Jak na mě sáhla smrt, ale tentokráte bez chlastu

Anotace: Smrt může přijít nejen ve stáří, ale někdy i v dětství

Jako malej kluk jsem často jezdil s tátou do Polska.Poprvé mi tehdy prý bylo kolem dvou roků.Celé prázdniny, ale někdy jen jeden měsíc, jsem trávil s rodiči u našuch polských sousedů.
Moře sice mají, ale děsně studený, ale mě to tenkrát nějak nevadilo.
Blbli jsme s polskejma klukama na pláži, a koupali se vesele, studené moře, nestudené moře.

Někdy jsme s tátou vyrazil do Polska i na víkend.V pět večer z Hlaváku lůžkovým vlakem, a ráno v devět v Gdaňsku.
Samo sebou, táta jako vždy někam ve vagóně ukryl pár maličkých balíčků, tak malých, jako dětská pěst, a to nejlépe většinou na záchodě.

Honziku, kdyby se tě někdo na celnici ptal na cokoli, řekneš jenom,
já norozumím, ano?.
Ano, tatínku, a už tenkrát mi bylo jasné, že bych přeci svýho tátu nikdy nepotopil.
V dámské punčoše byl perfektně srolovaný dámský, a u nás v Čechách velmi drahý a nedostatkový, stříbrný liščí límec:-).Ale tohle se dělo, až když jsme se vraceli domů, jelikož do Polska se na černo vozili věci, které byly k mání u nás, a u nich zase nebyly, zkrátka podnikání bez zbytečnýho papírování, ale zase s velkým rizikem:-).
Táta nebyl srab, a komanče měl na háku, a ať už byl jakýkoli, za tohle ho mám rád až dodnes.

No, ale trošku jsem odbočil od té smrti v názvu povídky.
Tak tedy.
Jednou o prázdninách jsme s sebou vzali kamaráda Vaška Součka, který pocházel ze sedmi dětí, a byl z nich nejstarší, tak, že musel pěkně doma kmitat, jelikož jeho mamka jaksi nestíhala:-(.Byl vlastně chudák, ale tenkrát to byl hlavně můj kamarád.

Pak jsme jednou jeli s tátou na výlet, a to na hrad Malbork.Je to jeden z největších křižáckých hradů v Evropě, prostě paráda.
No, a jak jsme takhle s Vaškem jednou stáli na velikém čtvercovém prostranctví, tak jsme oba zahlédli malý přízemní secesní výklenek do kterého jsme se chtěli rychle ukrýt před mým tátou.
Rychle jsme přiskočili k výklenku, a pak se přitlačili na malá dřevěná dvířka, která se vmžiku otevřela.

Pamatuji si krátký pád do temnoty, a pak řach!, zachytil jsem se nějaké, jako by fošny.Tma byla jako v .... a po chvilce jsem jen slyšel Vašíka řvát, jako když ho upalujou.
Já ho tenkrát jen slyšel, jelikož ty dřevěné dveře, se sami za sebou jaksi zavřely vlastí vahou.
Takže jsme byli oba kousek od sebe, ale ne na dotek.
On řval, já řval, a jediné co jsem věděl, bylo to, že se musím tý fošny držet, a to za každou cenu, jinak poletím určitě něka dolů.

Asi po pěti, deseti minutách usilovného řvaní o pomoc, se nad náma objevilo světlo.Ve světle jsme zahédli své zachránce a pak už se prováděla samotná záchranná akce.
No, a proč ta smrt na dosah?
Když nás chlapi tahali nahoru, tak to v tom Hlubokém "světlíku" vypadalo následovně.
Představte si takovou nějakou patnáct, dvacet metrů hlubokou šachtu, a
od zmíněných dřevěných dvířek, tak asi tři metry pod nima, položenou dvoumetrovou fošnu, která byla zapřená na obou stranách o visutý, asi třiceticentimetrový parapet.

Já jsem tedy dopadl na fošnu, a tam jsem se držel jako klíště, kdežto Vašek dopadl kousek ode mě na ten visutej parapet.
Tenkrát nesáhla smrt jen na mě, ale i na něho.
Když nás vytáhli ven, bylo kolem nás tolik lidí, že jsem to ještě nikdy nezažil.
Starší paní koukaly do hluboké temnoty, a velmi se rozčilovaly, Okropne!, jak to vogule možlive, taka gupota, dřvi otvarte!, děcka! děnkujtě Bohu!

Příííšernéé!, jak je to vůbec možné, taková hloupost, dvířka otevřená!,
děti poděkujte Bohu!
Po chvilce pěknýho chaosu a rozezlených žen, přišel pán, který se snažil věc uklidnit, ale také, jaksi zaméct celou věc pod kobereček.

Ale to by tady nesměl bejt můj táta!, chytil chlapa za ruku a zatáhl ho před dvířka, a pak z plna hrdla na něj začal řvát.
Ty varyjate, ty idiota, zobač!, pak vzal kus ležícího butru a vhodil ho do temné šachty.
Kámen se dlouho neozval, a to pro nás znamenalo, že ta s kosou byla opravdu kousek od nás.Ještě jednou Ti Bože děkuji, za tu fošnu i za kamaráda Vencu.