Dáma s báglem

Anotace: Čekání na Karla Černého z Bydžova, kterého znám jen z internetu, bylo neočekávaně zpestřené živým inspirativním obrazem...

07.08.2009 9:57:54  karbyd@post.cz

Možná pojedu v neděli kol vašeho domu. Nedáme pívo?

 

07.08.2009 10:05:02 Odpověď:

Dáme, otázka je kde, kolik a v kolik. Kolik první si ohlídám sám, kde a druhý kolik jsou na tobě. V zahradní restauraci U Kašparů (při cestě od kostela směrem na Prahu) mají moc dobrého Gambáče.

----------------------------

Druhý kolik je na tobě. Jo. Podle toho to dopadlo...

Hodinu po obědě jsem vypadl z domu a krokem odpovídajícím věku a sedmadvaceti ve stínu jsem se doplazil ke Kašparům. Na zahradě - jako vždy - byl vlídný stín. Zaručují ho dva stromy, které pamatuji jako mohutné již při prvním příjezdu do Lovosic před více, než padesáti léty. Jeden z nich, blíže ulici, je kaštan s více, než půldruhametrovým kmenem a korunou o průměru dobrých patnácti. Druhý je škumpa - poměrně vzácný strom a zejména v této velikosti, která předčí i již už zmíněný kaštan.

V tuto hodinu tu bývá i v neděli ještě poměrně volno. Vybral jsem si místo s dobrým výhledem na vchod a objednal si první pivo. Mohl bych napsat, že jsem visel očima na vstupní brance, ale nebyla by to pravda. Sledoval jsem lehce odvázané milence, jejichž zábava mezi dvěma napitími byla podprsenka. Z jedné strany útok, z druhé obrana. Na přilehlé zahradě za udírnou honil kos svou družku. Proč - to mi zůstalo utajeno. Asi mu štípla žížalu ze špajzu... U vedlejšího stolu si nějaký hovorný pětatřicátník vypráví sám pro sebe a srdečně se směje. Za chvíli se nejspíš poplácá po rameni...

 

Furt je na co koukat...

 

Branku jsem sledoval jen periferně. Když přede mne servírka stavěla druhé pivko, přišel jeden sympaťák, který vypadal jako špatně utajený kardiolog. Když si ale přisedl k partě poblíž u stolu a prohlásil: Kurva, to je horko... já bych šukal, dejte mi někdo napít, než mi to přinesou, řekl jsem si, že takhle by se asi karbyd zamaskovat neuměl a chlapa jsem pro ztrátu sympatií pustil ze zřetele. Předesílám, že až do konce mého periferního šmírování vchodu už nepřišel nikdo, kdo by mi navozoval pocit, že je to kýžený literárněvirtuální přítel.

 

Už jsem byl tím čekáním unaven a hodlal jsem to zabalit, když po čtvrté hodině přišla drobná dívka s neuvěřitelně velkým báglem na zádech. Ihned mne napadlo, že za prvé to není karbyd, za druhé v tom báglu má něco na rušení zemské přitažlivosti. Odmítal jsem věřit, že tato křehulka by takovou almaru unesla bez zmíněné pomůcky. Shodila bágl, uhladila si černé vlasy a objednala si kuřecí řízek a Colu. Za deset minut odstrčila talíř, vypila Colu a vytáhla peněženku. Když odcházela, vzala to kolem mého stolu. V té chvíli jsem už měl osnovu básně a jako správný ješita jsem jí řekl, když kolem mne procházela: Sluší vám to, napíšu o vás báseň... Podívala zpod báglu, zpod obočí a zpod do čela spadlé patky a usmála se, jakoby chtěla říct: To ti zrovna věřím, ty jitrnicovej strejdo...

 

Za nějakou chvilku nově seřízené hodiny na kostele odtloukly pět (samozřejmě, že odpoledne). Nerad, ale opravdu nerad, jsem to čekání musel opravdu vzdát. Už dávno, ani v příznivějších klimatických podmínkách, už nevypiju v souvislé řadě šest piv - bez rozdílu na to vynaloženého času. Zklamání z neuskutečněného setkání a očekávaného pokecu se naštěstí rozpustilo v Gambáčovní pěně a tak s pocitem jisté povznesenosti v nitru jsem odešel domů. Po cestě jsem potkal ještě pět mužů, kteří by mohli být dostatečně karbydní, ale později jsem usoudil, že to bylo jen vlivem lehce rozostřeného vidění.

Zklamání? Ne - vždyť už jsem napsal, že se rozpustilo... jenom karbyd pro mne zůstává nickem, který jakoby uměl jen psát... jedovaté poznámky a uštěpačné bonmoty. Já vím, že to není pravda, ale...

Nóóo... třeba mu šla pozdě snídaně.

 

Přišel jsem domů, osprchoval se a sedl k počítači:

 

Panenka drobná

přišla s tajemným úsměvem

v pět

na zádech bágl s karimatkou

pod kterým ji nevidět

černé vlasy

s patkou

dolů

přes mé dvě zrzky - asi

kuřecí řízek

a Colu

 

pod těžkým obývákem

a možná i ložnicí

odešla lehce

napohled sama

ale ve tváři celý svět

prostě šla si...   a křehce

prostě dáma

 

fajn

že neumím závidět