Židovská dívka

 

Psal se listopad, roku 1941, kdy se v Protektorátu uskutečňovaly první transporty Židů do koncentračního tábora v Terezíně. Každý, kdo nosil žlutou šesticípou hvězdu s nápisem "JUDE" byl pro Němce špínou, se kterou zacházeli jako s kusem hadru.

 

 

 

Mladá dívka nepohnutě postává u okna malé světničky zahalené šerem a dlaně má  semknuté k modlitbě. Z povzdálí ji sleduje starší žena s malým chlapcem. Dívka dokončí svoji modlitbu a její prsty rozklepané strachem přejíždí po žluté hvězdě na skromném oděvu.

 

„Měla bych jít domů.", přerušila hrobové ticho mladá dívka.

„Minulou noc bylo v sousední vsi Gestapo Sáro.", vzdychala ustaraně starší žena.

„Koho si odvezli?"

„Byli si pro starýho Stejskala."

„Ale to přece neni Žid, tak co od něj chtěli?", znovu se udivila Sára.

„Prej na seníku skrejval toho mladýho chlapce, Abrahám se jmenoval, myslim, chodil s dcerou mojí sestry."

„Takovej to byl hezkej kluk.", Sára držela slzu na krajíčku.

„Stejskala zastřelili rovnou..., Abraháma naložili a odjeli.", povídá žena.

„Někdo ho musel napráskat, protože šli na jistotu.", pokračuje opět žena. 

 

Chlapec si pohrával na podlaze v rohu místnosti s dřevěným koníkem. Nebyl dost starý, aby chápal celou situaci.

 

„Pudu, ještě mě tady najdou a budete mít kvůli mně potíže Marie.", ustaraná dívka se chystala odejít.

„Nechci, aby si byla tuhle noc sama Sáro. Než zemřela tvoje matka, slíbila jsem jí, že se o tebe postarám.", zadržela ji Marie za ruku.

„Ach..., už to bude pět zim.", draly se dívce slzy z očí.

 

Marie chytla Sáru do objetí. Malý chlapec na obě pohlédl, jako kdyby si začal uvědomovat, že se děje něco špatného.

 

„Děkuji ti Marie za všechno.", mladá dívka setřela z tváře poslední slzu.

„Ne! Já tě nepustím, něco musíme přece vymyslet!", vykřikla Marie, až se dítě polekalo.

„Nechci, aby udělali něco tobě nebo tomu malému.", Sára odmítala jakékoliv řešení.

 

Dívka otevřela dveře do černé chodby, odkud na obě dýchal chlad z kamenného zdiva chalupy. Naposledy na sebe pohlédly, než dívčin obličej zmizel v černé temnotě.

 

„Ach Bože, ochraňuj ji prosím!", zašeptala žena do prázdnoty, než opět zavřela dveře.

 

 

Té noci zastavil před jedním z domů černý automobil značky Tatra 57B.

Po krátkém hluku a následném křiku mladé dívky bylo po všem.

Žádný z občanů malé vesničky už od té doby dívku neviděl.