První hrob vpředu ( povídky ze hřbitova)

Anotace: Švestkové knedlíky... pokračování serie...(další tři díly na mym profilu, kdyby to někoho zaujalo... :-)

Dnes se udělalo hezky. Snad poprvé za tenhle rok jsem si vyšel ven jenom v mikině. Sednu si na trávu, opřu o strom a pustím se do svého přemýšlení. Pravda, možná tím tak riskuju nějakou uhnanou angínu, ale co je to angína oproti jiným problémům s kterými se lidé často potýkají. Přesně jako ta holčina z první hrobu vpředu…

„ Tak holka jez, prosím!“
Hlas se rozléhal po kuchyni tak dunivě, že si Markéta na chvíli přišla jako v jeskyni. V tmavé kobce, uvězněná prorezlými pouty ke studené stěně. Ta zima, jde z venku nebo zevnitř? Pouta se zařezávala do světlé kůže a působila nepříjemnou bolest. Těkala zrakem a všimla si slabého, snad umírajícího, světla ve kterém stála obrovská černá postava. Je to člověk, je si tím jistá. Někdo jí přišel na pomoc. Věděla, že někdo přijde, přece jí tu nemohli nechat věčně…
…křičela dlouho o pomoc, ale postava jen nehybně stála a nedávala jí sebemenší šance v záchranu.
TAK TÁHNI!NEPOTŘEBUJU TĚ!
…postava zmizela a s ní poslední světlo, které tu kdy viděla.

/„Soustřeď se a jez! Udělala je jenom kvůli tobě. Jeden knedlík tě nevytrhne!“
Dva jahodové knedlíky se volně povalovaly na talíři a byly zřejmě z toho neustálého čekání, jestli si je vezme do úst nebo ne,utahané. Sypké kakao se jim již pustilo do bílého,buclatého břicha a rozmáčený moučkový cukr jim znepříjemňoval poležení. Těšily se až je nabere a ukončí jejich trápení. Jen šlehačka stále držela svůj tvar…

/„ Sníš teď jeden knedlík a pak si půjdeme zaběhat. Nic se nemůže stát!“
Markéta se snažila. Zrak měla stočený na nablýskané vidličce a hypnotizovala svýma modrýma očima kousek švestkového knedlíku. Připadal ji tak odporný. Přemýšlela nad kouskem živé tkáně, právě vyříznuté z malého selátka.Z bublin v knedlíku, za které mohly jedině kvasnice, se jí zvedal žaludek. Nechtěla na to myslet, dřív ovocné knedlíky milovala. Kde je ta chyba? To, že se trochu omezila v jídle přece neznamená, že jí nesmí chutnat nic. Otočila vidličku hrotem dolů a přejela kouskem knedlíku přes kakao. Otevřela pusu a zavřela oči…

Pouta povolila. Markéta se rozběhla k místu, kde stála ta rozmazaná postava a hledala něco, co by jí mohlo pomoct z toho začarovaného kruhu ven. Nic. Místo zelo prázdnotou a vypadalo naprosto stejně jako tam, kde byla takovou dobu připoutaná. S pláčem si sedla na zem a cítila jak jí nenávratně mizí poslední zbytek energie z těla.
-Nádech
-Výdech
__bolest
Už zase. Křeče jí vrážejí své bodce do pohublého břicha. Musí se natáhnout, třeba alespoň tak se té bolesti na chvíli zbaví….
Lehla si na břicho do mokré hlíny a položila hlavu na zem. Cítila zapařený vzduch z půdy. Drobné částečky prachu jí vlétávaly do nosních dírek a spustili v nich ohnivý kankán.

/„Kurva, nemůžu!“
Vyplivla kousek knedlíku do zpátky do talíře. Vidličku ostrým švihem v lokti zahodila do chodby a talíř shodila ze stolu. Střepy z modrého, porcelánového talíře se rozlétly po podlaze a zůstaly ticho.
„ Už nemůžu, konec. Chci to skončit!“
Markéta se slzami v očích zvedla ze židle a po křehkých a tenkých nohách doběhla do ložnice před velké zrcadlo. Ztrhala ze sebe všechno oblečení a podívala se na sebe.

…Křeče přešly. Trochu sebou cukla. Nikde již nebyla hlína ani vlhký vzduch. Stoupla si a rozhlédla se kolem. Zděsila se. Byla uprostřed slunečnicového pole. Zorničky se stáhly, dech se zrychlil. Nebyla tu hlína, země, nebe, jen obrovské slunečnice. Rostly ze skla a své velké květy točily na vystrašenou Markétu.

Běžela rychle. Nevnímala palčivou bolest, kterou jí způsobovali ostré kukuřičné listy. Každý další krok byl pro ní namáhavější. Cítila tak hlasitě tep srdce. ( Prosím, pomozte mi!).-> Tlustá skleněná stěna znemožňující další posun vpřed. To sebralo Markétě zbytek uchovaných sil. běžela zbytečně. Je tu zavřená a ven se nedostane. Leda, že by…
Podívala se na sebe do odrazu na skleněné ploše. V zelenočerném odrazu se po pár chvílích poznala…
PENBOŽE, JSEM ZRŮDA!
Nastalo ticho a-
slunečnice zvadly….

/ Markéta vyběhla z ložnice. Byla odhodlaná. Skončí tuhle pitomou hru, kdo z koho. Prostě se pořádně nají. I kdyby to měla všechno vyzvracet, tak půjde a nají se znovu. Dokáže to. Dost bylo probrečených nocí i týrání těla, které tak zničila. Začne znovu a začne tím, že pochválí mámu za ty švestkové knedlíky.

Šlehačka na zemi však mezitím roztála. Markétin dopad na tvrdou zem byl umocněný obrovskou ránou do hlavy. Vnímala stužku krve, která se jí vymotávala z ucha a obmotávala celou kuchyň. Chtěla ještě křičet o pomoc, ale nikdo by jí neslyšel. Byly tam všude jenom slunečnice a smály se tak nahlas, že by je nikdy nepřekřičela…