1. něco málo o tom jestli se pravidelně holit

 
 
 
 
 
 
Kráčel lesem. V pravidelných intervalech se podrbal
v hustém vousu a pískal si nejakou
o medvědech, tuším že o plyšových.
Náladu měl podezřele jako vždy veselou, ale možná
jen na povrchu toho zarostlého obličeje.
Uvnitř něj hlodala vzpomínka na nedávné
setkání s dívkou tak cizí, že snad ani nevěděl
kam by jí zařadil..

Víla to nebyla, Rusalka také ne a možná ani Jezinka,
..no ta určitě ne, ta bývá většinou bosá a ve vlasech
má zacuchané větvičky. Tahle byla jiná.

Stála, úsměv jí zdobil jak ranní slunce
a oči měla tak krásně modré i zelené zárověň, že se nedaly
přirovnat ani k té nejhlubší studánce.
V natažené ruce držela mango a nabízela mu ho.
Co jiného mohl dělat.. Věděl že je to ta o které se mu noc co noc zdá.
Ty příběhy co zažívaly, ty nekonečné procházky a když se nikdo nedíval,
dokonce i pusu jí líp na tvář..
To byly časy, teda sny.

Teď před ním stála a on se nezmohl na slovo.
Chtěl bych s tebou mluvit přímou řečí
ale došly mi všechny uvozovky a tak si troufnu jen šeptem.
Nechtěla bys se mnou jít ke studánce? Mám tam vychlazené
lesní jahody na té nejdelší trávě jaká kdy rostla.

Jen se usmála a naoko přikývla, ale pak se najednou rozplynula
v jediném záchvěvu větru..

Stál a nevěděl zda se mu to nezdálo, nebo to jen přehnal
se žvýkáním fialového kapradí.
Ale ty chvíle, kdy jen tak seděl na pařezu a užíval si
jeho chutě, se nedaly ničím nahradit. Leda teda
kdyby Ona byla opravdová a ne jen zakázaná vzpomínka.

Pohlédl a v levé ruce držel ten šťavnatý kus ovoce. Nenapadlo ho nic jiného něž se zakousnout.

To bylo. Sladké a tak akorát zralé, plné šťávy a vzpomínek.. Jak můžou být v ovoci vzpomínky ?
Nevěděl, ale najednou se mu před očima odehrávaly příběhy které nikdy nezažil, ale přesto stál uprostřed všech a byl hlavní postavou. Ona tam byla též.
Podrbal se ve vousisku a změřil si jí . Tak metr šedesát a kousek.. Vedle té by se kráčelo k oltáři, jojo.. Jen se usmála a stála na místě jako by byla namalovaná mezi dva stromy, jen ten zajíc co za ní pořeběhl to kazil, ale měl v patách lišku a tak nebylo času to s ním probrat.

Z ničeho nic sáhla do kapsičky a hodila po něm hrst uvozovek. Chytil je zkušeně a najednou cítil, že s ní může mluvit narovinu i když stála tak nějak ve svahu.

„ jsi tak krásná, jsi tak pěkná
prostě dívka kouzelná
nejsi odsud, nejsi cizí
není nikdo kdo tě zná

kde ses vzala z jakých světu
dopadlas na stezku mou
přišlas ze snů abys navždy
byla lesa ozdobou“


..usmála se, hlasem z jisker dala díkům nový tvar

„ jsem jen hvězda co se snesla ze slunečních drah a čar“
můžu s tebou sdílet ticho
lesních samot, čarvánků
a pak mrkla, nejsem proti
mít spolu pár románků







...už dávno na té pecce nebylo nic lahodného, ale on
jí stále okusoval a vyhlazoval do dokolnalého tvaru.
Věděl že jí musí zasadit, věděl že o ní musí pečovat, věděl
že musí najít speciální místo..
Věděl že mu jednoho dne
 
 
vyroste Ona.

Podrbal se a povídá „ musím se oholit“