Neodbytná návštěva

Neodbytná návštěva

     Zase zvonek! To snad není možný! Seběhla schody dolů ke dveřím a vzteky je skoro rozrazila!   Dobrej, ozval se známý hlas, můžu dál? Ne! Zařvala na ni a bylo jí úplně fuk, jestli se lidi na ulici otáčí. Ne! Mám vám to opakovat pořád dokolečka? Už jsem vám to řekla před tejdnem, předevčírem a včera taky! Ale protože jste zřejmě hluchá jako pařez, tak vám to klidně zopakuju třeba tisíckrát! Ne! Ne! Ne! Lidi na ulici se opravdu otáčeli. Bylo jim líto staré vetché paní - určitě žebračky, která se, jak je vidět, od té ženské ve dveřích pěkného domu, pomoci nedočká. Že se nestydí, copak ji nemůže něco dát?, šeptaly se dvě mladé paní s kočárky, co právě procházely kolem. A starý pán, který to také zaslechl, pokýval smutně hlavou. Tak, tak, dneska už v sobě lidi nemaj kouska soucitu . . .

       Bylo jí to jedno. Už už jí chtěla přibouchnout ty dveře před nosem, když ona zase promluvila. Vy, víte, kdo jsem. Víte, že se mě nezbavíte. Já zase přijdu. A jednou se k vám stejně dostanu, ať chcete nebo ne. Věděla, že má pravdu. Jednoho dne se to stane. Ona nebude třeba zrovna doma a někdo - někdo z rodiny tu starou nebohou žebračku pozve na návštěvu. Na trochu jídla. Však nám neubude. Vyhrkly jí slzy. Kutálely se jí po tvářích jedna za druhou jako krásné blýskavé perličky, až skončily svoji cestu v jejím tričku. Zoufale na ni zaječela: Dejte nám pokoj, to nemůžete jít někam jinam? K někomu jinýmu? Teď už tedy konečně ty dveře zabouchla, ale jak byla rozrušená, vlastně jimi pořádně práskla. Ozvala se rána jako z děla.

       Zaslechla, jak se z  pokoje nahoře ozval polekaný hlas. Rychle si otřela mokré tváře a vyběhla zpátky do patra. Co? Co to bylo, holčičko?, zeptala se její matka tiše, když ji uviděla. Ále, děcka zase ráno zapomněly dovřít dveře a ty teď průvanem bouchly, div se nerozbily! Aha, s úlevou si nemocná oddechla. No, tak to není nic vážného, viď? Ne, mami, to opravdu není nic vážného a pohladila její vyhublou ruku, která už spíše připomínala ruku dítěte. Leží se ti dobře? Nechceš podložit víc hlavu? Nebo otevřít okno, aby se ti líp dýchalo?  Snažila se, aby ani teď na ní nepoznala ten strach, tu úzkost, kterou prožívá už dlouho.  Ne, holčičko, je mi teď docela dobře, líp než před chvílí. A její nejdražší maminka, která nevěděla, že zítra, pozítří nebo popozítří to ta Smrt zase bude zkoušet, se na ni usmála . . .