Musíme věřit

Anotace: ...

Sezení u notebooku… Facebook, fotky, maily… Tolik hodin promarněného času. Ale dělá to každý. Teda skoro každý v dnešní době. Ségra??, vyruší mě Miliho hlas. Kulí na mě lehce oči a jeho hlas zní naléhavě. ,,Co je?“, vzhlédnu k němu od počítače. Asi právě zjistil, že si zapomněl udělat úkol, prezentaci nebo cosi podobně nesmírně důležitého do školy. Celkem častý u něho. Blbka starší sestra má potom většinou o zábavu po zbytek večera postaráno. ,,No, víš prostě jsem si zrovna všiml, že mám jednu kouli o dost větší než druhou,“ vybalí na mě bez obalu ,,To jako vážně?“ Celkem mě tato informace vyvede z míry. ,,Jo, je to mrtě divný, ty vole, co když s tím mám něco vážnýho? Ségra? Sáhneš si?“ ,,Super, fakt jak začátek nějakýho incestního péčka,“ snažím se zlehčit situaci. ,,Však jseš skoro zdravotní sestra, jen přes trenky.“ ,,Tak dobře.“ Po vykonání této divné činnosti mám vedle lehce perverzního pocitu i jistotu, že TAKHLE by to být nemělo.
,,No, budeš tam mít zánět nebo kýlu, zejtra bys měl zajet na urologii,“ pronesu s hraným klidem. ,,Nádory varlat postihují i mladé muže a to celkem často, může to být váš partner, váš bratr, váš známý. Holky, prevence pravidelným samovyšetřováním je fakt důležitá,“ jako kdybych slyšel hlas urologa Jandy, který mě na přednáškách lehce uspával. Blbost, bude to zánět nebo kýla, ty jsou taky dost častý. Stejnou informaci podám i vystresované mámě, kterou už Mili o svém problému náležitě informoval. ,,Leničko a co když tam má nádor? Já kvůli tomu neusnu, to je pořád něco,“ tváří se máma ustaraně. ,,Mami, já říkám, že je to zánět nebo kýla, zejtra jede k doktorovi, tak nestresuj.“ Můj předstíraný klid zní asi věrohodně, máma se tváří trochu klidněji, je mi ale jasné, že v dalších dvaceti minutách vygooglí veškeré příznaky zánětů, kýl a nádorů varlat. Aby se vystresovala ještě víc. Jdu spát, nechce se mi o tom přemýšlet. Kopnu do sebe panáka slivovice, nebo radši dva. Aby mi to nepřemýšlení šlo lépe. Spánek přijde celkem rychle.
,,Jé, pan Sněhulák je tady co, tak co, dobrý?“, vítám Miliho, který se zrovna vrátil z vyšetření na urologické ambulanci. ,,Jojo, úplně nejvíc, mám antibiotika a zánět,“ tváří se úlevně brácha. ,,No super, ještě že tak, jsem ti říkala, že to nebude nic vážnýho.“ ,,Jako ségra, to JE vážný. Prej to má nejistou prognózu tyhle záněty a budu mít zřejmě teplotu a tak. Není to prej taková sranda. A ty vole, proč mi říkáš sněhuláku?“ Mili nahazuje heroický výraz trpícího. ,,Ten má taky velký koule,“ odpovím s velice vyspělou humornou hláškou. ,,Jseš fakt blbka,“ otituluje mě s vysmátým výrazem v obličeji, čímž mi dává najevo, že se mi můj vtip povedl.
,,Troubo, buď rád, že nemáš nějakej nádor,“ volá na něj táta z obýváku. ,,No to já jsem, to bych se z toho podělal,“ přizná se brácha narovinu. ,,No ségra, za tejden jdu na kontrolu, doufám, že tam zase bude ten tlustej Polák Kolodzej a bude chtít znovu provádět vyšetření per rektum,“ povídá ironicky a tváří se zhnuseně. ,,Jo? Tak se ti to líbilo? Jaký to bylo?“ ,,No bájo, fakt jsem si to užil.“ Naštěstí to vyšetření tam-zpátky, tam-zpátky, netrvalo dýl jak pět minut.“ Teď už se smějeme oba. Ulevilo se mi. Strašně.
Běžím. Funím. Na víkendu u přítele, 180 kiláků od domova. Taková normální sobota. Dávím volume na telefonu doprava a snažím si brát příklad z Majka Spirita, který mi ze sluchátek přesvědčivě a nyní již velice hlasitě našeptává, že má zdravé oči, dobrý sluch,silné ruky, nohy a do nosa mu prúdi vzduch. ,,Jojo, s tím prúdicím vzducem má chlapec recht, vážně dost fouká,“ napadá mě. Najednou slyším ze sluchátek trochu jinou melodii, zvoní telefon. ,,No, čau ségra, jak se máš?“ ,,No nazdar, super, co potřebuješ, nejseš nastydlej? Máš divnej hlas.“
,,Hmm, no jo. Jsem ti chtěl jen říct, že jsem se zrovna probudil. Po operaci.“ ,,Cože?“, z mého hrdla vychází hnusný hysterický skřek. Nikdy by mě nenapadlo, že to umím tak věrohodně. Hysterky odsuzuji. Na rukách mám husí kůži. Ale pořád běžím. Snad ještě rychleji. ,,Ségra, v pohodě. Prostě jsem byl na tý prohlídce, jako co se stalo s tím zánětem, jestli to je už lepší. Jako mně to lepší nepřišlo, bylo to pořád stejný, možná se to i zvětšilo. No prostě, stáli tam nade mnou tři doktoři a nakonec, že to musí ven. Že je tam suspekce na tumor.“ ,,Cože?“, tentokrát se za mnou otáčí i rodinka s malými dětmi. ,,No, ségra, prostě jsme tě s tím nechtěli stresovat, stačilo mi, že se z toho nevyspali naši. Jsem v pohodě, probudil jsem se. Bolelo to jako sviňa, tak mi kape opiát, jsem z toho nějakej utlumenej.. Blbý je, že mi sebrali jednu kouli. Ségra, říkám ti, v klidu, mám ještě jednu, bude to dobrý.“ ,,Jo, promiň, já vím, že budeš dobrej.“ Nic nevidím, sakra, řvu jak smyslů zbavená. Tohle je zřejmě mé podání správného adaptabilního chování zdravotní sestry jako reakce na krizové situace. Na přednášky z psychologie jsem se mohla vykašlat. Teorie neodpovídá praxi, v mém případě už vůbec. Rozloučím se, ani nevím jak a domů k příteli doběhnu v rekordním čase. Chce se mi zvracet. Obsah žaludku zalitý slzami a potem končí v záchodu. Zkurvenej život.
