Jak jsme se (ne)poznali

"To karmínový líčení ti ladí s tričkem."

Prohodím ledabyle k sousedovi na lavičce v horkem šeroslepé restauraci, zavánějící přicházejícím létem.

Vlastně už to není jenom „soused“ na lavičce, byl mi řádně představen a jelikož jsou přísedící zabráni váženými hospodskými utopenci v klecích, očekává se od nás vzájemný, zdvořilostmi oplývající rozhovor.

"Dík, můj kámoš je vizážista a s tímhle líčením si dal fakt práci, má patent na spešl oční stíny, který držej několik dnů ."

Hmm, další teplouš, to si musím sednout vždycky tak blbě? A tenhle má ke všemu dokonale vytesanej profil, tvrdym půvabem opálený dřevorubecký paže, dlouhé prsty končící pěstěnými nehty, předurčují ke hře „Clair de lune“ a lehoulince voní po whitewatter a potem, kterej mi vůbec nesmrdí.

Smrtící příznaky atraktivity, pro pouhý pohled z boku v zachumlaný polotmě, se mi teď vážně nehodí.
Pro jistotu se odeberu ladnou kočičí chůzí k baru objednat další rundu hasící všudypřítomných halasníků hlas.

Přípitek. Slavnostně bouchnutej špunt mě míjí o vlasy v nenadálém smyku končící v obličeji pana „namalovaného“.

„Nemusíš mě hned fackovat tvou hebkou hřívou, stačilo mi se ni dívat.“

Otočila jsem se a spatřila jedno monoklem přimhouřené oko, kroužit po mém úsměvu a druhé, zdravě vyhlížející, které s jiskřičkami pobavené touhy, vesele kmitalo po celé „mě“.