po shnilým mase… Když si pomyslím, že příští Vánoce mě tyhlety budou žrát…!“

 

Svíčky plápolaly nad bílým ubrusem,  po stěnách se míhaly stíny, u stolu bylo ticho, tak ticho, jak jen tiše dovedou padat slzy.

Autor JaJarda, 20.12.2013
Přečteno 336x
Tipy 13
Poslední tipující: Radhuza, Martinecka23, mosquito, Luky-33, Joe Vai, jitoush, Aťan
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Líbí se mi jak dokážeš míchat a přelévat pocity v jediném dílku, ať už jde o povídku či báseň. Hotový Mistr Mixér. :O)

P.S.: Přeji příjemné prožití svátků s pocity čistě pozitivními aaabsolutně ze všeho. I ze zbloudilých rachejtlí od souseda, z hořícího stromečku, ze spáleného kapra a přesoleného bramborového salátu, z toho, že je zrovna hospoda zavřená a paní vyplácala poslední hlt vaječňáku s Tuzemákem do cukroví. :O)

21.12.2013 19:51:30 | Tichá meluzína

Zdravím, Meluzíno. Díky za multipřání, taky přeju zdravotně nezávadné zakončení roku a dobrý start 2014 :)

21.12.2013 19:59:42 | JaJarda

Můžu příště dostat to kafe s cukrem? Tohle je moc hořký...

20.12.2013 19:38:26 | Elisa K.

Třeba i čepici šlehačky, žes to ty... :)

20.12.2013 19:42:03 | JaJarda

Tak ju :) A jinak, kafe zatím piju jen bílý ;)

20.12.2013 19:44:47 | Elisa K.

Tchibo le Café... zážitek z vůně :)

20.12.2013 19:56:24 | JaJarda

hmm.. tak tohle je silný kafe, Jarouši
ale co jsem od tebe mohl čekat jinýho, ..před svátky klidu, míru, pohody a oduševnělého rozjímání, že jo.. :D

20.12.2013 19:07:48 | Aťan

Je potřeba se v tom klidu trochu porochnit :)

20.12.2013 19:32:11 | JaJarda

místo cukroví děláme krvavou tlačenku..

20.12.2013 21:21:55 | Aťan

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter