HOUBAŘ 2

Anotace: Původně nezamýšlené pokračování ke včerejší povídce bylo napsáno kvůli iluzionistce. Ukojil jsem tak i svou zvědavost, jak to vlastně dopadlo. Kdo chce však nechat vyústění včerejší povídky otevřené nebo si ponechat své vlastní, tohle číst nemusí :-D

 

HOUBAŘ 2

 

 

Probudilo ho jakési šimrání na levé ruce pod hlavou. A taky chlad od země. Chvíli nechápavě mžoural, kde to je a co se vlastně děje, docházelo mu všechno až postupně, hlavně když bolestivě sykl poté, co mu projela při protahování nohou ostrá bolest pravým kotníkem. Zároveň ucítil periferním viděním jakýsi pohyb za sebou. Trošku se nadzdvihl a pootočil, ale už stačil jen zahlédnout cosi rezavě chlupatého, jak mizí v díře ústící kousek za ním ze stěny prohlubně, v níž ležel. Znovu se vylekal a honem se aspoň posadil, na nohu se zatím bál naplno došlápnout. Začal se rychle rozpomínat, třásl jím přitom chlad, ale zároveň se mu i ulevilo při vzpomínce na včerejší  den a hlavně noc. Už svítá a to člověku dává přeci jen novou naději.

 

Nejspíš nevědomky včera zalehl liškám cestičku do nory, co jiného by mohla znamenat ta rezavá oháňka mizící v díře do země. Zamžoural opatrně do ní a hned zase ucukl, srdce mu znovu poposkočilo a rozbušilo se. Ze tmy na něj totiž zablikaly dva rudé lasery. Raději to tu rychle vyklidí.

 

S obtížemi vstal, na pravé noze už se skoro ani neudržel, jak bolela. Spíše po čtyřech se vysoukal z prohlubně a rozhlížel se po nějakém větším klacku, o který by se mohl opřít. Bylo jich tu spousta, takže si jeden vhodný vybral a s jeho pomocí se vydal namáhavě opět stejným směrem,  kudy měl namířeno i včera, to je podél skalního srázu dál.

 

Vlekl se tak zhruba ještě dvacet minut, nebylo to nic jednoduchého, když  zahlédl kus před sebou něco, co vypadalo jako lesní pěšina. Sláva bohu, ulevilo se mu, když se na ni skutečně dovlekl – každá pěšina přece musí někam vést. Šoural se tedy dál po ní, až po nějakých dalších přibližně dvaceti minutách zahlédl cosi, co by mohla být střecha stavení. A taky že byla. Když už byl poměrně blízko,  rozeznal dokonce i  paroží nade dveřmi – hájenka jako z pohádky. Pro něj ta hájenka byla v tu chvíli z opravdové pohádky, ne jen jako.  A co teprve, když si všiml, že ho zpoza plotu pozoruje i jakýsi pes, který sám mohl být klidně hajným, alespoň podle vousů a dobráckých očí, kterými si ho zpytavě měřil. Když  se jejich pohledy střetly, hafan se rozštěkal a za chvíli z chalupy vyšel  majitel, který svému psu jako by z oka vypadl, včetně toho přeleželého a dosud neučesaného zbytku vlasů kolem hlavy.

 

„No vida, tak tady vás máme!“ vykřikl urostlý chlap celý v zeleném a šel mu v ústrety. Když viděl nechápavý pohled nenadálého pocestného, vysvětlil mu, že už po něm byla velká sháňka včera odpoledne a pokud by se dnes sám neobjevil, zřejmě by se navečer rozjelo i opravdové pátrání.

 

Hajný ho pak nechal u sebe doma pořádně se umýt, uvařil mu silné kafe a umíchal  dokonce vajíčka ke snídani. Byla to ta nejskvělejší vejce smažená na cibulce, jaká kdy v životě jedl. Posléze spolu nasedli do staré Nivy a cestou do nejbližší nemocnice se ještě staví v hotýlku pro jeho věci.

 

„Tak vy jste byl nocležníkem u Bystroušky!“, smál se hlasitě hajný, jakmile si vyslechl celý příběh. A když viděl  udivený výraz svého nalezence, dodal: „Moje dcera, Kouzelnice, to se zvířátky náramně umí, spoustu jich v nejbližším okolí zná a s Bystrouškou si tykají ještě od dob, kdy ta byla malým liščetem. Občas jí tam zanese nějaké dobroty i pro mladé a stává se také, že si pro ně někdy Bystrouška přichází  sama až k nám. Holka si se zvířátky  rozumí už od mala, dokonce víc než já, nevím pořádně ani sám, jak to vlastně dělá. Proto jí taky říkám Kouzelnice. Je vůbec šikovná,  studuje v Praze medicínu.“, pronesl s pýchou v hlase a oči mu přitom zářily zvláštní něhou.   

 

To už mezitím Niva sjela z lesní cesty na blízkou asfaltku a  vezla kamsi dva docela  šťastné muže. Ve zprávách zrovna hlásili, že se včera beze stopy ztratilo soukromé letadlo známého českého miliardáře při vyhlídkovém letu nad bermudským trojúhelníkem. Hajný koutkem oka zahlédl, jak se v tu chvíli jeho spolucestující podivně ušklíbl.

 

„Kdo by takovým nesmyslům věřil, viďte!“ A  potutelně se usmál.

 

 

Praha, 4.12.2014

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=nJilzCi-idg