Den blbec

Anotace: Den, který byste nejraději vymazali ze svého života.

         Den blbec, znáte určitě všichni. Ráno vstanete, uděláte si ranní kávu, při pohledu na hodiny zjistíte, že máte kapánek zpoždění a už to začne. Blázinec! Namísto cukru si hodím prášek na tlak do hrnku s kávou, zjistím že nestíhám si už udělat ani svačinu, natož novou kávu a už kvapně uháním k autu, když zjistím, že jsem si zapomněla doma klíče.To zase bude den, pomyslím si jen, když se celá udýchaná vracím s klíčem a konečně usedám za volant svého citronku. Rychle vycouvat a ono to zrovna nejde tak, jak bych si představovala, kroutím volantem doprava, to je už moc, zase pohyb dopředu, volant vlevo a couvání. No sláva, oddychnu si s vypětím sil. Přijíždím do práce s malým zpožděním, to co na mne však čekalo, na to jsem nemusela vůbec pospíchat a klidně si i tu druhou kávu dopřát. Výpověď! Důvod? Snižování stavu zaměstnanců.Co ted?

         Registrace na úřadě práce. Nikdy jsem nebyla bez práce, tudíž jsem nikdy tento úřad nepotřebovala.Jen z doslechu vím, jak tam s nezaměstnanými zacházejí. Trochu váhavým krokem vcházím do budovy, která je pro mne spíše bludištěm než-li úřadem. Všímám si cedulí na dveřích, které sdělují kdo a kam patří dle abecedy. Přistupuji ke dveřím číslo 5 a zařazuji se do fronty čekajících žadatelů o vhodné zaměstnání. Pozoruji po očku adepty, jsou to lidé středního věku většinou, mezi nimi však i mladší. Vtom zaslechnu hovor dvou mladíků sdělujících si dojmy zřejmě z jejich poslední pracovní aktivity.

        "Vole a proč nejdeš dělat k Lubošovi?" ptá se jeden druhého." Ty krávo, na to já mu peču! " odpovídá druhý, pokračujíc dále v hovoru o tom, jak je jakýsi Luboš otrokář a že na to aby mu dělal otroka, tak na to se tedy může vykašlat. Ten první mu poté vyjmenuje asi pět fabrik, nacož se ten druhý ušklíbne a zeptá se ho proč tam nejde on? "Ty vole makat ve fabrice? Víš jaká tam je buzerace?"

         Konečně na mě došla řada a já poprvé v životě vcházím do míst, o nichž jsem se domnívala, že nikdy nevkročím. Paní se tvářila veledůležitě, pobídla mě ať usednu, dala mi vyplnit formulář o zaměstnání a pak mi milým hlasem oznámila, že si práci musím hledat sama." Nač jste tedy úřad práce? " ptám se já v němém úžasu, ale kloudné odpovědi se nedočkám. Mám prý k dispozici internet a tisk. Za měsíc se mám opět hlásit. Ještě taková malá útěcha, že si nemám zoufat, ale naopak si věřit, to je 100% úspěch.

          Doma zasednu k počítači a vyhledám si inzeráty týkající se mého, v uvozovkách budoucího zaměstnání. Moc toho není tedy, musím konstatovat smutně. Nacházím s bídou dvě nabídky a vytáčím telefonní číslo té první. Ozve se mi mladý hlas oznamující mi, že jsou ta a ta agentura a že si musím poslat životopis. Zasílám tedy životopis, znovu volám, ale nikdo už to nezvedá. Zašlu tedy životopis i do druhé agentury a vytáčím číslo. Slečna mi ochotně sdělí, že musím nejprve zaslat ž..,vtom ji přeruším a sdělím na oplátku já jí, že ho tam už má zaslaný. Ona se mi omluví s tím, že to bude číst až zítra a pak mi dá vědět, zda mě vyberou do výběrového řízení. Nevěřím svým uším, proč až zítra? Protože bla, bla, bla.

          Proto jsem se druhý den rozhodla, že do toho všeho vložím více energie a "obejdu" si vše sama. Obcházím supermarkety s žádostí o práci či brigádu, všude mi strkají do ruky dotazník, který si mám vyplnit. Vypisuji dokola jedno a to samé, iniciály, kontakt, o jakou pozici mám zájem, poslední zaměstnání. Všude jen slyším, my se vám ozveme. Vzpomenu si na slova těch dvou mládenců a vydávám se tam, kde nyní nabírají. A zase to samé dokola! Vyplnit dotazník a čekat.

          Čekám trpělivě už měsíc. Z jednoho se mi ozvali, že nabírají jen muže. Z druhého, že mě uložili do databáze. To je zatím vše. Paní na úřadě práce jen pokývala hlavou a soucitným hlasem dodala, ať neztrácím hlavu, že ona ví jak je těžké v dnešní době najít práci. Takovou vzpruhu jsem ani nečekala.

           Na obranu všech (nebo alespoň většiny) lidí hledajících si práci musím sama uznat, že to není vůbec jednoduché. Z hodně úst jsem už slyšela, že lidé nechtějí pracovat. Nemohu posoudit, kolik z nás všech chce či nechce pracovat,ale vím, že najít práci bez známých už zřejmě nejde. Spoléhat se na nespolehlivé agentury tudy cesta nevede.

         Kde jsou ty časy, kdy se člověk nemusel bát ztráty zaměstnání.

        Přesto stále věřím, že se i na mě ještě usměje štěstí a já zase najdu nějaké to místečko a že zase opustím ten úřad práce, který je jen názvem a nikoliv místem jistoty a naděje pro nás nezaměstnané.