Pohádka na dobrou noc

Anotace: Postavy jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná :-). Kdysi jsem napsala něco podobného pro kamarádku, teď upraveno s jinými postavami a maličko jiným dějem. Zůstává stejný jen motiv pohádky. Psáno v prosinci.

„Zvedni hlavu, Viki,“ pobídla jsem ji a podstrčila jí další polštář. „Takhle se ti bude líp odkašlávat,“ vysvětlila jsem ještě a posadila se na kraj postele. „Chce se ti už spát?“ zeptala jsem se.
„Vlastně ani ne,“ pokrčila rameny a pořádně se zachumlala. „Mami?“ zašeptala po chvilce.
„Ano?“ pohladila jsem ji po vlasech.
„Povíš mi pohádku?“ udělala psí oči. Měla stejné jako její otec, což byla její největší zbraň, aniž by si to uvědomovala. Pro ty oči bych udělala cokoliv.
„Pohádku? Nejsi na to už velká?“ podivila jsem se.
„Prosím! Když jsem nemocná…“ zamrkala.
Poposedla jsem si pohodlněji. „No, vlastně proč ne. Jakou bys ráda?“
„Tu o malé zmatené holce,“ měla hned jasno a pohledem visela na mých rtech.
„Zase tuhle? Už jsi ji slyšela mockrát.“
„Naposledy, když mi bylo tak šest,“ bránila se.
„Dobře, to je asi pravda,“ vzdala jsem se. „Ale podržíš u toho teploměr, hm?“ podala jsem jí ho ze stolku.
„Eh… Už zase?“ začala protestovat, ale když viděla můj nesmlouvavý pohled, rezignovala a teploměr sevřela v podpaží. „Tak?“ pokynula mi rukou na znamení, že můžu spustit. A já ji nenechala čekat.

Byla jednou jedna malá zmatená holka. Netušila, kam její život směřuje, nevěděla pořádně, kdo vlastně je, a bydlela s rodiči v malém městě, kde také chodila na gymnázium. Byla možná naivní a romantická, ale věřila na prince, nebo možná spíš bojovníka, který si ji jednou najde a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jak snadné je věřit pohádkám, utíkat od reality, kde v lásce mnoho štěstí neměla. Její spolužačky nacházely jedna po druhé své spřízněné duše a jen ona sama tápala. Snažila se, ale nikdy to nemělo dobrý konec. Naděje ji neopouštěla, byla totiž beznadějná optimistka.

Kromě problémů s kluky, řešila ještě vážnější věc. Musela se rozhodnout, kam bude chtít jít dál na školu. Praha se jevila jako jasné řešení – mohla by přece dál bydlet s rodiči a každý den dojíždět za studiem. Oborem si však nebyla jistá. Osud měl však jiné plány. A byl to vůbec osud? Nebo snad jen náhoda? „Pojeď se mnou do Brna, prosím,“ žadonila její spolusedící jednou ve čtvrtek.
„Zbláznila ses? Co tam? Jedeš za přítelem zase?“ sypala ze sebe jednu otázku za druhou, přičemž v duchu dávno vrtěla hlavou na znamení, že se nikam s kamarádkou nechystá.
„Ne, on bude stejně ve škole. Zítra je na Masarykově univerzitě den otevřených dveří, to si nemůžeme nechat ujít!“ lákala dál.
„Co bych dělala na dni otevřených dveří na Masárně? Stejně půjdu na Karlovku do Prahy…“ obrátila oči v sloup a považovala debatu za uzavřenou.
„Ale no ták…“ spolužačka ji šťouchla loktem do boku. „Já bych tam chtěla, ale sama nejedu. A tohle ti jen rozšíří obzory. Aspoň si pak budeš svým rozhodnutím vážně jistá,“ zamrkala a věděla, že má vyhráno. Druhý den už spolu mířily na vlakové nádraží.

Tak se stalo, že jak čas plynul dál, malá zmatená holka se rozhodla jinak. Tak, že možná překvapila i sebe samu. A když pak držela v ruce veškeré dokumenty potvrzující její začínající studium na Masarykově univerzitě, věděla, že začíná nová kapitola jejího života. Spolusedící, která za to všechno mohla, se s přítelem mezitím rozešla a našla si nového v Praze, tudíž svou volbu školy také ještě přehodnotila.

Po prázdninách strávených v Anglii se malá zmatená holka cítila opravdu dospěle. Věděla, že se o sebe umí postarat i že si umí užívat. Přesto v ní byla maličká dušička, když jí tatínek v neděli 14. září v 6 hodin ráno naložil cestovní tašku do vlaku a zamával na ni oknem. Usmívala se a mávala zpátky, v její hlavě však vládl zmatek. Když ztratila z dohledu cedule hlásající jméno jejího domovského města, trošku se uklidnila, nastavila si budík a v prázdném kupé se rozhodla dospat to brzké vstávání. O dvě hodiny později vystupovala v Brně s tvářemi červenými od spánku a adrenalinem v žilách. Cítila se připravená, dobrodružství mohlo začít.

