Rozhovor

Anotace: ve dvou...

 

Stmívá se.Sedím v obývacím pokoji , sedím sama a dívám se do skla. Velké paprsčité kořeny, vrstvy  písku,  podobné usazeninám života a hejna rybek.

 

„Rybko , rybko, zlatá rybko splň mi přání!“ ohlédnu se a za zády mi sedí holčička s culíky. Nad každým uchem velká růžová mašle, složená ze silonového  šátku, sedí se zkříženýma nohama v krimplenových šatech. Očima rozzářeně sleduje malé rybky co krouží sem a tam velkým akváriem.

 

Chvíli se na sebe díváme udivenýma hnědýma očima, nemůžeme je od sebe odtrhnout, až se nám oběma ve stejném okamžiku ústa roztáhnou v širokém úsměvu.

Jedním dechem se ozve: „ Kde jsi se tu  vzala?“

Stejným dechem zní i odpověď.:  „Jsem tvá holčička, copak jsi zapomněla?“

                                              „Jsem tvá žena, copak mě nepoznáváš?“

 

„A na co tu čekáš?“, zeptala se  holčička, aniž by odtrhla oči od osvětleného akvária.

Věděla jsem, že mi asi nebude rozumět, ale zároveň jsem nevěděla jak od její přímé otázky odvést pozornost, tak jsem jí chtěla zmást:  „A na co tu čekáš ty?"

 

„Nemám si s kým hrát, povídat, nemám se s kým honit, zpívat a držet se za ruku,  nemám s kým tančit…"

 

Řekla to tak upřímně a smutně, že  jsem jí už nemohla lhát. „Čekám tu vlastně na to samé."

 

„Na TOHO samého!" řekla holčička, skoro jako paní učitelka, najednou úplně dospělým hlasem.

 

„Na  to  ho  sa  mé  ho…" opakovala jsem pomalu po ní, hlasem, který se ztrácel v nedohlednu, kterému jsem chtěla věřit, dát mu šanci, ale byl tak vzdálený, že jsem nevěděla, zda jej opravdu slyším, nebo se mi to jen zdá.

 

Za námi vrzly dveře. Obě jsem se s trhnutím otočily a holčička mě vyděšeně  chytila za ruku.

„Kdo je to, tam v těch dveřích?“  zašeptala skoro neslyšně.

 

Jemně jsem jí políbila do vlásků a přitiskla její hlavičku blíž k sobě.

„Neboj se jí je hodná, to je naše stařena… "