,,Ségra, vše nejlepší k svátku,“ podává mi Míra kytku. Za ním stojí máma. Snaží se o klidný výraz. Vypadá křečovitě. ,,Tak co, dobrý?“ Právě se vrátili. Z nemocnice. Byli pro výsledky. A nakupovat. Kytku. Pro mě. ,,No, ani ne. Budou mě léčit. V Pardubkách na onkologii. Prej mám zabojovat a bude to v pohodě.“
Máma brečí. Hodně. Volala matka Báry, bráchovy přítelkyně. Prý, co se tedy děje s Mírou, že se od své dcery nic nedozví, protože Bára jen kouká do prázdna a brečí. Mamka začne brečet taky. Brácha ji pozoruje s neutrálním výrazem v tváři.
,,Míro, jaký bude mít Barča dneska na tom svým maturáku šaty? Máš do barvy košili? Tak pojď, koupíme ji spolu, ber to jako předčasnej dárek k narozkám,“ asi se mi konečně povedla říct ta správná věta.
Je to zvláštní, jak jde život dál. A jak je snadný předstírat, že je všechno při starém, když se tak tváří všichni kolem. A jak je snadný pít. A jak alkohol rozvazuje jazyk. A jak nikomu ze zúčastněných kromě mě samotné nepřišla vtipná moje hláška: ,,On je Harry Potter, Voldemort je nablízku.“ pokaždé, když jsem do bráchy rozjařeně drkla a on mě lehce vulgárně žádal, ať se na to už VYKAŠLU, protože ho bolí čerstvá jizva. ,,Ségra, ty fakt musíš bejt nalitá vždycky a všude hned v prvních dvaceti minutách. Fakt děs s tebou.“
Nemocniční chodba, zápach dezinfekce a známé tváře. Je to divný pocit, podruhé se vracet na stejné místo z úplně jiných důvodů. ,,Jé, Leničko, dobrý den. Jdete si domluvit praxi?“ Vítá mě už podruhé tento rok vrchní sestra onkologie. ,,Ne, jdu na návštěvu. Za bráchou.“ ,,To je váš bratr, ten mladý muž? Aha, to je mi líto“ tváří se lehce šokovaně a já po pár zdvořilostních frází vstupuji na pokoj, poprvé bez sesterské uniformy a poprvé s pocitem vtíravého strachu…
,,Hele, sněz to, je mi z toho blbě, jen se na to podívám,“ dostávám celkem pěkně vonící nemocniční oběd. ,,Jseš nevděčník.“ Sedím na jeho posteli a on je přivázaný rukou ke kapačce jako na vodítku. Cytostatikum kape a na celém pokoji vyluzuje divný zápach. Už ani nevím, pokolikáté tady u něho jsem. Všechno to trvá už moc dlouho. Koukáme na starý díl Ordinace v Růžové zahradě. Čestmír Mázl se má podrobit chemoterapii, protože má rakovinu střev. Fakt zvláštní pocit na to koukat. ,,Bojím se Gito, strašně se bojím,“ ozývá se z televize. ,,Jsi sračka, Česťo,“ pronese Mili do toho divnýho ticha a já nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Nenápadně si bráchu prohlížím. Šedé kruhy pod očima, popelavá pleť a holá hlava. Vypadá ztrhaně a staře, zároveň však tak zvláštně dětsky a zranitelně. Najednou si uvědomuju, jak moc ho mám ráda. A jak si nedovedu představit, že bych o něj přišla. Vybavuju si řeči lékařů, že je velká šance, že to bude v pořádku, jen musíme vydržet. A bojovat. A být silní. A jak by mi chyběl. A jak moc ho potřebuju. A že bych dala cokoliv za to, aby všechno bylo jako dříve, aby žádná hnusná rakovina neexistovala. A jak je život krásnej. A jak je mi to všechno líto. Další A už mě nenapadají, do očí se mi derou slzy. ,,Ségra, nech toho, přijde sestra a seřve mě, že ti tady nějako ubližuju,“ Miliho vidím jako jednu velkou plešatou šmouhu. ,,Buď v klidu, to bude dobrý, chce to čas. Já se nechystám umírat, vše mám ještě před sebou. Musíme tomu věřit.“
Jeho energická slova mi zní v hlavě a vlévají mi do žil hřejivé teplo, když spěchám chladným podvečerem k domovu a ještě před usnutím mi s každým nádechem zní v hlavě jako má soukromá modlitba: ,,To bude dobrý, musíme věřit, to bude dobrý, musíme věřit.“