„Tak ukaž,“ přerušila jsem vyprávění a natáhla jsem ruku pro teploměr.
„Hmm… 37,5!“ hlásila Viki nadšeně.
„Jde to dolů,“ usmála jsem se radostně a postrčila k dceři hrnek s čajem.
„Co to je zač?“ zeptala se s nakrčeným nosem.
„Bylinky na noc. Tvoje babička mi vždycky dávala lípu, bez a podběl, když jsem byla nemocná. Vážně to pomáhá. Na,“ podala jsem jí hrnek do ruky.
Opatrně si cucla. „Radši bych si dala zázvor,“ podotkla a já se musela pousmát. Jako bych slyšela sebe. Protože jsem věděla, co je lepší pro její zdraví, zamlčela jsem však tento úsměvný fakt.
Místo toho jsem si stála na svém: „Ale bylinky jsou lepší na noc. Krom toho jsi přes den zázvoru vypila tak dva litry.“
„Dobře, dobře… Tak radši vyprávěj dál,“ natáhla se a postavila hrnek zpátky na stolek.
„Kde jsem skončila?“ soustředěně jsem nakrčila čelo.
„Ta tvoje paměť,“ zamračila se. „Malá zmatená holka přijela do Brna,“ napověděla mi však ochotně.

A opravdu, z Brna se stala největší srdcovka jejího života. Poznala spoustu nových lidí, nový životní styl, nová místa, ale hlavně… Hlavně našla sebe. A netrvalo dlouho a našla i JEHO. Možná to nebyl její typ, možná to nebyl princ na bílém koni, možná nebyl dokonalý. Ale to nebyl nikdo a ona to moc dobře věděla. Důležité bylo, že se doplňovali. Každý úplně jiný, a přesto v mnoha věcech stejní. Sice jí nemusel dokazovat svou lásku plněním tří úkolů, soubojem s drakem ani podobnými pohádkovými způsoby, stejně to ale dělal. Normálními lidskými způsoby.

Vrátila jsem se nohama na zem a pohlédla Viki do tváře. „Baví tě to vůbec?“ ujistila jsem se.
„Mami!“ zasmála se. „A jak! Miluju tu pohádku! Ale povídej dál! Byla to láska na první pohled?“
„Samozřejmě, že nebyla. A ty to víš. Už mockrát jsem ti říkala, že na lásku na první pohled malá zmatená holka nevěřila,“ ušklíbla jsem se. „Respektive věřila. Do svých asi deseti let,“ uvedla jsem informaci na pravou míru.

Tak tedy… Láska na první pohled to nebyla. Byli kamarádi. Ale časem to prostě tak nějak samovolně přerostlo. A malá zmatená holka věděla, že má vyhráno. Už i na ni se usmálo štěstí. A i přesto, že to někdy nebyla procházka růžovým sadem, stálo to za to. Studentská léta se však blížila ke konci a s nimi i relativní bezstarostnost. Malá zmatená holka musela rychle dospět. I když dobře – vedle svého muže uměla být pořád tak trochu dítě. A z toho nejspíš nikdy nevyroste.
Pak ale přišlo její největší štěstí – tři opičky. Jedna holčička a po ní kluci, dvojčátka. A žili spolu šťastně až do smrti.

„Hmm,“ spokojeně vydechla dcera a usmála se. „Děkuju, mami. To je ta nejlepší pohádka na světě.“
„Já vím, taky ji mám ráda,“ objala jsem Viki. „A teď už bys měla spát, ať nabereš trochu sil.“
„Je divný říct, že už se zase těším do školy?“ nakrčila čelo.
„Jasně, že ne. Nudíš se doma sama,“ ujistila jsem ji. „Ale po víkendu už určitě půjdeš. A celý víkend budeme všichni hrát nějaké hry, co ty na to?“ navrhla jsem.
„Geniální!“ zajásala.
„Tak dobrou noc,“ sehnula jsem se a políbila ji na čelo.
„Dobrou,“ odpověděla tiše, vyhrabala se z peřin, vstala a objala mě. Ve svých šestnácti letech byla asi o půl hlavy vyšší než já. Ale to nebyl zas až takový problém. Počkala jsem, až si zase lehne, pořádně jsem ji zachumlala, jako když byla malá a s úsměvem zašeptala: „Mám tě ráda, Viki!“
„Já tebe taky, mami.“
Otočila jsem se k odchodu, když jsem si všimla, že ve dveřích stojí on. „Dobrou noc, Viki,“ přišel ji dát taky pusu.
„Dobrou, tati,“ usmála se unaveně. Společně jsme tedy opustili její pokoj. Ještě jsem zaplula do pokoje synů, kteří už usínali, abych i jim mohla dát dobrou noc.

„Tys jí zase vykládala tyhle nesmysly?“ pobaveně zavrtěl hlavou on, když jsem se k němu připojila v kuchyni.
Dala jsem si hřát sójové mléko do mikrovlnky a otočila se na něj. „Nesmysly? To je pohádka!“ bránila jsem se. „A jaký zase, už to neslyšela aspoň deset let.“
„To jo, jenže tenkrát ti možná doopravdy věřila, že to je pohádka.“
„A není?“ zeptala jsem se s úsměvem a vytáhla se na špičky, abych ho mohla políbit.