Nebude to tak zlý . . .

Anotace: těšila se jako malá holka . . . potřebovala to nutně slyšet stejně, jako potřebovala dýchat . . . jenže, byla zamilovaná . . . bylo to od ní něco tak nečekaného . . . dokázala to

Nebude to tak zlý . . .

     Těšila se jako malá holka už týden a dnes tedy bude ten den D. Těšila se zrovna tak, jako když ta malá holka měla slíbenou žvýkačku. Máš? zeptala se hned ráno Toma. Mám, a podal jí cedéčko. Jsi zlatej, usmála se na něj. Já vím,  a pusu nedostanu? zasmál se laškovně. Ne, musí ti stačit, že seš zlatej. No, jo, povzdychl si. A pořád mi neřekneš, na co s to chtěla? Promiň, ale je to takový . . . Divný, viď, doplnila sama. No, je no, ale ctím tvá tajemství a nechci nic slyšet, dodal vesele. Dík, jsi kamarád.

     Jakmile odpoledne přišla z práce, odhodila nákup. Poté, co dala CD do přehrávače, sedla si a čekala. Ozval se známý hlas. Při jeho zvuku sebou trhla. Byl to hlas jejího táty. Táta už je dávno mrtvej, ale hlas tu po něm zůstal. Staré pásky do ještě staršího magnetofonu. Teď ho Tom opatrně přesunul na tohle cédéčko. Byla mu strašně vděčná a možná mu to jednou prozradí - to - proč? Potřebovala to slyšet. Potřebovala to nutně slyšet stejně, jako potřebovala dýchat.

     Hlas měl táta docela mladý. Něco tenkrát nahrával a ona mu do toho vpadla s křikem. Rozbila si panenku - prostě jí utrhla hlavičku. Brečela na celý kolo a táta, ještě než ten magneťák stopl, řekl: nebude to tak zlý . . . Nebude to tak zlý . . . nebude to tak zlý . . . Teď jeho hlas opakoval pořád a pořád dokola tuhle jednu jedinou větu a ona seděla bez pohnutí  a poslouchala ho jako modlitbu. Jako tu jedinou modlitbičku, co znala: andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku . . . Tak a teď teda zná druhou: nebude to tak zlý . . .

     Náhle se ozvalo: něco s tím uděláme . . . Úplně se lekla, jak to nečekala. Ano, vzpomíná si, tohle táta ještě řekl, když si prohlídl Máňu bez hlavičky a pak teprve to nahrávání přerušil. Tu panenku tenkrát spravil, nebylo to nic složitého. Ani neví, kde nakonec Máňa skončila? Možná jí už Petr vyhodil, jako většinu jejích věcí. Krámy jsou to, prohlásil tehdy, když se k ní nastěhoval - a - nebudem si zasviňovat byt krámama. Už tenkrát ji tohle zarazilo a pak přišly další a další věci, které nechápala. Jenže - byla zamilovaná, Petr je její první a jediná láska.  Nebo spíš byl . . .

     Kdy přišel domů, věděla vždy jistě, protože se ozvalo prásknutí dveří. Prásk! Už nestačila uklidit ten přehrávač.  Tak co, zase se tu válíš? Já abych dřel od rána do večera, aby ty ses tady mohla válet . . . A byl by pokračoval ve své obvyklé litanii, kdyby mu pohled nepadl na přehrávač. Jo, tak panenka si tady hraje? A co to tu máme? a sápal se na něj. Něco se v ní zlomilo. Dej ty pracky pryč!, zařvala a bylo to od ní něco tak nečekaného a troufalého, že se zarazil a civěl na ni s otevřenou pusou. V hlavě jí hučelo a neustále dokola se tam přehrávala tátova poslední věta: něco s tím uděláme, něco s tím uděláme . . . Vypadni! Vypadni z mýho bytu! Vypadni z mýho života! . . .

     Dokázala to!  . . . Dokázali jsme to, táto!